Na úvod sociologický aspekt knížky: Polák píše (nejen) o Polsku bez předsudků, otevřeně, až kacířsky. Je za to oficiálně oceňován mnoha různými cenami. Nenabourává to trochu stereotypní představu Čechů o Polsku jako o katolicky lepkavé plástvi střední Evropy? V jedné z reportáží („Procházka s Jackem“) hrdina Jacek polemizuje o škodlivých slovech, vybírá tři: nikdy, vždycky, Bůh. Všeříkající!

Ne všechny reportáže, ale mnoho z nich má podobu miniaturního románu, nebo alespoň tematické skici k němu. Hranice mezi publicistickým a literárním, autentickým záznamem a fiktivním fabulováním není na první pohled vůbec zjevná, i když nás autor hned v úvodu knihy upozorňuje na to, že v knize není nic vymyšleného. Na druhou stranu se však nemůžeme zbavit dojmu, že text svým stylem směřuje k literárnosti, zřejmě díky místy nepřehlédnutelným, citlivým, až zjitřeným komentářům autora, zaoblené stylizaci, smyslu pro dramatičnost situace i díky dynamické kompozici, promyšlenému střihu, výrazné pointě a detektivním postupům. Subjektivita autorského postoje se odráží nejen ve stylizaci, ale i ve vyznění celé reportáže, stojí v napětí k objektivitě věcných faktů a citovaných dokumentů. Autor minulost rekonstruuje zdvojeně. Poprvé, když sbírá dosažitelný materiál pro reportáž a zpovídá přímé účastníky i svědky uplynulých dějů, a podruhé, když tvoří samotnou reportáž. V obou stupních platí pro autora i účastníky dějů to, co je zmíněno v jedné z reportáží: paměť si nevybírá demokraticky, ale s jistým záměrem („Čtení stěn“). Tím se však ještě více zdůrazňuje subjektivita a literárnost.

S ohledem na téma není vůbec jednoduché vyvažovat, aby pointa nesklouzla k sentimentu, zvláště proto, že se mluví o všem, co evokuje smrt, zánik, neexistenci, nicotu, nevratnost, a že se přemýšlí o tom, jak vznikající prázdnotu překonat, přijmout, vyrovnat se s ní a zda je to vůbec možné. Autor jako zkušený pozorovatel (a posluchač) zužitkovává všechny podněty a situace k tomu, aby své téma obkroužil ze všech možných stran a úhlů, v různé míře fatálnosti, emocionální exponovanosti, někdy však možná až příliš didakticky a explicitně. V některých případech jsou to jen záznamy běžných událostí a setkání, jindy se investigativně noříme hlouběji do minulosti a vynořujeme do současného dění. Zvláště v těchto případech vzniká něco, od čeho čtenář jednoduše nemůže odejít („Hvězda mezi vilami“).

Nejsilnější momenty knihy jsou ty, když nás autor postaví před konkrétní situaci a nutí nás zaujmout postoj, polemizovat se svým názorem, ptát se, jak se vyrovnat s vlastním „není“. Otevírá nám k tomu cestu tím, že se sám nestydí za vlastní citlivost a je ochoten na sebe vzít plnou zodpovědnost za svá slova („Roztomilý a poslušný“). Je-li vše, o čem autor píše, skutečně pravda, pak jeho úvodní prohlášení, že „kdyby si vymýšlel, bylo by to daleko zajímavější“, tak úplně neplatí. Možná je opak pravdou!


Mariusz Szczygieł: Není, přeložila Helena Stachová, Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha 2019