Od samého počátku je všechno jen vítr
Literatura je plná příběhů o lidské touze po stvoření stroje, či rovnou bytosti, která by svými schopnostmi převyšovala člověka — Karel Čapek by mohl vyprávět. A to i o tom, jak se všechno postupně zvrhne a Roboti převezmou vládu nad světem. Jak se projekt umělé inteligence nakonec obrátí proti svému stvořiteli — člověku.
Kniha novináře Štěpána Kučery Projekt Gilgameš modeluje právě jeden takový pokus stvořit umělou superinteligenci, označovanou jako SI, která dostane za úkol „najít smysl lidského života“. Aby se předešlo nebezpečí, že by se SI mohla pokusit převzít moc nad planetou, je uzavřena v neprostupné Faradayově kleci, z níž se s venkovním světem nemůže nijak propojit. Je jí dovoleno komunikovat pouze skrze mikrofon, a tímto způsobem tak plnit zadaný úkol — prostřednictvím vyprávění člověku ozřejmit jeho charakter a místo ve světě.
Příběh, který SI vypráví, je pak kombinací beletristických a vědeckých textů, které její procesor získal z příruční knihovní databáze. Proto se v jejím příběhu o dějinách lidstva kromě hlavního hrdiny Uršanábiho, jedné z vedlejších postav skutečného Eposu o Gilgamešovi, objevují i postavy například z egyptské mytologie, z knih Umberta Eca či H. G. Wellse, ale i historické osobnosti, jako je například Aristotelés, Kolumbus či Darwin. Z této pestré směsice zápletek a myšlenek pak SI konstruuje jeden velký superpříběh, jehož hlavní průvodce, převozník Uršanábi, díky moci černé květiny umožňující nesmrtelnost prochází lidskými dějinami a mytologickými světy, aby všude, kam přijde, zjistil, že, slovy knihy Kazatel, „všechno je marnost a honba za větrem“. Zvlášť když člověk žije příliš dlouho a vidí, jak se dějiny i lidské omyly stále opakují a násobí. Na konci knihy tak Uršanábi připomíná hrdinku z jiné Čapkovy hry, Elenu Makropulos, která již nedokáže prožívat život jako ostatní smrtelníci a stává se k osudu lidí lhostejnou. Stejně jako SI, jejíž „grandnarativ“ má vlastně doložit, že člověk je ve své podstatě hloupý, krutý a pro planetu nebezpečný tvor — jakási slepá linie celé evoluce, kterou je třeba překódováním opravit.
Kučerova kniha určitě zaujme milovníky mytologických látek a celkově intelektuálně založené čtenáře, kteří budou s radostí objevovat aluze na díla světové literatury i odkazy na náboženské systémy či historické události. Kulturní archiv tak v knize slouží jako stavební materiál pro cestu za smyslem lidské existence, která se vyjevuje právě skrze vyprávění. Ovšem, a to je potřeba zdůraznit, text příliš nefunguje jako beletrie. Uršanábiho cesta je ve své podstatě monotónně odvyprávěná série epizod, v nichž chybí práce s napětím i detailnější propracování celkové kompozice prózy. Podstatný je tudíž pouze začátek a konec, kapitoly uprostřed jsou ilustrační výplní, která by se dala dále doplňovat či škrtat podle libosti. Dokonce ani dialogy mezi SI a vědcem, který poslouchá její příběhy a neustále ji podezírá z úmyslu uniknout a zmocnit se vlády nad světem, nedokážou do knihy potřebné napětí či emoci dostat. Text je tak nabitý myšlenkami a příběhy, ale to hlavní mu schází — chybí zde estetická kvalita, která by autora opravňovala látku zpracovat jako fikci, a ne jako esej o nesmrtelnosti, vývoji umělé inteligence či o vztahu člověka a planety. Kniha Štěpána Kučery tak, kromě profesora Stanislava Komárka, který dílu s provokativní elegancí popřál úspěch a nesmrtelnost, jistě potěší milovníky románů Umberta Eca a jemu blízkých autorů. Ostatní, tedy valnou většinu čtenářů, pravděpodobně příliš nezaujme a ani nijak výrazně neovlivní charakter současné české prózy. Zdá se tedy, že citát ze sumerské pijácké písně o tom, že od samého počátku je všechno jenom vítr, který brzy vyvane, platí i pro tuto knihu.
Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš, Druhé město, Brno 2019