O základech teorie jazyka

Studium jazyka a teorie jazyka Jazyk, lidská řeč, je nevyčerpatelná pokladnice mnohostranných hodnot. Jazyk je neoddělitelně spjat s člověkem a provází ho na celé jeho pouti. Jazyk je nástroj, jímž člověk ztvárňuje své myšlenky a city, nálady, snahy, vůli i jednání, nástroj, jímž vykonává vliv i je ovlivňován, poslední a nejhlubší předpoklad lidské společnosti. Ale také poslední nezbytný prostředek záchrany lidského individua, jeho opora ve chvílích osamění, kdy mysl se sváří s bytím a konflikt vyúsťuje v monologu básníka, myslitele, snílka. Již před tím, než se poprvé probudilo naše vědomí, zněl jazyk kolem nás, připraven obestřít první křehký zárodek myšlenky a nerozlučně nás provázet životem od všedních prvních krůčků až do našich vznešených a intimních okamžiků, odkud všední život právě touto oporou paměti v jazyce čerpá vřelost a sílu. Jazyk není pouhým vnějším průvodcem, ale vláknem vetkaným hluboko v lidskou duši, zasutou pokladnicí paměti individua, rodu i bděle pamětlivé, nabádající svědomí. Řeč je známkou osobnosti v dobrém i zlém. Známkou rodiště a národa. Známkou lidské vznešenosti. Tak nerozlučně je jazyk vnitřně srostlý s osobností, rodištěm, národem, lidstvím a životem samotným, že to až svádí k otázce, zda jazyk není pouhé zrcadlení toho všeho, či zda nepřímo tím vším dokonce není: sám zárodečný list jejich růstu. Proto si jazyk jako předmět obdivu i popisu podmanil člověka v básnictví i ve vědě. Věda došla k tomu, že v jazyce vidí série zvuků a výrazových pohybů, přístupných exaktnímu fyzickému a fyziologickému popisu a řadících se k znakům pro jevy vědomí, v nichž člověk, prostřednictvím psychologických a logických výkladů, shledával v životě jazyka, plném rozmarných proměn, kolísání lidské psýché a zároveň ve znacích i konstantu lidské myšlenky. Jsou jich dva druhy: slovo a věta, zřejmé symboly odpovídající pojmu a soudu. Jazyk jako znakový systém a stav by měl otvírat bránu k systému lidského myšlení, k podstatě lidské psýchy; jazyk jako nadindividuální společenská instituce by měl otvírat bránu k charakteristice národa: jazyk jako kolísání a proměna by měl otvírat bránu jak k poznání stylu osobnosti, tak i k poznání vzdálených proměn minulých pokolení. Jazyk se ocitl v klíčovém postavení, ze kterého by se měly otvírat výhledy mnoha směry.

Z tohoto hlediska není jazyk, ani v tom případě, je-li předmětem vědy, cílem sám o sobě, nýbrž prostředkem: prostředkem k poznání, jehož základní předmět leží mimo samotný jazyk, třebaže je úplně dostupný snad jen skrze něj, a jemuž se lze přiblížit skrze jiné předpoklady než ty, které jazyk sám obsahuje. Jazyk je zde prostředkem — ve vlastním i etymologickém slova smyslu — k transcendentnímu poznání, a ne cílem poznání imanentního. Takto fyzický a fyziologický popis jazykových znaků upadá snadno do čisté fyziky a čisté fyziologie a psychologický a logický popis znaků — slov a vět — snadno do čisté psychologie, logiky a ontologie, takže se ztrácí ze zřetele jazykové východisko. To potvrzuje historická zkušenost. Ale ani tam, kde o toto přímo nejde, však nejsou fyzické, fyziologické, psychologické a logické jevy samy o sobě ještě jazykem, nýbrž pouhými jeho odtrženými vnějšími stránkami, zvolenými za předmět studia ne kvůli jazyku samotnému, ale kvůli některým jevům, na něž jazyk obrací svou pozornost. A to platí i tehdy, pojímáme-li jazyk dále, na základě takových popisů, jakožto klíč k pochopení společenských podmínek, i jakožto klíč k rekonstruování předhistorických vztahů mezi lidmi a národy. Tím nechceme nikterak snižovat hodnotu všech těchto hledisek a snah, nýbrž jen poukázat na jisté nebezpečí: tkví v tom, že při horlivosti o dosažení vlastního cíle poznání můžeme prostředek tohoto poznání, samotný jazyk, přehlédnout. Toto nebezpečí je reálné, neboť jazyk k přehlížení svádí: je přirozeným posláním jazyka být prostředkem, a ne cílem, a jen lstí lze náš reflektor zaměřit na sám prostředek poznání. To platí pro každodenní život, ve kterém si jazyk normálně neuvědomujeme; platí to však ve stejné míře i při bádání. Člověk si už dávno uzřejmil, že vedle filologie, činnosti zabývající se jazykem a jeho texty jako prostředkem literárního a historického pohledu, musí být možné vytvořit lingvistiku, činnost zabývající se jazykem a jeho texty jako samostatným cílem. Ale od záměru k jeho uskutečnění bylo daleko. Jazyk znovu své vědecké nápadníky zklamal. Vždyť to, co vytvářelo hlavní náplň klasické lingvistiky, dějiny jazyka a genetické porovnávání jazyků, nemělo ani za cíl, ani za výsledek poznání podstaty jazyka, ale poznání historického a předhistorického stavu společnosti a styků mezi lidmi, k čemuž se dospívalo přes jazyk jako prostředek. I toto je ale filologie. Člověk se sice často domnívá, že ve vnitřní technice takovéhoto srovnávání jazyků tímto způsobem se zabývá vlastním jazykem, je to však iluze: není to jazyk sám, ale disiecta membra (rozervané údy) jazyka, které nám nedávají možnost jazyk pochopit v jeho celistvosti: jsou to fyzické a fyziologické, psychologické a logické, sociologické a historické projevy, ale ne jazyk sám. Pro vytvoření lingvistiky je nutno učinit jinou věc. Nesmí to být pouhá pomocná či odvozená věda. Nesmí se snažit jazyk chápat jako konglomerát nejazykových jevů (např. fyzických, fyziologických, psychologických, logických, sociologických), ale jako soběstačný celistvý útvar, strukturu sui generis. Jen tímto způsobem se může jazyk stát sám předmětem vědeckého zkoumání, aniž by opětně oklamal svého zkoumatele a unikl jeho pozorování. Důležitost něčeho takového musí být pak možno v průběhu času měřit i podle zpětného působení, které takováto lingvistika musí mít na různé transcendentní pohledy, na filologii a na to, co se až dosud za lingvistiku považovalo. V neposlední řadě by takováto lingvistika skrze své učení mohla přinést i jednotnou základnu pro srovnávací studium jazyka odstraněním regionální vázanosti při tvorbě pojmů, což je pro filology úskalí, a teprve tím opravdu umožnit racionální genetickou lingvistiku. Ať už se jazyková struktura postaví na roveň skutečnosti, nebo se bude chápat jako její více či méně deformovaný odraz, důležitost lingvistiky pak bude možné mimo jiné měřit v jejích bezprostřednějších důsledcích i podle přínosu všeobecné nauce o poznání. Předpokladem takovéto lingvistiky musí být vytvoření jazykové teorie, která odhalí a zformuluje její předpoklady, stanoví její metody a ukáže její cesty. Tato práce jsou prolegomena takovéto teorie. Studium jazyka s jeho mnohostrannými, v základu transcendentními cíli, pěstuje mnoho lidí. Teorii jazyka s jejími výlučně imanentními cíli jich pěstuje jen pár. V této souvislosti se teorie jazyka nesmí směšovat s filosofií jazyka. Dějiny studia jazyka znají stejně jako dějiny ostatních vědeckých disciplín snahy o filosofické zdůvodnění stávající praxe ve výzkumu a ve spojitosti se zájmem o základy, rostoucím v posledních letech, jisté transcendentní druhy jazykovědy také nalezly své domnělé systémy axiomů. Jen velmi zřídka však takovéto jazykově-filosofické úvahy na sebe berou tak zjevně exaktní podobu či se k nim přistupuje z širšího systematického myšlenkového stanoviska s hotovými lingvistickými i epistemologickými předpoklady. Běžně je lze řadit do kategorie subjektivní spekulace a žádná z nich si tudíž, až snad na dočasné a nedůležité módní směry, nezískala širšího uznání. Proto se historie jazykové teorie nedá sepsat a její vývoj nedá sledovat; k tomu je příliš diskontinuální. Vzhledem k této situaci byly pokusy o jazykovou teorii u mnohých zdiskreditovány jako prázdné filosofování a diletantismus a charakterizovány jako apriorismy, a to do značné míry právem, neboť tyto vlastnosti se opravdu v této oblasti vzmáhaly do té míry, že zvenčí může být obtížným rozlišit správné od nesprávného. Tato práce by snad mohla přispět k pochopení toho, že tyto vlastnosti u snah o jazykovou teorii nejsou vnitřní nutností. Tohoto cíle lze nejvhodněji dosáhnout, zapomeneme-li do jisté míry na minulost a začneme-li znovu všude tam, kde minulost nezanechala nic, co by bylo možno pozitivně využít. Vycházíme z dosavadního empirického materiálu jazykové teorie, jenž v přehodnocené podobě vytváří předmět jazykové teorie. K minulosti se přihlásíme explicitně v těch jednotlivých momentech, kdy nám bude známo, že všech výsledků bylo dosaženo jinými již před námi. Jako nepochybný průkopník si tu však zaslouží být uveden alespoň jeden jazykový teoretik: Švýcar Ferdinand de Saussure. Překlad František Čermák   Vydává nakladatelství Academia.