01/08/2020 | téma | Zuzana Pokorná

O gayích a lesbách za komunismu

V předešlých dílech seriálu o LGBT v české literatuře jsme se věnovali přelomu století, světovým válkám a první republice. Tentokrát se pokusíme zmapovat vývoj literatury zobrazující stejnopohlavní lásku ve druhé polovině dvacátého století.

Za komunistické vlády u nás přestal být trestný homosexuální styk, za nějž se až do vlády Josefa II. popravovalo a po císařově zásahu po dlouhá desetiletí „jen“ zavíralo do žaláře. Až v roce 1962 vešel v účinnost zákon, který dával homosexuálům alespoň nějakou svobodu. Nelegální zůstával styk s nezletilými, případně styk vynucený anebo za úplatu. Ale pokud se dva dospělí dobrovolně rozhodli být spolu, zákon už jim nebránil.

Záběr z dokumentu Život s cejchem, foto: Libuše Jarcovjáková

Do literatury se nová legislativa bohužel nijak zásadně nepromítla. Přestože vláda na doporučení zdravotnických organizací (a ministerstva zdravotnictví) stejnopohlavní lásku dekriminalizovala, neznamenalo to, že by k ní přestala chovat odpor. Ve společnosti bylo stále nepřijatelné o jiné než „té správné“ sexuální orientaci mluvit, prezentovat ji či ji snad dokonce obhajovat. To už bylo vnímáno jako mravní ohrožení mládeže.

Náznaky a nápovědy

Přesto se našli tací, kteří gay a lesbickou literaturu po válce psali. Nutno ovšem říct, že prvních dvacet let po druhé světové válce skutečně nevycházely takto tematizované publikace. Od šedesátých let ale již díla přibývají.

Nejznámějším autorem, jehož orientace byla již za dob normalizace „veřejným tajemstvím“, je Ladislav Fuks. Podle historika Martin C. Putny byl jedním z těch, kdo se velmi urputně a současně zcela marně snažili svou homosexualitu skrýt. V jeho knihách je homoerotická tematika skryta velmi specificky. Jeho příběhy nejsou servírovány nějakou poetickou formou, naopak píše dost realisticky a přímo, proto se nemohl schovávat do metafor a různých jazykových hříček. Využil proto jisté podobnosti v osudech homosexuálů a Židů. Není prvním, kdo osudy těchto dvou menšin srovnává, esejistka Susan Sontagová dokonce mluví o „alianci ponížených“. Tyto dvě skupiny mají ve dvacátém století mnoho společného — snahu skrýt vlastní identitu, nenávist veřejnosti, pronásledování… Proto je u Fukse utrpení židovského národa ve válce současně jednou velkou metaforou k utrpení gayů ve většinové společnosti své doby. O srovnání Židů s gayi se zmiňuje i Jan Poláček, který Fuksův život nahlížel z perspektivy jeho románů, a dodává k tomu, že pro čtenáře podobného smýšlení a cítění není složité takovou záměnu prohlédnout, nezasvěcené to zase ani nenapadne. A přesně o to, zdá se, Fuksovi šlo.

Ladislav Fuks, foto: ČTK, Libor Hajský

Fuks využívá různých literárních prostředků, aby čtenářům napověděl, kudy se mají při interpretaci vydat. Samotný název jeho knihy Mí černovlasí bratři (1964) naznačuje existenci jisté komunity. Jinde zase využívá symboliku barev — například ve Variaci pro temnou strunu (1966) používá žlutou (tou nacisté označovali Židy) a růžovou (nacistické označení homosexuálů). Jiným důležitým prvkem, který prostupuje téměř všechny jeho knihy, je archetypální postava slabého, jaksi nedomrlého mladíka, jenž žije ve vlastním světě a neumí tak docela navazovat blízké vztahy. Je velmi citlivý, někdy to až hraničí se zženštilostí. Mnozí literární kritici to vykládají jako prvek autobiografičnosti a jistě mají ve velké míře pravdu. Například již zmíněný Jan Poláček, jehož monografie Příběh spalovače mrtvol vyšla v roce 2013, ukazuje na mnohých příkladech, jak moc si byl autor s vlastními postavami podobný. Obdobným způsobem jsou v literatuře velmi často vyobrazováni právě mladí homosexuálové.

Jasnější intepretace

Jiří Kuběna psal básně od padesátých let (k těm se v rozhovorech a vzpomínkách vrací jako k době prvních lásek), byl v nich ale tak otevřený, že je nevydal až do převratu. U Kuběny je zajímavé to, že homosexuální povahu svých citů znázorňuje netypicky. Nepopisuje boj se společenskými konvencemi, nezobrazuje ani problémy při hledání partnera. Vůbec se nezabývá tím, zda nějaký partner je či není. On prostě je. Kuběna ve své básnické tvorbě věnuje prostor charakteru partnera, způsobu, jakým je milován a oslavován. V podstatě ve svých básních dává najevo, že mít partnera stejného pohlaví je pro něj tak samozřejmé, že tuto skutečnost nijak nekomentuje. Píše o něm tak, jako by mnohý jiný autor psal o ženě. Pikantní třešnička na dortu? Kuběna je proslavený jako katolický autor.

Jiří Kuběna, foto: ČTK

Kuběnovi je v jistém smyslu podobný Václav Jamek. Ani on se ve své tvorbě nesnaží skrývat povahu svých citů. V eseji Krkavčí múza uvádí, že bude raději, pokud jeho knihy nebudou moci vycházet, než aby v nich něco skrýval a popíral tak sám sebe. I proto rovněž jeho dílo vychází až po převratu, přestože psal již za normalizace. Jamek mluví často ironicky, s jistým nádechem kritické sebereflexe, přesto lásku k mužům nepopírá. V básni Bezbarvé růže se například ozývají i tyto verše:

Do Narcisu mě tehdy dostal jeden Jarda z Hradce
Vysoký blondýn v brýlích
Měl silné rty dost velké zuby
Kouřil a udělal na to konto obvyklý ocasatý vtip
(…)
Přiběhl jeden číšník postavil před nás
Nádobu s kostkami ledu (pili jsme tonik s ginem?)
A řekl: My muži si musíme pomáhat
Jiní ovšem koukali po nás už divně

Václav Jamek, foto: ČTK

Putna Jamkovy verše označuje za dvojznačné. Mnohé z nich jsou velmi snadno interpretovatelné pro kohokoliv. Jak již bylo zmíněno, Jamek se tématem netají. V některých verších jsou ale skryté významy, jež proniknou jen k těm, kdo ke komunitě patří.

Utajená lesba

Zajímavou autorkou, která tvořila v šedesátých letech, je Věra Linhartová. Ta sice nikdy nezavdala přímý důvod spojovat si ji s homoerotickou literaturou, ale pro mnohé je to zcela samozřejmé. Martin C. Putna označuje její knihy za plné homoerotických konstelací. Nachází se v nich tedy mnoho prvků, které našeptávají, že je možné vykládat si je jinak než v jejich základním významu. Navíc to sama nikdy nevyvrátila, přestože byla mnohokrát dotazována.

Věra Linhartová, foto: Dagmar Hochová, Moravská galerie

Prvek sexuality je v jejích knihách schovaný a přece přítomný, téměř tajemně. Linhartová se navíc věnovala studiu jiného českého gay spisovatele, Richarda Weinera, který tvořil v období první republiky. Ani on neuváděl nic explicitně, přesto byla jeho orientace známa a zdatné oko v jeho textech nápovědy najde. Linhartová studovala jeho texty právě v souvislosti s jeho osobním životem a vnesla do nich to správné interpretační světlo.


Autorka při psaní článku vycházela nejen z odborných knih Homosexualita v dějinách české kultury od Martina C. Putny a kolektivu, Od žaláře k oltáři: Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti od Jana Seidla a kolektivu a Gay historie autora Jiřího Fanela.