02/06/2020 | recenze | Kryštof Eder

O prsou nejen v dobrém

Román smutně naplňující pravidlo „nesuď knihu podle obalu“. Recenze románu Náš Coney Island od Billyho O’Callaghana.

Billy O’Callaghan (nar. 1974) byl tuzemským čtenářům dosud neznámý, román Náš Coney Island je prvním dílem tohoto spisovatele převedeným do češtiny. O’Callaghan se etabloval především díky povídkovým sbírkám, nakladatelská anotace českého vydání tak láká na autorovy „mistrovsky zúročené povídkářské zkušenosti“. Po několika stranách by se čtenář rád zeptal, co se tím myslí, protože román jako by byl kontrapunktem k tomu, na čem obvykle stojí dobré povídky. Především je tedy neuvěřitelně užvaněný.

Příběh není nijak složitý — v centru dění stojí Michael a Caitlin, dva milenci, kteří se už dlouhá léta pravidelně scházejí na Coney Islandu. Seznámili se jako mladí, avšak nebylo jim takříkajíc dáno, i když je jejich láska, jak jsme znovu a znovu ujišťováni, opravdu silná. Dlouhá léta jim klapal mimomanželský poměr, nyní se však zdá, že se možná chýlí ke konci. Jádro vyprávění tvoří den, který mají Caitlin s Michaelem vyhrazený jeden pro druhého. Možná námět na slušnou povídku, kdyby se situace dobře uchopila, O’Callaghan se však rozhodl, že napíše román — a tak vezme čtenáře na cestu do minulosti a postupně poznáváme historii obou ústředních postav, a nejen jich. Že existuje něco jako zkratka či gradace vyprávění, jako by autor nevěděl, všechny scény mají stejný rytmus a každá situace a každý detail jsou opentleny otravnou hlušinou slov. Vyprávění tak brzy začne připomínat literární ekvivalent vlaku projíždějícího nekonečným tunelem. Je to nudné, dlouhé a člověk by to nejraději zaspal. Unylý, jednotvárný rytmus však zdaleka není jediným nedostatkem tohoto titulu.

V nakladatelské anotaci se rovněž píše, že „kouzlo románu tkví také v jazyku“. To je pravda, avšak v trochu jiném smyslu, než jaký si čtenář na první dobrou představí. Nemá smysl zdržovat se topornými, kýčovitými obraznými vyjádřeními či naivními bonmoty, kterými je vyprávění vystláno od začátku do konce, zaměřme se spíš na invenčnější stylistiku. Autorova tendence používat mnohonásobně víc slov, než je žádoucí či smysluplné, je totiž samozřejmě povětšinou kontraproduktivní. Místa, kde se O’Callaghan pokouší být co nejpřesnější, případně poetický, tak vyznívají směšně, trapně, ba přímo nechutně.

Abychom pochopili, že se milenci mají skutečně rádi, čteme o tom, jak moc pro Michaela znamená každý „záhyb a pahrbek a dutina, které mu [Caitlin] může nabídnout“ — štěstí, že byl autor přece jen trochu soudný a nezačal popisovat protagonistčiny tělní tekutiny. Pozornost v románu strhávají popisy bradavek a prsou: prsa Barbary, Michaelovy ženy, jsou „středně velká a mírně protáhlá, vespod ztěžklá, ale stále pevná a na ženu jejího věku dobře tvarovaná. Její bradavky ve světle lampy vypadaly na bledé kůži jako nahnědlé otisky prstů“. Když jsou Caitlin s Michaelem spolu na pokoji, nejprve „se o pozornost hlásí jeho maličké bradavky“. A o dvě strany později „její drobná prsa se s každým zajíkavým nádechem zachvějí a jakoby zvětší, nebo na sebe přinejmenším strhnou veškerou pozornost a její bradavky jsou v tu chvíli hrubé a tvrdé jako kámen, jako nezralé maliny, a celé rozkvetlé a naběhlé vytrvale prorážejí vzduch“.

V anglojazyčném prostředí mají tradici anticeny za nejhůře popsanou sexuální scénu — a u nás ji například každoročně vyhlašuje týdeník Reflex. Díky Našemu Coney Islandu by se mohla začít udělovat i podkategorie této anticeny za nejodpudivěji popsaný polibek — malá ochutnávka:

Přitiskne se k ní a políbí ji. […] Najde si jeho jazyk a špičkou toho svého jej obkrouží a přitiskne si jeho hmotu na hranu předních zubů. On se rád poddá. Její ústa jsou horká jako čaj. Dýchá do něj a on vydechuje do ní. Přelévají se v sobě jako vlny, je to jako milování.

Aby na konci zazněla i poněkud smířlivější nota, je třeba zmínit, že román má mimořádně zdařilou obálku. Jindřich Janíček odvedl skvělou práci, české vydání je i dobře přeložené a prosto hrubek a překlepů. Nakladatelství Paseka tak z románu vytěžilo, co se dalo. Bohužel, je to žalostně málo.


Billy O’Callaghan: Náš Coney Island, přeložil Petr Eliáš, Paseka, Praha 2020