Dál učila ve své vesnici, dokud nebylo území severně od Němenu Versailleskou smlouvou odtrženo od Německa a svěřeno do správy Francie. V roce 1923 ho anektovala Litva. Potom vyučovala ve vesnici jižně od Němenu.

Její radostí v těchto letech byl Eik. Byl to nadaný chlapec, vynalézavý a zručný, postavil si loďku a autíčko, zároveň snílek, který se nemohl nasytit vyprávění o velkých mořích a dalekých zemích. Když začal číst Jonathana Swifta a Daniela Defoea, Olga mu vyprávěla o Herbertových cestách. O Německé jihozápadní Africe, Argentině, Karélii, o poloostrovech a o Sibiři. O Špicberkách mu nevyprávěla, ani mu neřekla, že je Herbert nezvěstný.

Líčila Eikovi hrdinského Herberta, ne chlapce z Pomořan, který se přecenil a umrzl, nýbrž dobrodruha toužícího po dálkách, který se nevzdával, vydržel nejhorší obtíže a obstál v největších nebezpečích. Jako by Olga chtěla Herberta, který ve světě ztroskotal, aspoň jednomu člověku ukazovat tak, jak se viděl on sám a jak chtěl být viděn. Jako by zapomněla na výčitky, které si dělala. Později se obávala, že Eik v životě zabloudí, jako zabloudil Herbert, a nakonec přivodí zkázu sobě i druhým. Ale to už na něj neměla vliv.

Eik se díky svému nadání dostal z vesnice do města. Z obecné školy na gymnázium a z Tylže do Berlína. Studoval architekturu na technice a Olga za ním občas přijela na návštěvu a obdivovala ho: vysoký, blond, hezká tvář a modré oči, sportovní a mrštný. Později získával ceny, v Halle postavil obchodní dům, v Mnichově hotel, v Janově konzulát a v Itálii dlouho žil. Jednou za ním přijela, provedl ji Římem a představil jí mladou ženu. Kolegyni, Židovku, šikovnější, a co Eik zřejmě neviděl, chytřejší než on. Olze se líbila a doufala, že se Eik s její převahou vyrovná, ráda by je viděla jako manžele. Ale jednoho dne se o ní v dopisech přestal zmiňovat.

V létě 1936 se Eik vrátil z Itálie domů a vstoupil do NSDAP a SS. Mluvil o německém životním prostoru mezi Němenem a Uralem, o černozemi a travnatých stepích, vlnících se lánech pšenice, kam oko dohlédne, o obrovských stádech dobytka. V zemi jeho fantazií byly opevněné německé vesnice, jinak byla liduprázdná, dělníci a dělnice, kteří budou potřeba, stejně jako voli k pluhu a koně k vozu, by se ráno zničehonic odněkud a odnikud vynořili a večer zase někam a nikam zmizeli. On by proměně slovanské bídy v německou nádheru velel ze sedla koně.

Olga to nemohla pochopit. Znala Eikovy zájmy, četbu, záliby, o všem s ním mluvila, ve všem ho podporovala. A teď tohle? Jak mohl takhle skoncovat se vším, čemu věřila a čím žila? Nikdy k sociálním demokratům nevstoupila, ale vždy je volila. Měla ráda republiku, v níž měly učitelky větší prestiž než za císaře, víc směly a víc vydělávaly. Byla členkou předsednictva Všeobecného spolku německých učitelek, dokud se sám nerozpustil, aby nebyl zglajchšaltován. Nacismus od začátku odmítala — zase mělo být Německo příliš velké, příliš velké ho chtěl už Bismarck a taky se mu to podařilo. A po první světové válce by následovala druhá.

Snažila se Eikovi jeho fantazie vymluvit. Zemědělství a chov dobytka? Copak jako dítě radši nestavěl a nečetl, než aby pomáhal na statku? Copak mu jako studentovi neuhynuly pelargonie a neutekla kočka? Vždyť vystudoval architekturu, ne zemědělství. Co má znamenat to snění o dalekém obzoru a prázdnotě od východu do západu slunce? Vždyť tam už žijí lidé a v Německu je dost pšenice a dost dobytka. Ale nedal na ni. Jednal s ní s laskavou blahosklonností, s jakou se mluví s lidmi, kteří jsou už moc staří, aby chápali znamení doby.

Během letních prázdnin dostala Olga horečku, myslela si, že je to chřipka, ulehla do postele, a když se druhý den ráno probudila, neslyšela. Lékař zkoušel to a ono. Olga si později říkala, jestli vůbec věřil, že se uzdraví, nebo ji jen pomalu připravoval na to, že zůstane hluchá.

Bylo jí třiapadesát a propustili ji. Školská správa se jí beztak chtěla zbavit. Nehodila se do nové doby. Sama by učit nepřestala, kdyby nemusela. Ale už delší dobu počítala s tím, že ji nacisté propustí, a škola jí byla stále cizejší. Učitelkou byla víc než třicet let — možná to už bylo dost.

Vzhledem k dobré pověsti tamější školy pro neslyšící se přestěhovala do Vratislavi a díky svým jazykovým schopnostem a slovní zásobě se naučila mistrovsky odezírat ze rtů. Po ukončení školy by ráda zůstala ve městě, na venkově už žila beztak dlouho. Ale pak se přece jen odstěhovala na vesnici, kde byl život levnější. Byla nadaná a šikovná švadlena, od studia v semináři si všechno šila sama. Ve Vratislavi si našla zákazníky. U některých pracovala doma, u jiných si šatstvo vyzvedávala a po několika dnech zase přinášela. Do města jezdila hodinu vlakem.

Zvykla si na nový život. Vařila, četla, starala se o zahrádku, chodila na procházky a občas ji navštívili bývalí žáci a žákyně, přátelé z memelského kraje a jejich děti, a Eik. Každý den postrádala hudbu. Ve škole s dětmi zpívala, v kostele vedla sbor a hrála na varhany a milovala příležitostné koncerty v Tylži. Četla partitury a poslouchala hudbu v hlavě, ale byla to ubohá náhražka. Milovala také zvuky přírody, ptáky, šumění větru, mořské vlnobití. Ráda se v létě probouzela slepičím kdákáním a v zimě odbíjením kostelních zvonů. Těšilo ji, že už neslyší pouliční tlampače. S nacisty nastaly hlučné časy, všude nainstalovali tlampače, z nichž neustále duněly projevy a pochody a výzvy a pronásledovaly člověka na každém kroku. Ale neslyšet nic je špatné, protože se špatným není slyšet ani to dobré.

***

Válka přišla do Olžiny slezské vesnice až v únoru 1945. Starosta nabádal ke klidu a setrvání ve vsi, dokud jednoho dne sám nezmizel. Olga neslyšela dunění fronty, ale ostatní ano, a tak udělala to, co ostatní, sbalila kufry a šla pryč. Když se objevili vojáci s nákladními auty a tanky, uhnula ze silnice, když nalétávali hloubkoví letci, vrhla se do příkopu. Lokomotivu vlaku, který je nakonec vzal, zasáhla bomba a explodovala.

Uprostřed spěchu a strkanice na silnici, rachocení a protáčení obrněných pásů, vyjícího hukotu hloubkových letců, rachocení jejich samopalů, bezhlavosti, s jakou prchající hledali úkryt, křiku, když byli zasažení, exploze, která roztrhla kotel lokomotivy, uprostřed válečného řevu a vytí obklopovalo Olgu naprosté ticho. Neslyšela zpanikařené lidi, z vytřeštěných tváří nevycházel žádný zvuk, tanky si nezvučně razily cestu, letadla se němě míhala nad hlavami uprchlíků a krupobití kulek vířilo v rovné linii prach, dokud někoho nezasáhlo a bez hlesu, odevzdaně nepadl k zemi nebo se nevzepjal v příkopu, exploze lokomotivy byla nezvučný ohnivý kotouč hrající všemi barvami.

Když lokomotiva explodovala a vlak zastavil a musela s ostatními dál pěšky, začalo sněžit. Nejdřív sněžilo mírně, vločky nebyly téměř vidět. Potom sníh zhoustl, byl mokrý a během krátké doby ho bylo po kotníky. A každý krok stál úsilí, každý krok byl utrpení. K tomu zesílil vítr. Pokud cesta nevedla lesem, sníh se jako jehly zabodával do tváří. Když nastal večer a nebyl vidět žádný cíl, žádné světlo, někteří to vzdali. Lehli si trochu stranou, pod strom nebo na svah, na bok nebo na záda, pod hlavu si dali batoh, jako když se člověk chystá ke spánku. Když Olga četla, jak je člověk ve sněhu unavený a sedne si ke stromu, aby si trochu odpočinul, necítí chlad a usne, myslela si, že to je krásná smrt. Teď viděla, jak tu lidé leží, a ať spali, nebo už byli mrtví, vypadali stejně. Byli smíření. Zvali Olgu, ať si k nim lehne — k nim a k Herbertovi, který také zemřel ve sněhu. Ale potom v ní pomyšlení na Herbertovu smrt probudilo vztek, vztek na tu hloupou smrt na cestě napříč ostrovem, na kterém nechce nikdo žít, nebo na cestě, kterou nechce nikdo plout, nebo na trase k severnímu pólu, vztek na všechno, co si Herbert vzal do té pitomé hlavy. Měla takový vztek, že šla dál. Ne, nechce zemřít jako Herbert.

Olga šla s ostatními na západ, pěšky, na koňských povozech, na nákladních autech, vlakem. Ostatní jistě vědí, kam jdou, říkala si, a i kdyby se mýlili, stejně nevěděla nic lepšího. Před kapitulací se dostala přes Labe a potom přes Mohan až k Neckaru. Město bylo nedotčené a po tolika městech s rozbombardovanými, vyhořelými, zřícenými domy, zuhelnatělými stromy v ulicích, v zahradách a v parcích, pustinami trosek, z nichž čněly komíny, kostelní věž nebo vysoký bunkr, se sklepními dírami, do nichž lidé zalézali jako krysy, měla Olga pocit, že došla do cíle.

Úřad pro uprchlíky jí přidělil místnost a během jednoho dne se se svým skrovným majetkem zabydlela v pokoji a radostně užaslá i ve městě. Když na hlavní ulici uviděla fotografický ateliér, vešla dovnitř. Fotografie ukazuje statnou ženu s upřímným výrazným obličejem, s vráskami jen kolem očí a mezi chřípím nosu a koutky úst, soustředěným pohledem a rozhodnými ústy. Bílé, dosud husté vlasy má svázané do uzlu jako mladé děvče na fotografii v předvečer konfirmace, černé šaty s bílým límečkem nejsou upnuté až ke krku, ale mají malý výstřih. O nic se neopírá, stojí volně, pravou ruku svěšenou a levou na prsou. Nic ve tváři ani v držení těla, napětí nebo nejistota neprozrazují, že je hluchá.

Šila rychle a dobře a brzy měla dost zákazníků, ale jinak se s nikým nestýkala, po útěku žila ještě osaměleji než dřív. Pátrání po přátelích z memelského kraje přes Červený kříž bylo bezvýsledné. Zajímala se o historii a politiku, pravidelně a pečlivě četla noviny, půjčovala si knihy a partitury z veřejné knihovny. Objevila lásku k filmu a byla spokojená, když si domyslela to, co nedokázala odečíst ze rtů.

Šila ve více rodinách, než začátkem padesátých let po komplikovaném jednání ohledně ztracených dokumentů a zničených spisů dostala malou penzi, která jí jako bývalé učitelce na obecné škole pod pruskou školskou správou náležela. Potom šila už jen v naší rodině, kde se cítila zvláště dobře. Co si zde vydělala, jí jako přilepšení stačilo.

Překlad Jana Zoubková

Vychází v nakladatelství Odeon.