Stejně jako ostatní národy a kultury (včetně té naší) i Seveřané žili konkrétní kosmologii, která jim umožňovala orientovat se v realitě a dokreslovala ke každodennímu světu viditelnému pouhým okem svět větší, neviditelný, který dával viditelnému světu hodnoty a specifické uspořádání. Tento větší svět se na některých místech (například ve svatyních) a za určitých okolností (například při svátcích či obětech) dotýkal světa každodenní zkušenosti a zasazoval ho do vyššího řádu. Podoba tohoto většího světa a události, které jej zásadně strukturovaly, jsou právě tím, co obvykle nazýváme mytologií, tedy vyprávěními o stvoření a zániku vesmíru a o silách, které jej řídí.

Na rozdíl od naší kultury, jež neviditelné síly utvářející a řídící svět pojednává jako neosobní energie, přírodní zákony či procesy (např. evoluce, inflace), zaměřuje se na racionalizovatelné a kvantifikovatelné aspekty reality a bedlivě při tom rozlišuje různé úzce vymezené oblasti, jež se řídí specifickými zákonitostmi a problematikou nepřenositelnou jinam (chemie, fyzika, společnost, psychika), staří Seveřané, stejně jako prakticky všechny tradiční kultury minulosti, neviditelné síly řídící svět ze zásady představují jakožto osoby a charaktery a jejich vztahy vyjadřují jazykem genealogickým či příběhovým.

Vzhledem k tomu, že premoderní kultury nerozlišovaly a kategoricky neoddělovaly svět vnější (přírodní a sociální) a vnitřní (duševní), vypovídají mýty o zvláštním amalgámu obojího, pročež je dnes pro nás jejich výklad tvrdým oříškem, protože zatímco pro nás je podstatné především přesné a racionální uchopení parciálních zákonitostí, pro premoderní kultury byly zjevně užitečnější syntetizující metaforické struktury a obrazy, které v sobě integrovaly v jedno to, co bychom dnes rozlišili na různé aspekty: morální, psychologické, sociální, přírodovědné či filosofické.

Mýty a bohové v nás tedy střídavě budí dojem, že jsou nástrojem typologie uspořádávající skutečnost, tu že jsou pokusem o popis duševních stavů či personifikací přírodních dějů, prostředkem stvrzení a legitimizace sociální reality nebo filosoficko-kosmologickou výpovědí o vzniku světa, ale ve své podstatě nejsou ani jednou z těchto věcí a přitom jsou všemi zároveň. V následujícím souhrnu představím božské postavy a mytické události s jejich konkrétními aspekty („Bůh Þórr má velké kladivo“), ale je stále třeba mít na mysli, že kouzlo a síla mýtů spočívají v jejich metaforické, symbolické a konotační povaze, a nevnímat je prizmatem literatury a fikce.

Jak již bylo řečeno výše, mýty, které se dochovaly, prošly selekcí, a nikdy si tedy nemůžeme být jisti, nakolik jsou naše prameny reprezentativní a autentické. Při vědomí tohoto rizika si tedy představme v kostce obraz staroseverského kosmu z hlediska mytologie.

 

Stvoření světa a původ bohů (kosmogonie a theogonie)

Eddické písně a Snorriho Edda nám dávají nahlédnout severský kosmos jakožto entitu, která má počátek a konec, po němž následuje nový začátek. Dle Snorriho podání svět leží v prostoru mezi nesmírně ledovým Niflheimem na severu a žhavým Múspellheimem na jihu. V tomto relativně mírném prostoru zvaném Ginnungagap se na počátku věků setkaly materiály z obou sfér a z jejich kontaktu se zrodila první hermafroditní bytost jménem Ymir, jehož svým mlékem živila primordiální kráva Auðhumla. Ymir byl praotcem rodu þursů (obrů), první potomky zplodil partenogenezí pod svými pažemi a mezi chodidly. Þursové reprezentují v severské mytologii přírodní chaotické síly, které stojí v opozici vůči bohům, představitelům řádu, hranic a garantům kosmického uspořádání. Praotcem bohů zvaných Ásové je jiná bytost než Ymir, totiž Búri, jejž primordiální kráva lízáním vysvobodila z ledu. Búri zplodil (neznámo jak) Bora, který měl s þursyní Bestlou tři potomky — Óðinna, Viliho a Vé. Přestože jsou tedy þursové jejich protivníky, jsou s nimi bohové přes svou pramatku Bestlu úzce spřízněni.

 

Svět stvořený z obrova těla

Samotné stvoření obyvatelného kosmu je umožněno prvotní vraždou. Trojice Ásů totiž zabije gigantického Ymira, přičemž příval krve z jeho ran způsobí potopu, v níž utonou všichni þursové vyjma jediného, jenž spolu s rodinou deluvium přečká v jakési podivné arše. Z částí těla zabitého obra bohové vytvoří jednotlivé části světa: z krve Ymira vznikne moře, z kostí hory, z vlasů lesy, z mozku mraky, z lebky nebe. Z jeho řas stvoří tři Ásové hranice Miðgarðu („Středního dvorce“), tedy oblasti, která se stane sídlem lidí.

Na tomto místě je třeba zmínit, že staroseverský mytologický kosmos nemá jednoznačně definovatelnou topografii, kterou bychom mohli znázornit ve formě jedné bezrozporné mapy. Badatelé a popularizátoři se o to sice s oblibou snaží, ale výsledkem je jen řada pestrých osobitých imaginací. S jistotou se lze shodnout pouze na určitých základních směrech: strom uprostřed, þursové vně a na východě, lidé uprostřed, bohové nahoře a uprostřed, mrtví a dvergové dole. Konkrétní dispozice oblastí kosmu je ale spíše fluidní.

Kosmický strom

Středem světa dle Eddy prorůstá kosmický strom, jasan Yggdrasill, jehož kořeny vedou do tří různých světů. U jeho kořenů se nacházejí studnice osudu či tajného vědění. Studnice osudu, Urðarbrunnr, je sídlem tří Norn, bytostí, které osud určují a jejichž úradku se nevyhnou ani bohové. Studnice vědění, Mímisbrunnr, je plna posvátné medoviny a střeží ji moudrý Mímir. U kmene Yggdrasillu mají bohové své sněmovní místo a v jeho větvích se sobě samému obětoval bůh Óðinn, čímž dosáhl nejvyššího zasvěcení. Kosmický strom však není bez ohrožení — v jeho kořenech hlodá had, jeho korunu okusuje mytická čtveřice jelenů a jeho kmen ohrožuje hniloba.

Severský kosmický strom lze celkem výstižně chápat jako fenomén náležející do typu, pro nějž se vžil termín axis mundi, zavedený Mirceou Eliadem. Jedná se tedy o „osu světa“, jelikož se tyčí v centru stvoření a svou vertikální linií propojuje tři kosmické sféry (božskou, lidskou, podsvětní) do jednoho celku.

Pro axis mundi je typické, že je v dané kultuře v praxi opakovaně reprezentována na řadě konkrétních míst, což dobře odpovídá výskytu posvátných stromů u starých Seveřanů na místech symbolických středů: např. vedle slavného uppsalského chrámu rostl stále zelený posvátný strom; středem legendární síně krále Vǫlsunga se pnul mohutný strom jako pilíř; rovněž sakrální sloupy (st.sev. ǫndvegissúlur), jež podpíraly síně norských a islandských hospodářů, jsou stylizovanou obdobou motivu stromové axis mundi.

 

Válka dvou božských rodů

Sídlem bohů je Ásgarðr (doslova „dvorec Ásů“), který zpočátku bohové zvelebili a během dávného Zlatého věku v něm nerušeně hráli hry. Konec hrám přinesl kontakt s vnějším světem, kdy se Ásové museli nějak vyrovnat jednak s existencí þursů a jednak s druhým rodem bohů zvaným Vanové (Vanir, sg. Vanr). O původu Vanů se nic neříká, avšak svou povahou to byly bytosti spjaté s plodností a regenerací, což kontrastovalo s Ásy, jejichž povaha byla více válečnická či „maskulinní“. Mezi oběma rody božstev došlo k válce, jež je v mýtech označována jako první válka na světě. Síly obou rodů byly zcela vyrovnané, a tak Ásové s Vany uzavřeli příměří a spojili síly. Od té doby jsou k Ásům počítáni také vanští bohové Njǫrðr, Freyr a Freyja.

 

Stvoření dvergů a lidí

V pramenech se vypráví o božském procesu stvoření dvou různých druhů bytostí. Nejdříve bohové stvořili dvergy („trpaslíky“) v „těle Ymira“, tedy v hlubinách země. Tyto bytosti jsou na rovině mýtů charakterizovány především jako tvůrci a kováři, kteří bohům vytvořili jejich emblematické zbraně a předměty, případně jako neochotní dárci svých pokladů. Dvergové nejspíše (soudě dle jejich dochovaných jmen) mají jen jedno pohlaví, totiž mužské, neradi opouštějí svá skrytá sídla a zdá se, že sluneční světlo je pro ně zhoubné.

Druhou skupinou bytostí stvořenou bohy jsou lidé. Božská trojice Óðinn, Hœnir a Lóðurr stvoří první lidský pár z dvojice stromů tím, že jim udělí dech, vznět a dobrou barvu. První muž se jmenuje Askr („Jasan“) a první žena Embla (význam jména nejasný). Kromě tří mužských bohů se na stvoření lidí podílejí též tři Norny (Urðr, Verðandi, Skuld), které lidem dají do vínku řád, život a osud. Z lidí se stanou obyvatelé Miðgarðu, středního světa, a následovníci bohů.

 

Nestvůry na hranicích světa

Loki, jedna z postav, která je obvykle počítána k Ásům, ale jež často božský řád narušuje, zplodí tři nestvůrné potomky: Miðgarðsorma, světového hada; Fenrira, kosmického vlka, a Hel, vládkyni podsvětí. Miðgarðsorm leží v hlubině oceánu, obkružuje svět a zakusuje se do vlastního ocasu (tedy ohraničuje svět prostorově). Hel sídlí v šerém podsvětí a vládne lidem, kteří zemřeli neslavnou smrtí (tedy ohraničuje svět z hlediska individuální eschatologie). Vlk Fenrir je bytost nesmírné lačnosti, bohové ho museli spoutat, aby zabránili jeho dalšímu růstu a hrozbě, že nikdy nepřestane být hladový. Při ragnarǫku se Fenrir ze svých pout vytrhne a zahubí samotného Óðinna (tedy ohraničuje svět z hlediska kosmické eschatologie).

 

Sídla bohů a posvátná geografie

Kromě každodenního lidmi obývaného světa, Miðgarðu, existují dle staroseverských představ i mnohé další světy, v některých mají svá sídla jednotliví bohové či další kategorie bytostí; např. Jǫtunheimr je domovem þursů, Álfheimr je světem álfů, Hel je podsvětní říší mrtvých atd. Uspořádaný kosmos je rozložený v zásadě koncentricky — v jeho srdci je Ásgarðr, hlavní společné sídlo bohů, pod ním či kolem něj se nachází Miðgarðr, sféra řádu garantovaného bohy, a nakonec vně hranic leží oblast nazývaná v některých pramenech Útgarðr, kam již řád a moc bohů nesahá. V této sféře za hranicemi kosmu je umístěn též Jǫtunheimr, svět þursů, lokalizovaný specificky na východní stranu, nicméně þursové jakožto reprezentanti nekultivované přírody a chaosu měli svá sídla všude za hranicemi, a dokonce i na nepřístupných a nebezpečných místech, nacházejících se i nedaleko lidských sídel. Neznámý Jiný svět tedy prorůstal světem lidským a hranice mezi oběma oblastmi byla leckdy tenká. Zdá se, že Útgarðr byl vnímán ambivalentně: na jedné straně je místem plným šaleb a nebezpečí, o þursech se hovoří jako o „obyvatelích skal“, tedy neúrodné divočiny, s tím však kontrastují zcela protikladné případy, kdy jsou þursové popisováni jako bohatí majitelé stád a strážci vzácných a mocných objektů, které se k nim bohové vydávají získat. Do jisté míry lze nahlížet na opozici tohoto světa a Jiného světa jako na opozici kultury a přírody — příroda je též divoká a nebezpečná, ale současně ukrývá bohaté zdroje. Napětí mezi božským řádem a Jiným světem je setrvalým rysem napříč mytickými dějinami kosmu — valná většina mýtů vypráví v té nebo oné variaci o cestě přes hranici z jedné z těchto sfér do druhé. Mytologie se tak z jistého odstupu jeví jako série výpovědí o různých verzích interakce mezi kosmem a sférou za jeho hranicí. Na konci současného věku, při ragnarǫku, severské obdobě Apokalypsy, se právě tato hranice finálně zhroutí, síly Jiného světa vtrhnou do kosmu a přivodí jeho zánik.

 

Vydává nakladatelství Herrmann & synové.