06/04/2022 | glosa |

Oprátky jazykového ďábla

V minulosti jsem několikrát kriticky komentoval jazyk, kterým se vyjadřovali psychoanalytici. Dráždily mě jejich termíny, všechny ty katexe, sublimace, kontejnované obsahy, odehrávání a objektní vztahy. Nebyl jsem sám, jazyk psychoanalýzy kritizovali i samotní psychoanalytici, tedy alespoň někteří: Fonagy, Bion, Ogden, Ferro, Bergstein…

V poslední době jsem ale slyšel psychoanalytiky promlouvat překvapivě přirozeně. Najednou čtu i srozumitelné texty. Nedávný článek o nevyslovitelném! O tom, že emoce jazyk přesahují a že cokoliv o nich řekneme, je redukcí, interpretací a potenciálně míjením. Nejde si nevšimnout, že někteří z analytiků odložili nepřirozené termíny, nevtahují je už tak často do textů a řeči, naopak. Spoléhají se na přirozené významové nuance a hledají nejpřiléhavější slova, snažíce se co nejvíce (nebo nejhlouběji) porozumět psychice druhých. Nechci psychoanalytiky idealizovat, a proto znovu dodám: Tedy alespoň někteří.

Zbyněk Vybíral, foto: Pavel Kotrla

Tak by tomu mělo být i mimo psychoanalýzu. Bohužel však jazyk novějších psychoterapeutických směrů vykazuje známky hltavého absorbování technologických výrazů a slov z managementu. A když nepožírá tuto rétoriku, zakousne se do jiné. Dříve se kdekterá škola v psychologii hlásila k humanistickému jazyku a distancovala se od psychoanalytické manýry. Jenže při vytřepávání manýr z freudovských kapes jako by se fráze a klišé zabydlely rychle jinde. 

Dříve přirozený a termíny nezatěžovaný jazyk začal být čím dál nepřirozenější. Slyším dnešního sebevědomého psychoterapeuta, jak prohlašuje: To umíme zprocesovat. V takovou chvíli se mi chce namítnout: Neumíte to říct jinak? Víte, o čem mluvíte? Víte snad, co znamená „zprocesovat“? Pochybuji! My ty procesy známe, hájí se kolega. Rezignuju, sedím, poslouchám přednášku o psychoterapii a slyším: Progres v terapii evalujeme, klient ho monitoruje sám, my ho zprocesováváme, a tím se dostáváme k benchmarku kvality. Potřebujeme teď jen algoritmus pro feedback. Porozumět tomu, co se děje v psychoterapii, nám pomůže strojové učení. 

Klienti a pacienti potřebují, abyste jim pomohli, a ne benchmarkovali u pokladny slov algoritmy! Strkáte hlavu do oprátky jazykového ďábla, myslím si. Anebo přinejmenším jste se octli ve slepé uličce, která nevede k porozumění.

Jako kdyby svého času umělá a tajuplná psychoanalýza stála dnes na stráži přirozeného jazyka. Na stráži existence nuancí a variability lexika. A nejde jen o anglicismy. Jde o to, že máme co do činění s očividnou asertivitou technologické podoby jazyka, s nárůstem nových frází v profesi snad nejcitlivější: v psychoterapii. V jednom čísle časopisu Index, v ročníku 1968, vyšel článek o „technicích slova“. (Nedávno jsem při stěhování knihovny vzal tlející obálku opatrně do dlaní.) Technici slov představují podskupinu společenské inteligence, napsal tehdy autor. Slovní technik se rychle zorientoval v nové slovní zásobě a náležitě ji používá. Zmocnil se vyjadřovací technologie. A dává příklad druhým.

Říkám si, jestli tomu tak je i jinde. Jestli to, co bylo pěstováno jako nesrozumitelné, se změnilo v jasnou řeč, a naopak, zda jasná řeč někde také onemocněla pseudotermíny. Jistěže tomu tak je i jinde. Marnost nad marnost.

A tak sahám po nedávném článku dvou českých psychoanalytiků, kteří se uchýlili ke slovům z písně Vladimíra Merty Omamná květina pravdy („Ztracená sklíčka pravdy, zrníčka obilí roztroušená v polích, nutí nás, abychom chodili ohnutí“), aby řekli, že v psychoanalýze hledáme tato malá poztrácená sklíčka významů. Jistě by se to dalo říct i jinak, odborně. Ale takto poeticky řečeno je to možná výstižnější.

Kéž by se pěstovalo více podobných intertextových přátelství, kéž by se pěstovala psychoterapie jazykově „ohnutá“, hledající.

Nevěřím těm, kdo naše problémy, emoce a přání zprocesovávají.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.