Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika?

Měsíc autorského čtení je skvělý nápad, jak dostat literární tvorbu do bezprostředního kontaktu se čtenářem. Nejsem si ovšem úplně jistý, zda veřejné čtení dává textům novou kvalitu. Může hodně objasnit, vypovědět něco o procesu tvorby i o autorových záměrech a literárních postupech. Tyto informace se zpravidla v díle nevyskytují, proto může mít setkání se čtenářem nový rozměr, který obohatí obě strany. Kvalita je v napsaném díle, vložil ji do něj samotný autor, a každé čtení, ať už veřejné autorovo, či tiché čtenářovo, začíná budovat vztah k dílu a prověřovat onu kvalitu. Tak jako se chléb stává potravou až při jeho konzumaci, tak se kniha stává uměleckým dílem po jejím čtenářském přijetí, po splnění jejího uměleckého poslání. Proto se domnívám, že hodnota literárního díla spočívá ve čtenářově porozumění dílu po jeho přijetí. Jinými slovy — o kvalitu díla se dělí autor se čtenářem. Veřejné čtení je tudíž zajímavou zkouškou toho, jak dokáže text oslovit čtenářskou obec. Na druhé straně z toho vyplývá i zákonitost, že každý text si z plejády nabídek může najít svého čtenáře a vytvořit tak celou škálu různých stupňů kvality. Zůstávají tedy otázky, na které si musí každý autor odpovědět sám — komu adresovat své texty, s jakým čtenářem navázat kontakt a jakou kvalitu preferovat, jak kvalitní by mělo být spojení se čtenářem? Co se týče samotné tvorby pod vlivem reakcí publika či přizpůsobování se jeho vkusu, to může být rychlá cesta ven z literatury — opět je ale nutné poznamenat, že záleží na tom, kdo tvoří spisovatelovo publikum.

Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích?

Jestli je autorské čtení stále víc populární, je to dobrá zpráva pro autory i pro literaturu. V takovém případě je doopravdy nutné jít a postavit se před obecenstvo a ukázat se, přesvědčit jej, že dílo není jen spisovatelský výtvor, ale také důstojný partner pro čtení. Autor, který to na veřejném vystoupení dokáže, může svému dílu dát jeden rozměr navíc, dokonce může na základě svého díla spoluvytvářet i nový estetický kánon. A jestli je autor ujetý introvert, tíha pak spočívá na samotném textu, případně kriticích a recenzentech, aby autorovi vybojovali pozornost, kterou si jiní získají šikovným vystoupením na pódiu. Nejzajímavější literární vystoupení jsem zažil v Německu, kde opravdu vystavují čtenářům pozoruhodnou vizitku. Jestli se zdejší čtenářský zájem dostane na tamní úroveň, bude to povzbudivé i pro naše autory.

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit?

Krize zřejmě spočívá ve všeobecné deformaci vkusu a lunaparkizaci společenského a kulturního života. Široká nabídka možností trávení volného času je nabitá nejen kulturními událostmi, literaturou, filmem, hudbou, sportem, ale také filozofií hédonismu, užívání si, radosti, požitku. Tuto zvláštní úchylku potom média vyvažují naoko vážnými příběhy, thrillery, pohádkami pro dospělé, magickými „odhaleními“ a pseudotajemstvími všeho druhu. Obecenstvo vystresované z práce a bezohledného prostředí se chce odreagovat, před těžšími a přemýšlivými tématy dá přednost něčemu nenáročnému. Média to rychle pochopila a přizpůsobila svou nabídku těm nejnižším nárokům a systematicky v tom pokračují. Když se spisovatel v takovém prostředí snaží oslovit čtenáře vychovaného primitivními televizními seriály, má smůlu. Bude mu chybět ten kvalitní partner při komunikaci s dílem. Je tudíž na spisovateli, zda se přidá k hlavnímu proudu, nebo půjde proti němu. Naštěstí máme nesmazatelné zkušenosti nejen z literární historie a ty jasnou řečí říkají, který z těchto postojů zanechal v kultuře hlubší stopu.

Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury?

Literatura je, ať už chceme nebo ne, základem dalších umění, protože literatura má nejblíž k myšlence, k příběhu. Krásně je to vidět na filmech — po krátké chvíli se dá identifikovat, který film má literární předlohu a který ne. Společenské postavení literatury klesá už několik dekád a bude klesat dále. Je to důsledek zmíněné degradace společenského prostředí, prosazování průměrnosti a filozofie hédonismu. Taktéž postupně zaniká hodnota vzdělání, vědění, vlastnictví vědomostí, dokonce se znalosti podprahově posouvají do polohy zbytečností, které se dají vyvážit hmotným bohatstvím, mocenským vlivem nebo zakoupeným vysokoškolským diplomem. Filozofie požitku nebo života bez osobního nasazení, bez odříkání má své úspěchy a výsledky a je to stále více žalostné. Domnívám se, že opravdovou hodnotu budou vytvářet čím dál tím víc osamocení, ale nekompromisní tvůrci kvalitních děl. Všem, kteří vzdorují mediálním lákadlům a vydali se cestou odříkání a té nejosobnější, přemýšlivé tvorby, držím palce.

Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně?

Pro mě osobně byla čtyřletá práce na románu … a nezabudni na labute! skvělou zkušeností, na kterou už nezapomenu. Několik let jsem si připravoval podklady, nicméně práce v prostoru ženských duší byla vcelku objevitelská. Do posledního okamžiku jsem si nebyl jistý, jestli jsem dokázal porozumět osudům žen, jejich jednání, touhám a vášním. Zdá se, že podstatné záměry se povedly a to mě plní radostí. Mé hrdinky, ženy ze sovětských lágrů, si to rozhodně zaslouží.

Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu?

Ukrajinskou literaturu znám spíše v její klasické podobě. K moderní ukrajinské literatuře jsem se nestačil dostat, ještě mě to čeká. Už jen proto, že Ukrajina je velké politické téma dneška a předpokládám, že současná literatura by mi mohla dát odpovědi na mnohé otázky, které je těžké najít v každodenních zprávách.