25/06/2020 | portrét | Dominik Melichar

O poklad Egona Bondyho

Rozhovor s editorem a překladatelem Martinem Machovcem nejen o konečně vydané próze Egona Bondyho s názvem Dlouhé ucho.

Nakladatelství Akropolis letos na jaře vydalo skutečnou lahůdku — dosud nikdy nepublikovanou prózu Egona Bondyho Dlouhé ucho, kterou autor dopsal a nabídl k vydání už před dlouhými třiadvaceti lety. Měl jsem tu čest na vydání knihy, stejně jako na několika předchozích Bondyho titulech v ediční řadě jeho próz, redakčně spolupracovat s jejím editorem Martinem Machovcem. A s ním jsem také o tom, proč Dlouhé ucho vychází až letos nebo jaké okolnosti předcházely tomu, že mu Bondy svěřil své literární dílo k archivaci, krátce pohovořil.

Martin Machovec, foto: Anne Petrov

V edičním komentáři k Dlouhému uchu popisuješ poměrně kuriózní okolnosti, jež vedly k vydání této prózy. Mohl bys to trochu rozvést? Jak se dostal rukopis od Augustína Fischera k Jiřímu Oličovi? Jak se Bondy tvářil na to, že ani deset let poté, co rukopis odevzdal, nevyšel?

Já o moc víc, než co stojí v onom edičním komentáři, nevím. Ve druhé polovině devadesátých let, když už byl Bondy trvale v Bratislavě, byly naše kontakty sporadičtější než kdy předtím, a to nejen proto, že žil na Slovensku. Pro mě byla nepochopitelná a nepřijatelná jeho angažovanost ve prospěch pohrobků KSČ, to, že je snad opravdu viděl jako představitele jakési levice, a ne jako dědice vládců totalitního režimu, který on sám už v padesátých letech označoval jako fašistický. Naše spory (nejen o tomto) vedly jen k dalšímu nedorozumění a odcizení. Nedostával jsem tedy tehdy od Bondyho ani zprávy o tom, co v Bratislavě píše, kde to či ono vydá, a to se týkalo i prací, které mu vyšly v olomoucké Votobii. Poznal jsem sice tehdy osobně jeho bratislavské přátele včetně těch, kteří mu něco vydali, například Alberta Marenčina jr., žurnalistu Juraje Janošovského a právě i Augustína Fischera, ale na textech, které na Slovensku či ve Votobii vyšly, jsem se jako editor nepodílel.

Takže až ex post jsem se také dozvěděl o problémech s textem Dlouhého ucha. Pozor! Rukopis tohoto díla se nikdy neztratil, autor jej poté, co na jeho základě vznikl počítačový přepis (tedy zřejmě na podzim 1997), nejprve u sebe archivoval a posléze jej věnoval Augustínu Fischerovi — a u něho byl uložen i po Bondyho smrti. Jenže ten rukopis je opravdu téměř nečitelný, snad nikdo kromě jeho autora nebyl s to ho rozluštit, takže sám o sobě byl k ničemu. Oproti tomu onen počítačový přepis autor korigoval, byl to dobrý základ pro další práci, další korektury a pak i sazbu, ale právě tento přepis s autorovými rukopisnými opravami byl v jediném exempláři, který se na dvacet let ztratil, přesněji řečeno tehdejší redaktor Votobie Jiří Olič ho omylem kamsi založil.

Bondy mi pak několikrát řekl, že této ztráty lituje, ale protože nakladatelství Votobia bylo značně postiženo povodněmi na Moravě v létě 1997, zřejmě ztrátu přičítal „rozvratu“, který pak v nakladatelství nastal. Zda po těch korekturách ještě v devadesátých letech pátral u Jiřího Oliče či jinde, nevím. V každém případě se tehdy nepokusil čitelnou verzi textu tak či onak rekonstruovat, což bylo podle dostupného rukopisu aspoň pro něj samého možné, ale jak bylo u něj obvyklé, záhy se začal věnovat jiné práci a na Dlouhé ucho si vzpomněl asi až v roce 2005.

Jak se nakonec dostal rukopis k tobě? Věděl jsi o něm vůbec, nebo to pro tebe bylo zjevení, překvapení?

Že prózu o životě Lao-c’a napsal, to jsem věděl, ostatně jsem ji jako „desideratum“ také zapsal do Bondyho bibliografie, která, znovu a znovu doplňována, „visí“ na stránkách knihovny Libri prohibiti už asi deset let. O tom, že je rukopis této prózy uložený v Bratislavě u Augustína Fischera, jsem se právě od něj dozvěděl v roce 2010. Fischer mi tehdy mailem sdělil i řadu podrobností, které ale dnes už asi nejsou moc zajímavé, totiž že ve Votobii sám pátral, ale bezvýsledně, že někdy začátkem roku 2006 se Bondy přece jen pokusil rukopis korigovat, tedy zřejmě především zčitelnit, dospěl však jen asi do čtvrtiny, pak už pro nemoc nemohl dále pokračovat a údajně někdy v létě 2006 jej Fischerovi předal. Že knihy mají své osudy, o tom svědčí i sdělení, které jsem od Fischera dostal v mailu ze 14. února 2010, cituji: „O tomto som na jar 2007 detailne informoval Bondyho syna Zbynka Fisera. Poslal mi potom po Jakubovi este pripravne poznamky ku knihe, ktore nasli v pozostalosti odvezenej z Bondyho izby na Dlhych dieloch. Na priprave vydania odvtedy pracuje moja redaktorka.“ V roce 2010 tedy už údajně bylo na přípravě vydání Dlouhého ucha pracováno tři roky! Léta šla dále, a když se „u Fischerů“ v Bratislavě pořád nic nedělo, začal jsem se znovu zajímat, a tu vyšlo najevo, že vlastně není na čem pracovat, protože rukopis je téměř nečitelný. Fischer mi pak asi v roce 2015 poslal skeny prvních sedmi rukopisných stránek a kousek svého přepisu — byla to jen asi jedna či dvě stránky, dále se prostě dostat nemohl. A byli jsme v koncích.

Jaká je pravděpodobnost, že se ještě objeví nějaký dosud nevydaný Bondyho rukopis a vydá se?

Myslím, že téměř žádná. Z jeho úplně posledního pokusu o beletrii, z prozaického textu s pracovním názvem Telepatika (cca 1999), je v archivu uloženo pár nečitelných rukopisných fragmentů. Text nebyl nikdy dopsán. Ale snad není úplně vyloučeno, že se podaří rekonstruovat některé z jeho úplně prvních próz, totiž z Povídek o lásce (1948—1950), které sice údajně vyšly jako samizdat v edici Půlnoc, ale tento samizdat není k nalezení. V archivu jsou však některé z těchto povídek v rukopisech, zájemce o další odkazuji tímto na výše zmíněnou Bondyho bibliografii.

Při ediční a redakční práci někdy do původního textu poměrně výrazně zasahujeme s tím, že se snažíme držet autorova literárního naturelu. Opakovaně se také pozastavuješ nad tím, že Bondy nebyl příliš velkým příznivcem korektur a úprav textu obecně. Jaká s ním byla v tomto duchu spolupráce?

Já jsem s ním vlastně takto „spolupracoval“ jen párkrát na počátku devadesátých let. Před rokem 1989 jsem jeho texty opisoval (hlavně básnické sbírky, z prozaických textů například jeho memoáry Prvních deset let v roce 1981), ale tedy šlo spíše jen o řešení překlepů, omylů. Bondy se většinou nerad vracel ke svým starším textům, výjimkou byly básnické sbírky ze šedesátých let, které později alespoň dvakrát přepracovával. Spolupráce s ním v devadesátých letech byla různá, podle toho, v jakém psychickém rozpoložení se zrovna vynacházel: někdy byl dosti ochoten různé návrhy přijímat, jindy se zašprajcoval a že NE! Takto jsem s ním bojoval například při ediční přípravě Hattona. Jedno však bylo zřejmé: Bondy nepatřil k autorům, kteří by své texty měli promyšleny do poslední čárečky, a nepřipouštěli tedy sebemenší změnu, a protože nebyl ješitný, bylo jistě možno jednat s ním o případných textových úpravách.

Jak se vlastně stalo, že tě Bondy ustavil správcem jeho literární pozůstalosti?

Říci „správcem“ je snad přehnané. Bondyho jsem znal od svého dětství, protože se s ním přátelil můj otec. Když mi bylo čtrnáct, tedy v roce 1971, začal jsem číst jeho verše, které mne nadchly, seznámil jsem se s nimi tedy ještě dříve než Plastici, kteří je pak zhudebněním asi nejvíce proslavili (ale už na konci šedesátých let je četl v divadélku Orfeus Radim Vašinka, a ještě než Orfea v roce 1971 zavřeli, byl jsem tam párkrát a slyšel jsem to). A Bondy, když viděl můj zájem, ba nadšení, byl jistě potěšen a začal mi pak postupně dávat vše, co už měl napsaného a co nově psal, ovšem také proto, abych to dále opisoval. A když pak přišel rok 1977, Charta 77, byly domovní prohlídky. Já Chartu nepodepsal, nikdo o mně moc nevěděl, takže u mě byla ideální skrýš pro různé archiválie, zejména samizdaty. A když jsem se v roce 1979 vrátil z vojny, začal jsem se už sbíráním nejen Bondyho samizdatů zabývat systematicky. Někdy na konci osmdesátých let pak Bondy napsal své „poslední pořízení“, v němž mi svěřuje své literární dílo k archivaci a k edičnímu zpracování — s tím, že posléze bude vše deponováno v Literárním archivu PNP. A dnes už tam také většina jeho rukopisů je.

V devadesátých letech jste, jak říkáš, měli nějaké spory a už ti ani o svých nových textech neříkal. Změnilo to něco na onom „posledním pořízení“? Nebo s tebou i přes spory stále počítal?

Nezměnilo se nic. Naše spory zase tak závažné nebyly, aby tuto naši dohodu jakkoli ovlivnily.

Dlouhé ucho vydalo letos nakladatelství Akropolis spolu s prózou Severin v rámci Bondyho prozaické edice. Co zde ještě vyjde? Proč vlastně nevyšlo Ucho až jako poslední svazek, jde-li o Bondyho poslední dopsané prozaické dílo? Jaká je vlastně logika této edice?

Nakladatel Filip Tomáš plánuje vydat ještě jeden svazek v této řadě, jenž má obsahovat prózy 677Afghanistan. Ty obě ale už dříve vyšly, půjde tedy o reedice, byť opět opravené, na základě detailních kolací, s přihlížením k rukopisům. Dlouhé ucho vyšlo letos snad hlavně proto, že se na ně tak dlouho čekalo. A také proto, že tato próza — doufám nejen dle mého názoru — patří k Bondyho nejlepším. S nakladatelem jsme se dohodli, že tím se příští rok celá řada ukončí.

V Argu už vyšlo kompletní Bondyho básnické dílo, v Akropoli se brzy završí to prozaické a v nakladatelství DharmaGaia tuším stále vychází jeho dílo filozofické. Až toto všechno skončí, uzavře se definitivně kapitola Bondyho vydaného díla? Co jeho dílo žurnalistické? Dá se vůbec o něčem takovém hovořit? Vím, že znovu reviduješ jeho bibliografii, ani toto asi není ještě u konce

U konce není nikdy nic, ale co se týče knižní edice Bondyho novinářských článků, jsem dost skeptický. Snad ale pak přece jen přijde čas uvažovat o nějaké syntetické práci o Bondyho díle a životě, o nějaké monografii.