Obrys existence se sám začal rýsovat

Považujete případ, který jste popsal v Bubínku Revolver Revue, za urážející, nebo spíše za smutný odraz stavu současného školství? Myslím, že díky jakési záhadné milosti netrpím tendencí urážet se — ale obecně vzato, způsob, jakým celá kauza proběhla, lze vnímat jako způsob dobré mravy urážející. Mnohem důležitější však je, že jde právě o ten smutný odraz i obraz stavu našeho školství. Což ale není žádná novinka, o tom už si cvrlikají i vrabci na střechách univerzit. Přesto jsem byl překvapen tím, kolika reakcí se mně i redakci Revolver Revue dostalo po uveřejnění případu na Bubínku RR. Čtu dopisy studentů i pedagogů z různých vysokých škol a nevěřím vlastním očím — dozvídám se o úrovni nároků na studenty kladených i o doslova ponižujících způsobech „zkoušení“; hlavně se však dozvídám o míře frustrace — a to jak u pedagogů, kteří o poklesu úrovně ví své, tak u náročnějších studentů, kteří se za své obory občas doslova stydí. Na druhou stranu je tady pořád ještě snaha věc banalizovat a takovým tím normalizačně uděšeným způsobem prohlašovat, že jde o jedince, jednotlivé případy a důležitá je „masa“, která je tichá, a tedy spokojená. Koneckonců to musíte vědět sama, neboť právě v H7O vyšel už po druhém pokračování mého líčení takový netrpělivý článek Petra Fořta. Sám o sobě je ten text jen lacině arogantní a úplně nezajímavý, prozrazuje ovšem onu typickou nechuť či neschopnost vnímat principiálnost tohoto problému i jeho důsledky. Jak si představujete ideální model vysokoškolského vzdělávání, který by předcházel takovým situacím? Můj pohled je namnoze totožný například s názory profesora sociologie Iva Možného, mimochodem zakladatele Fakulty sociálních studií právě na Masarykově univerzitě, kde k celé kauze došlo. Profesor Možný shodou okolností poskytl Lidovým novinám velký rozhovor na toto téma právě v onen týden, kdy jeho oborový kolega Jaroslav Střítecký psal ten otřesný posudek, jímž nastavil úroveň nároků na oboru Sdružená uměnovědná studia. Dovolím si z rozhovoru nazvaného „Vychováváme zahálčivé lidi“ citovat: „Na vysokých školách musí být diferenciace. Je správné, že se každému druhému dostává vysokoškolského vzdělání. Ale musí to být jasně rozdělené. Aby každý věděl, co je která škola zač a jakou úroveň může od jejích absolventů čekat. V Americe každý ví, jaký je rozdíl mezi absolventem Harvardu a bakalářem z lokální školy. Přesně to nám chybí.“ Zkusme se prizmatem řečeného podívat na to, kam by asi měla patřit Masarykova univerzita v Brně.

Petr Hruška, foto: archiv Hosta

Kromě kontroverzního Bubínku vám v nejnovějším čísle Revolver Revue vyšel jako samostatná příloha soubor textů Jedna věta. Psal jste ho vlastně nadvakrát, první rukopis se před rokem ztratil. Jaké pro vás bylo začít psát znovu? Na co jste se zaměřil? Zaměřil jsem se především na to, abych rukopis podruhé neztratil. To znamená, že jsem se naučil pravidelně přepisovat do počítače a zálohovat a zálohovat. A sešity mám od té doby na předsádce podepsané, i s uvedenou adresou a telefonem. Začínat psát je vždycky vzrušující a lákavé, alespoň pro mne. V tomto případě však nešlo o žádný nový začátek, ale o pokračování toho, co jsem celý rok „marně“ dělal. Měl jsem v tom, na prosbu nakladatele, pokračovat okamžitě, na druhý den, žádný čas na kocovinu, lítost, odpočinek, odstup. Neboť v Revolverce chtěli knihu vydat rok následující a já se cítil vinen tou ztrátou a zavázán vyjít jim vstříc, když se ke mně tak pěkně zachovali — to znamená — ztrátu mi uvěřili a nespílali mi za ni, přestože s vydáním knihy počítali. Pokračovat v tomhle psaní zpočátku docela bolelo a působilo zvláštní druh námahy. Zní to asi směšně, ale já měl opravdu první dny po ztrátě pocit, že už nenapíšu jedinou větu, aby v ní a priori nebylo přítomno jakési vědomí zmaru a přitom nesnesitelné lehkosti vyřčeného. Byla pro vás Jedna věta svým způsobem katarzí? Snad i katarzí, především ale dobrodružstvím. Byl jsem zvědav, zda pozorné zapisování dnů ve větách nakonec „hodí“ nějaký jednotící příběh nebo aspoň jeho náznak, nějakou osu a směr, nebo vše zůstane rozsypáno do jednotlivých záznamů. Postupem času se obrys existence sám začal rýsovat. Osud tomu chtěl, že ten rok byl plný různých ztrát a změn, přičemž to všechno vlastně začalo onou ztrátou rukopisu, díval jsem se náhle do propasti řeči, přesněji nedoručené řeči. V průběhu roku se takto otevíraly propasti další — včetně propasti válečného konfliktu v Evropě, prázdna po dceři odešlé na studia, dovršení půlstoletí mého života a náhlé hrozby jeho konce vzhledem k lékařské diagnóze. Zápas o soulad se ztrátami, hrozba dalších ztrát a především hrozba ztráty důstojného způsobu, jak o všechno přicházet, se staly samovolně jakýmisi motivy a tématem souboru Jedna věta. Stejně tak se začaly postupně rýsovat hlavní postavy toho celku, vedle ženy a dětí též postava vymahače dluhů. Psát za takových okolností bylo stále lákavější, zároveň stále obtížnější, záznamy spolu začaly souviset, někdy jsem tu jednu větu psal hodinu i déle. Kromě psaní jste také četl, byl jste i arbitrem Nejlepších českých básní 2014. Jaká sbírka vás osobně za uplynulý rok nejvíce oslovila? Jmenuji jich několik. Na knížecí od Karla Šiktance. Šiktancova řeč umí zazářit dávným svitem jak korunovační klenoty a přitom jí protéká krutě současný život. Někde za Truchlovem od Zbyňka Fišera. Fišerovy verše jsou z tmavé hmoty zaříkávadel a temných dějů v lidských vztazích. Náhlý vítr, který je ti svědkem od Romana Polácha, Jak prázdné kolo, po ráfku od Jakuba Chrobáka. U Polácha odvaha a skromnost v citovém obrazu, u Chrobáka přímá řeč neurvalých modliteb, je-li něco takového možné. Ovšem běda: oba posledně jmenovaní se mnou hrávají florbal a sedávají v ostravských hospodách, pro bulvární literární kritiky budu teď podezřelý z přátelství. V roce 2012 jste vydal zatím svou poslední sbírku Darmata, za kterou jste obdržel Státní cenu za literaturu. Chystáte se v nejbližší době vydat další? Na čem nyní pracujete? Nechystám. Píšu si, ve verších i v odstavcích.

---

Poznámka: Rozhovor vyšel 13. května ve zkrácené verzi, nyní je v plném znění. Omlouváme se.