10/01/2022 | komentář |

Oslíbřich. To jako vážně?

Příchod zimy trávím ve společnosti dvou dívek — Isory a „shit“ — hrdinek debutového románu tenerifské spisovatelky Andrey Abreu, který letos vyjde česky v nakladatelství Leda. Už nemám okno, když se řekne „spisovatel z Kanárských ostrovů“. Zjevila se Andrea, autorka ne ledajaká — jedna z pětadvaceti „nej“ pod pětatřicet.

Je léto 2021 a já se chystám na dovolenou. „Cože? Akorát sem přitáhneš nějakou tu mutaci! To si to jako nemůžeš jeden rok odpustit?“ Tak to si fakt odpustit nemůžu. Už rok a půl žijeme v tomhle srabu. Dřepět doma se sice zprvu jevilo jako docela dobrá pohodička, ale přiznejme si, že být takovou dobu doma — sám se sebou — je prostě na palici. Chybí mi vitamin D. Sedám do letadla směr Fuerteventura, tam ho mají ažaž. Zkrátka mě čekají dva týdny v ráji. Jenže netuším, že na Kanárech budu ještě o Vánocích a žádná brnkačka to rozhodně nebude.

Martina Kutková, foto: CELA

Plná očekávání vystupuju z letadla a nasedám do autobusu; do hotelu to mám ještě asi dvě hodiny přes půl ostrova. První šok: vždyť tady je úplná měsíční krajina, která se nanejvýš mění z černé přes kaštanovou a okrovou až po pískovou. Samý šutry, sem tam kaktus, samý kozy, sem tam člověk. Druhý šok: Fuerteventuru prý obývá víc koz než lidí. Ostrovem se vine od severu na jih jedna hlavní silnice a k ní jsou náhodně přišpendleny lidské příbytky. Co tady ve vnitrozemí ty lidi dělají? Kozí sýr, marmeládu z opuncie… jo a ještě masti z aloe.

Po příjezdu na pobřeží se ovšem koná zázrak. Azurové moře, zlatý písek, vegetace, civilizace! Hosana! Tak nějak jsem si to představovala; maják stojící na pláži přímo naproti hotelu vypadá jako vystřižený z pohlednice. Jako osoba stojící na prahu vytoužené kariéry v knižním světě povinně vláčím počítač; jednak hasím termíny a pak taky přece musím být neustále na příjmu — co kdyby…

A je to tady! Bod zlomu, obrat o sto osmdesát stupňů, velký třesk, prostě bomba — dostávám první nabídku na překlad románu. Už to není jen něco populárně-naučného nebo povídka, co mi vyjde v časopise (jen pro pořádek — povídky hltám, o tom žádná, ale jistě chápete, kam tím mířím). Sakra práce, tohle je krásná literatura, fakt román! Ale počkat… Andrea Abreu, Andrea Abreu… To jméno přece znám, nečetla jsem o ní náhodou v antologii povídek nejnadějnějších španělsky píšících autorů pod pětatřicet, která vyšla letos na jaře a na kterou jsem narazila v červnu v Madridu a koupila si ji, abych byla v obraze a věděla, kdo teď frčí a ještě v budoucnu pofrčí? To se hned musí ověřit.

Jasně že je to ona. Znovu si čtu její profil — moje krásná vrstevnice, co se narodila na Tenerife. Sním, či bdím? Poprvé v životě vkročím na půdu Kanárských ostrovů, abych tam přijala první nabídku na překlad románu, který se odehrává o tři sta padesát kilometrů západněji. Možná je to náhoda, možná je to karma. Záhy se o svou radost dělím se španělsky mluvícími přáteli, a než se jich stihnu zeptat, jestli to dílo znají, už mi blahopřejí. Ty bláho, to bude ve Španělsku fakt šlágr! Nadšené reakce ovšem náhle vystřídá soucitný, ba až lítostivý tón: „Tak to je výzva. Fakt výzva,“ a „No… muset tu kanárskou hantýrku převést do standardní španělštiny, nevím, jak bych se s tím popasoval.“ Aha! Pocit jemného písku pod nohama střídají ostré sopečné kameny; ta knížka nebude žádný med. A taky není.

Otevřu si originál a začtu se do první, druhé, třetí kapitoly. Ocitám se hluboko ve vnitrozemí Tenerife po boku dvou dívek rozkročených mezi dětstvím a dospíváním. Zatím sice znám jen Fuerteventuru, ale konečně se dozvím, jak se teda vlastně v kanárském vnitrozemí žije. Jsem ve vesnici, kde člověk může pro obživu leda tak pěstovat rajčata a brambory nebo dojíždět do turistických středisek a starat se tam o dovolenkáře. K moři je to šíleně daleko (kdo z nás Středoevropanů by řekl, že někdo, kdo bydlí na Kanárech, to může mít daleko k moři?), zkrátka bez auta se tam člověk nedostane. Dvě kamarádky si letní prázdniny užijí jen do té míry, jak moc velkou zábavu si samy dokážou vymyslet. (Tak tady bych volno rozhodně trávit nechtěla; ještě že se z okna koukám na pobřežní maják, který zasklenou vyhlídkou hází v podvečerním svitu prasátka.)

Atmosféru v kopcích utopené vesnice dotváří neustále zatažené nebe, šedavá těžká poklice, která se vytvoří ve chvíli, kdy vítr žene a přitlačí mraky k ostrovním horám, a pod kterou se člověk dusí jako to kůzlečí. Při pohledu ze země nebeská pokrývka připomíná barvou i strukturou oslí břicho — prostě tady máme „panzaburro“, „oslíbřich“, jak by řekl Kanářan. A tohle slovíčko si spisovatelka vybrala jako název pro svůj román, který podobnými jazykovými špeky jenom srší. Jenže to už bylo i na Andreiny editory z pevninského Španělska příliš, a tak autorku donutili aspoň rozdělit složeninu dvou slov „panza“ (ano, jako Sancho Panza neboli Sancho Pupkáč) a „burro“ (osel) na „panza de burro“ — břicho osla.

Jenže co já s tím? Jediný národ na světě, který také ví, co to „panza de burro“ znamená, jsou Peruánci, kteří znají popsaný meteorologický jev. Ale jak to mám asi přeložit? Copak to jde? Po tisícerém promýšlení problému docházím k závěru, že vlastně není o čem přemýšlet. Průměrný obyvatel Pyrenejského poloostrova a téměř celé Latinské Ameriky taky ví houby, co to znamená. Prostě je to břicho osla nebo oslí břicho nebo tak nějak. Ať si pod tím čtenář představí, co chce. Vždyť fantazie je koneckonců to, co si literaturou pěstujeme. A potom, oslí břicho může přitáhnout čtenáře zvěrolékaře, čtenáře zootechnika, čtenáře zet-něco, který by třeba na první dobrou po tragických prázdninách dvou dospívajících holek ani nesáhl. A to je dobře, ne? Jak to s titulem v češtině nakonec dopadne, to vážně netuším. Copak mám čas nad tím pořád špekulovat? V celém románu jsou takových výrazů mraky (bože, zase ty mraky!) a mně už zbývají asi jen dva měsíce na to, abych z nich vykouzlila perly.


České literární centrum se angažuje v projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih, potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Druhého ročníku projektu, podpořeného programem EU Kreativní Evropa, se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí.

Autorka se účastní mezinárodního literárního projektu CELA, překládá ze španělštiny, věnuje se činnosti nakladatelského redaktora, v doktorském studiu na Ústavu translatologie FF UK se zabývá českými překlady z judeošpanělštiny.