Od malých literatur se můžeme leccos naučit

Jsi předsedou Společnosti přátel Lužice, organizuješ spoustu akcí včetně právě proběhlé letní školy. Jak ses k Lužici vlastně dostal?

Když jsem se kdysi staral o svoji babičku, která měla těžký průběh rakoviny, takže už nemohla mnoho jiného než jen ležet, koukali jsme spolu po večerech hodně na televizi. Jednou jsme sledovali díl DO-RE-MI, kde soutěžily příbuzenské dvojice z okolních států. Za Rakousko a Německo, jež tehdejší produkce od sebe nerozlišovala, se účastnili sestra a bratr, přičemž ona zpívala německy a on nějakým divným, přibližně srozumitelným slovanským jazykem, který jsem neznal. Představili se jako Lužičtí Srbové, byli to Fabian a Juliana Kaulfürstovi. Když jsem pak byl v Lipsku na Erasmu, narazil jsem na kurzy lužické srbštiny a řekl si, že se tam musím jít podívat, že tam třeba bude ten kluk z televize. A on tam skutečně byl, skamarádili jsme se — a Fabi mě pak protáhnul všemi možnými lipskými hospodami, takže jsem se v tom báječném městě sice nenaučil německy, ale zato obstojně lužickosrbsky.

Později jste s Radkem Čermákem přeložili z horní lužické srbštiny povídkovou reportáž Modrá vrána (1991, česky 2009) od Jurije Kocha. Jaká jsou úskalí převodu z jazyka tak blízkého češtině?

Stejná jako třeba u slovenštiny — vypadá to snadně, ale snadné to není. Problémy samozřejmě představují idiomy, převádění situací, hledání různých kódů a vrstev jazyka, nářečí atp. Především je ale třeba dbát na rytmiku. Málokdo si uvědomuje, že ta je i v próze důležitá. A lužickosrbská i slovenská věta mají jiný rytmus než věta česká, právě tím pro nás jazyková blízkost může být při překladu matoucí.

V roce 2011 jste pak dvojjazyčně vydali básnickou sbírku Tomasze Nawky Ničo so njeliči / Konec sázek, pak jste navázali sbírkami Jurije Chěžky (Konec poezie malé komůrky, 2019) a Jurije Łušćanského (Ruměnec broskví, 2020), což je na překladatelském i nakladatelském poli úctyhodná činnost…

Díky. Nawkova knížka je prací kolegů Milana Hrabala a Radka Čermáka, až s Chěžkou to začalo být plánováno jako edice, kterou chci držet v jednotném formátu a dostat ji někam k patnácti dvaceti titulům. Problémem sorabistických překladů po roce 1989 totiž je, že se jich obrovské množství objevilo v časopisech či jakýchsi „samizdatových“ sbornících, chybí ale jejich řekněme komerční vydání, vydání, které si snadno koupíte na webu nebo v obchodě. Účelem naší edice je tedy profesionální nebo aspoň profesionálnější přístup k vlastní práci — i za cenu toho, že bychom měli vydat jednu knihu za několik let. A taky chceme dát najevo, že lužickosrbská literatura a v tomto případě poezie si zaslouží svůj dostatečný prostor, byť jde o malou literaturu a titulů, které stojí za vydání česky, je logicky méně než v případě převodů z většího jazyka.

Vydané knihy, foto: Lukáš Novosad

Tomasz Nawka vyšel bilingvně, ostatní překlady z edice pouze česky. Proč?

Původně jsem si myslel, že dvojjazyčně vyjdou všecky svazky edice. Jenže u Jurije Chěžky jsem kvůli tomuhle přesvědčení knížku zdržel o rok, protože jsem zjistil, že existuje řada variant zápisu originálů a že je v tom edičně na lužickosrbské straně bordel. A to přestože Chěžka je významný autor, jemuž bylo pořízeno několik zásadních vydání lužickosrbsky i německy. Takže nad jeho texty jsem pochopil, že ediční zpracování originálů není naše práce, nýbrž práce kolegů ze Srbské Lužice. Naším cílem má být zprostředkovat lužickosrbskou poezii Čechům česky. Projeví-li zájem o knihu v jejím původním znění, mohou si ji případně opatřit sami. Ale aby to s těmi jazyky a vydáními nebylo zase až tak jednoduché, teď se chystáme vydat básnické libreto k opeře Vodník (Wodźan, 1896), jež je inspirováno Erbenovou baladou „Vodník“ a jež zatím nevyšlo pořádně ani v lužické srbštině. V tomto případě znovu vydáme bilingvní verzi, přičemž tentokrát nastal problém s tím, že od 19. století se výrazně proměnil pravopis lužické srbštiny, takže jsme původní zápis museli modernizovat.

Co dalšího ještě chystáte?

Současně připravuji sbírku Milana Hrabala, soubor jeho básní inspirovaných Lužicí — pohromadě ty texty nikdy nebyly, přitom tvoří důležitou část Milanovy tvorby. Následně jsou v plánu sbírky moderních klasiků Bena Budara, Benedikta Dyrlicha či Marje Krawcec, výbor z třicetiletého překladatelského úsilí Zuzany Bláhové-Sklenářové nebo básně Michała Bjedricha-Wjeleměra, zapomenutého lužickosrbského básníka 19. století, jehož znovu objevil Radek Čermák. Já sám bych rád pořídil soubor překladů písňových textů Jurije Kocha, což je v Lužici úplně opomíjený žánr. Plány máme bohaté.

A kromě poezie se věnujete ještě něčemu jinému?

Teď jsme zrovna vydali knížku zmíněné Zuzany Bláhové-Sklenářové a Vojtěcha Kesslera, která se jmenuje …a proti těmto slovanským bratřím teď musím bojovat…, což je edice překladů dopisů Lužických Srbů, kteří bojovali v prusko-rakouské válce roku 1866. A co je na tom pikantní: protože Sasko tehdy bylo na straně Rakouska, stáli proti sobě Horní a Dolní Lužičtí Srbové, někdy dokonce členové jedné rodiny. Fantastické téma, skvěle zpracované a objevné, protože v samotné Lužici opět naprosto neznámé. Takže děláme i takové knížky.

Ekotematika, nové pojetí přírodní lyriky či reflexe klimatických změn pozvolna pronikají do české literatury, zejména do poezie. U lužickosrbských autorů se příroda a úcta k ní jeví být dlouhodobou a organickou součástí tvorby, bez ohledu na soudobé výzvy či trendy. Toto zaměření najdeme třeba i ve zmíněném Vodníkovi z konce 19. století. Dokážeš vysvětlit proč?

Když dovolíš, začnu zeširoka: my Češi se často peskujeme, že jsme malý národ, protože se poměřujeme s Němci, Francouzi či Američany. My ale nejsme malý národ, to je jen jeden úhel pohledu. Lužičtí Srbové nás naopak vnímají jako velkou kulturu, k níž se vztahují. Stačí, když se tu vymění ministr nebo zakašle kardinál, a řeší se to v lužickosrbských médiích. Takže zatímco se, třebaže logicky, poměřujeme s většími kulturami a necháváme se jimi ovlivňovat, opomíjíme, že zdroj inspirace můžeme nalézt také jinde. Kupříkladu sámská nebo lužickosrbská literatura otevírají témata, jež jinde nenajdeme, protože tam i tam lidé skutečně žijí problémy, které neznáme.

Proto nás může překvapit naturel lužickosrbské kultury. Vztah k přírodě je v tamní literatuře intenzivně tematizován obzvlášť od druhé poloviny 20. století. Tím Lužičtí Srbové skoro o půl století předběhli dobu, jelikož ekologická témata reálně prožívali — byli přímými svědky hnědouhelného vytěžování krajiny, viděli, co způsobuje povrchové dobývání uhlí, zažili i to, že jim kvůli těžbě mizel pod nohama sídelní prostor, o čemž mimo jiné píší právě Jurij Koch v próze a esejistice či Jurij Łušćanski ve svých básních. Ale zdaleka nejen oni. V tomto směru má zkrátka lužickosrbská literatura náskok, a my velcí se tak můžeme učit něco z ní.

Jaká další zajímavá témata v lužickosrbské literatuře nacházíš?

V 80. a 90. letech 20. století se ke slovu prodrala také silná skupina autorek, třeba Jěwa-Marja Čornakec, Dorothea Šołćina, pražská rodačka Angela Stachowa nebo Měrka Mětowa, od ní máme česky její první sbírku povídek Výlet do ráje. Tyto a další dámy začaly psát například o gayích nebo o smíšených manželstvích, která drtí lužickosrbskou kulturu. Evangelická část Lužických Srbů totiž byla v minulosti silně germanizovaná, kdežto katolíci uzavírali sňatky mezi sebou a nikoho k sobě příliš nepouštěli. To se změnilo až za NDR, kdy se společnost mírně rozvolnila. V těchto smíšených manželstvích si pak většinou němečtí muži nepřáli, aby se lužická srbština v rodině držela, protože se necítili mezi lužickosrbskými mluvčími dobře. Podléhali například představě, že když se Lužičtí Srbové společně něčemu smějí, smějí se ve skutečnosti jim, přiženěným Němcům. Dále tvrdili, že jejich děti k uplatnění na pracovním trhu lužickou srbštinu nepotřebují, což je sice pravda, jenže původní kultura pod těmito vlivy erodovala.

Po německém znovusjednocení se k těmto potížím přidala například ekonomická migrace Lužických Srbů a vůbec východních Němců do někdejšího západního Německa za prací, i když to už lužickosrbská literatura tolik nereflektovala. A bohužel ani jiný velký dějinný milník: když do Lužice a původně dominantních lužickosrbských vsí byli po válce přesídleni Němci ze Slezska a obce se rázem staly dominantně německými. My jsme ten příběh o odsunu zpracovali všelijak, ale je to půlka příběhu — o odchodu. Tu druhou o příchodu by mohla nabídnout právě Lužice, leč bohužel se k tomu prozatím neodvážila.

Proč je pro Čechy lužickosrbská kultura důležitá?

Vlastně jsem na to částečně odpověděl v předešlé otázce — může nám třeba dovyprávět naše příběhy. Ale je toho mnohem víc. Bohužel neblahým dopadem revoluce v roce 1989 a našeho následného zaměření na Západ, které politicky sice vnímám kladně, je náš odklon od slovanských kultur. Přitom jde o rozmanitý svět stovek milionů mluvčích, jejichž jazyky se naučíme nepoměrně rychleji než jazyky jiné. Jenže z Prahy, Brna, Hradce či Plzně je dnes blíž do New Yorku nebo Madridu než do Sofie, Bělehradu, nebo dokonce i do Bratislavy.

Pro našince je přitom myslím důležité se s lužickosrbskou kulturou seznámit. Osobně se domnívám, že je nám lužickosrbská mentalita nejbližší, bližší než slovenská, už jen pro to staleté soužití s Němci a mísení slovanských a germánských vlivů. Nahlédneme-li do lužickosrbské kultury, všimneme si, že dodnes žije naším oblíbeným mýtem, národním obrozením — a to v moderních kulisách aut a chytrých telefonů. Lužičtí Srbové si hýčkají jazyk, což je úžasné. Kontakt s Lužicí je pro Čechy způsob, jak na sebe nahlédnout jinýma očima, vidět se z pozice souseda za plotem. A to je nezřídka důležitý a užitečný pohled.

Jak se tedy můžeme k Lužici dostat?

Jde o velmi muzikální kulturu, takže doporučuji poslouchat hudbu — v lužické srbštině najdeme cokoliv od oper až po rap, či dokonce metal, byť prim drží lidová hudba. Z literatury je pak pro Lužické Srby nejpřirozenějším vyjádřením poezie — alespoň v současnosti, kdy próza bohužel trpí nedostatkem autorů i čtenářů. Dále je samozřejmě možnost zajímat se o program Společnosti přátel Lužice, která sídlí v Praze v ulici U Lužického semináře, jezdíme ale i mimo Prahu. Pořádáme literární čtení, přednášky, koncerty, jazykové kurzy a také výlety přímo do Lužice. Vydáváme taky časopis, jmenuje se Česko-lužický věstník. Stačí sledovat naši stránku na Facebooku nebo náš web — a zájemci se dozví mnohé.

Autorka je básnířka.