15/03/2021 | recenze | Lukáš Merz

Okružní jízda s historickou prózou

Velmi praktická literární studie vysokého stupně čtivosti. Recenze knihy Od romance k románu a zase zpět od anglisty a překladatele Ladislava Nagye.

Ladislav Nagy: Od romance k románu a zase zpět
Argo, Praha 2020

Není mnoho českých literárních studií, které by měly širší platnost, hloubku, časový záběr a univerzálnost. Monografie Ladislava Nagye by rozhodně neměla uniknout těm, kteří v literatuře hledají souvislosti a nenudí se při sledování jejích vývojových tendencí.

Knižní studie našeho předního anglisty a překladatele Ladislava Nagye navazuje na jeho oblíbená témata zpracovaná v monografiích In memoriam a Palimpsesty, heterotopie a krajiny: tedy na fenomén historie, historický román a způsoby literárního zpracování dějin. Vychází z obnoveného zájmu o historickou literaturu, která zhruba od 70. let pronikala do dříve zapovězené oblasti vysoké literatury, jež se těší dlouhodobému kritickému zájmu Ladislava Nagye. Ve své poslední knize se odvrací od témat a primárních textů a z většího badatelského odstupu se věnuje především vztahu mezi fikcí a historií a nárokům historické prózy na pravdivost a smysl. Cílem je zdůraznit, že oblíbenost a vzrušení z historické fikce tkví do jisté míry v tom, že si hraje s nejasnou hranicí mezi tím, co bylo a co mohlo být, mezi faktem a imaginací. Jako nástroj k preparaci slouží vysoce problematické žánrové rozlišení romance a románu.

Autor velmi umně a fundovaně proplouvá literárněvědnou diskusí, aniž by se odrážel od nějaké jedné dané definice klíčových pojmů či konkrétního žánrového zařazení. Protože to je záležitost velice ošemetná. Soustřeďuje se tedy spíše na vztah zmíněných žánrů: na nároky, které do nich autoři vkládali, a očekávání, s nimiž je čtenáři přijímali. Dlouhou dobu stály romance a román v opozici, prakticky se vylučovaly, avšak příbuzenský vztah úplně nezapřou nikdy. Ukazuje to mimo jiné na složitosti současné prózy, která žánr historického románu, jak ho často chápeme ještě z dob 19. století, významně proměňuje a jasnému škatulkování se vyhýbá.

Devět esejů/kapitol utváří oblouk, který literatura zabývající se historií podle Nagye opisuje. Cesta je zjednodušeně asi následující: z žánru romance vycházející anglický historický román se vůči romanci nejprve vymezuje tím, že si přivlastňuje roli vzdělávací a pokrokovou. Poté, co se historická literatura etablovala jako seriózní žánr, se po krizi v období modernismu vymanila z okrajové oblasti žánrové literatury a během posledních desetiletí se vrací na vlně popularity do hájemství romance. Tedy do oblasti bez nároku na historickou platnost, velká vyprávění a smysl dějin, která nabízí velikou svobodu a „tolik zábavy“, ale také s ní spojenou absenci hodnotících kritérií.

Nagy ve svých esejích vlastně bojuje na třech frontách: nejprve na úrovni primárních textů, následně s tím, jak se autoři sami vyjádřili k otázce vztahu svých děl k žánru, ke kánonu a originalitě, a do třetice s kritickou interpretací. Zručně a inteligentně polemizuje s autoritativními díly kritických kapacit, jakými jsou Hayden White, jeden z myšlenkových otců nového historismu, Ian Watt, autor věhlasného Vzestupu románu, či marxista György Lukács, jehož Historický román našel ideální ztělesnění ve Walteru Scottovi. Do podrobnější analýzy jsou pochopitelně zahrnuti Defoe, Richardson, Walter Scott či Alessandro Manzoni. Škoda jen, že podobný prostor není věnován i současnějším autorům.

Nagy klade legitimní otázky, které zpochybňují použité koncepce, a poukazuje na slabiny a rozpory jednotlivých kritických i autorských přístupů. Jeho argumentace je komplexní, velmi fundovaná a dokládá obdivuhodný přehled nejen o dílech, ale i o dostupné kritice a jejím vývoji v čase, vzájemných reakcích a vztazích. Je tedy spíše kritickým rozborem literární kritiky, ilustrovaným na příkladech známých děl, k nimž autoři rovněž připojili svůj osobitý výklad žánrového zařazení, právě tím je ale zajímavý. Některá očekávání se bohužel úplně nenaplnila (např. slibovaný odkaz na Zemi vod Grahama Swifta), na některé jasně formulované otázky se úplně jasné odpovědi také nedostane a trochu zklamává skromná a kvapná závěrečná kapitola o romanci 20. století, v níž se významná díla zmiňují pouze letmo. Nicméně obdivuhodně syntetický záběr musí čtenáře uspokojit: studie má spád, má myšlenku, dobře se čte a nabízí plno inspirace k zamyšlení i četbě. Jak autor předesílá v úvodu, chtěl bezpečně proplout mezi Skyllou totalitního výkladu a Charybdou absolutního relativismu. A to se mu velmi pěkně podařilo.