Nová kniha sleduje dějiny umění v českých zemích, a nikoliv dějiny českého umění. Proč ten posun?

Protože kniha přirozeně odráží změny, které v našem oboru nastaly. Do prvních dílů mnohosvazkových akademických Dějin psali historikové umění ještě z generace, která zažila protektorát a ještě v padesátých a šedesátých letech 20. století musela polemizovat s názory německých kolegů, kteří umění na našem území bez skrupulí zařazovali pouze do kontextu umění Německa. Naše starší kolegy to nutilo zaujímat obranné postoje s jistým nacionalistickým nádechem. I v umělecké a architektonické tvorbě středověku nebo baroka se hledala „českost“ — tak jako anglický historik umění Nikolaus Pevsner tehdy hledal v ostrovním umění „anglickost“ —, bez ohledu na fakt, že umělcům i objednavatelům éry středověku nebo baroka byl tento způsob myšlení většinou vzdálený. Ale našli bychom i ve starší době výjimky, např. jezuitu a historiografa Bohuslava Balbína. Program českého národního umění si vynutil až politický nacionalismus v druhé polovině 19. století. Tuto nacionalistickou tradici uměleckohistorického myšlení jsme tedy rozhodně opustili. To však neznamená, že bychom se nesnažili postihnout, co bylo a je na umělecké tvorbě na území českých zemí specifické a čím se tato tvorba liší od umění jiných zemí Evropy. A rozhodně jsme chtěli ukázat, co všechno k nám přinesli umělci, kteří česky vůbec neuměli, a dokonce někdy ani země Koruny české neviděli, v případě děl dovezených nebo vytvářených na objednávku domácího objednavatele v cizině.

Jak moc je česká kunsthistorie ovlivněná nacionalistickou perspektivou?

Dnes asi velmi málo. Od doby svého vzniku v druhé polovině 19. století však rozhodně byla, což ale platí o dějinách umění ve všech evropských zemích bez výjimky. Čtete-li spisy českých otců zakladatelů našeho oboru, jako byl Jan Erazim Vocel nebo Miroslav Tyrš, tak u nich bylo nacionalistické hledisko přímou součástí jejich metody a toto hledání „českosti“ ve výrazu uměleckého díla pak v domácích dějinách umění dlouho přežívalo, a to více v Praze než v Brně. Ale když se podíváte na tehdejší dějiny umění v Německu nebo na německé univerzitě v Praze, tak zjistíte, že to bylo to samé.

V roce 2007 byl završen jedenáctisvazkový projekt velkých dějin českého umění. Jakým směrem se bádání na poli dějin umění — v tuzemském kontextu — posunulo?

Ediční řada končící v roce 2007 se začala připravovat v šedesátých letech 20. století a chtěla především poskytnout souhrnnou informaci o autorech a dílech s chronologií vývoje. Jinak řečeno, chtěla poskytnout tradičně pojatý „přehled“ dějin domácího umění v různých oborech a žánrech, s bohatými výčty umělců a jejich děl, ale s malým důrazem na moderní výzkumné metody a s malou snahou problematizovat metody tradiční. Badatele se smyslem pro metodologickou inovaci jsme přitom měli — v Praze to byl Rudolf Chadraba, v Brně Václav Richter, ale toho bohužel mezi autory toho jedenáctisvazkového přehledu nenajdete, zemřel dřív, než se práce rozběhly. Koncepce jednosvazkových Dějin vznikala od roku 2004 a je přirozené, že jsme si už kladli jiné otázky. Opustit představu chronologického výčtu „nejlepších děl“ pro nás nebylo jednoduché, ale zkusili jsme to.

Novinka jsou takzvané rodinky. O co přesně jde?

Když jsme si řekli, že tedy nevytvoříme žádný výčtový přehled, mysleli jsme jistou dobu na katalog asi 300 nejpozoruhodnějších děl, každé pak mělo dostat náležitý výklad a jejich začlenění do kontextu měly zajišťovat úvodní studie. Vcelku nedávno tak pojali své dějiny naši rakouští kolegové. Postupně se nám ale taková koncepce začala zdát příliš jednoduchá; rozhodli jsme se dávat k sobě dvě, tři, čtyři umělecká díla, která spojuje dohromady osobnost objednavatele — například krále nebo opatů významných klášterů —, příslušnost k nějakému novému uměleckému nebo ideovému směru, nástup nového stylu, podpora určité společenské vrstvy, typ architektury nebo žánr ve výtvarném umění a mnoho jiných kritérií výběru, v jejichž vytváření projevili členové našeho týmu velkou vynalézavost. Snažili jsme se postupovat tak, aby jedno dílo v takové „rodince“ pomáhalo vysvětlit díla druhá a navozovalo kontext. Tímto způsobem pak čtenáře provádíme od Velké Moravy až po dobu po sametové revoluci.

Hlavní motivací pro vznik Dějin umění v českých zemích bylo jejich anglické vydání. Jaké ambice má české vydání?

Opravdu jsme původně chtěli vydat jen anglickou mutaci. Naši kolegové v zahraničí nás totiž už dlouho upozorňovali na bolestný fakt, že souhrnnou a moderně pojatou informaci o dějinách umění v českých zemích zahraniční čtenáři k dispozici nemají. Když jsme ale obsah knihy předvedli našemu spoluvydavateli, Martinu Součkovi z nakladatelství Arbor vitae societas, okamžitě řekl, že chce vydat i mutaci v češtině. A to je dobře: český čtenář se nepochybně rád zamyslí nad otázkami, na které jsme v knize zkusili odpovědět, a tak pěkně udělaná kniha ho určitě potěší. My dva z ní radost máme a dokonce ji pořád ještě čteme s velkou chutí.