Petr Hruška kope do špatné mrtvoly
Petr Hruška má v mnoha ohledech pravdu. České školství — a nejen to vysoké — je v krizi. Jeho melancholií prostoupený článek v Revolver Revue slouží jako dobrá ukázka toho, co se na domácích vysokých školách může udát. Kvalita je nahrazena kvantitou, mezi studenty se objevují takzvaní minimaxové. Na Hruškově frustraci mě přesto zaráží jedna věc: v lamentu na české školství není nikde ani náznak sebereflexe. Hruška naprosto neuznává možnost, že obětí systému není jen on, ale i anonymní studentka M. P.
„Není to jen zahálčivost, ale i suverénní a agresivní sebevědomost části studentů, která je povzbuzována právě v takových případech, jako je případ studentky M. P.,“ píše Petr Hruška v posledním dílu svého článku o deziluzi z Masarykovy univerzity a českého vysokoškolského vzdělávání.
Studentka, která byla přijata na vysokou školu, dostala hodnocení, které je pro ni nepochopitelné a se kterým nesouhlasí. Pokusme se na chvíli odhlédnout od jejího výkonu, o jehož nedostatečnosti nejspíš pochybuje (krom některých členů vedení Filozofické fakulty MU) málokdo. Není ani zdaleka tak důležitý, jak by se mohlo zdát. Podstatné je, jak dobře případ ukazuje zmasovění českých vysokých škol. Jeho součástí je i pan manažer Hruška, kterému nezbývá nic jiného než hodnotit jedním číslem a doufat, že studenti se už dávno postavili na vlastní nohy. A že ty nejneschopnější případy byly odfiltrovány přijímacími testy.
Ani jedno se ovšem nestalo. M. P. prošla základní a střední částí českého vzdělávacího systému, který měl být transformován, avšak neúspěšně. Školám, jež vyučovaly kompetence, nikoli rychle se vypařující vědomosti (schválně, před kolika tabulemi se právě teď recituje prvních pár slok Máje), se ještě donedávna říkalo experimentální. Kritické myšlení, schopnost argumentovat a formulovat myšlenky v psané formě, to jsou pořád okrajové disciplíny českého vzdělávání. Na vysoké škole se to v mnoha případech nelepší, protože na to není prostor — viz testy otevřených otázek pro sto dvacet studentů a seznamy povinné literatury čítající desítky knih s diskutabilní relevancí, biflování jmen rodných vesnic místo hlubokého čtení alespoň jednoho jediného literárního díla. Jen pro srovnání: ve Spojených státech se student angličtiny a literatury setká se čtyřmi kurzy za semestr, v nichž jeho hodnocení stojí na průběžné práci, nikoli na hromadných testech s diskutabilní evaluací. V sylabu na něj budou čekat hloubkové literární interpretace pouze několika titulů místo nikdy nekončícího výčtu. Naučí se krok po kroku psát neprůstřelné eseje, zatímco v českém školství platí sloh pořád za méně oblíbeného bráchu diktátů.
M. P. se ve svých plytkých odpovědích nedostane hlouběji ještě nějakou dobu. Mimo jiné také proto, že místo komplexního hodnocení se musí smířit s jednou číslovkou. Anebo nemusí. Když je tak sebevědomá, ba dokonce arogantní, že si dovoluje protestovat.
Petr Hruška si na spoustu věcí stěžuje zcela po právu, přesto je mi líto, že se sám nedokázal více povznést a neodepřel si roli ublíženého. Těžko se bráním pocitu, že Hruškovo rozhořčení pramení hlavně z nečekaného. Z davu, který měl být schovaný pod čísly, se vynořil neschopný, ale také nespokojený student. Někdo, kdo doplácí na tovární systém školství úplně stejně jako pan profesor. Oba se přitom dopustili stejné chyby. Ve zcela neosobním systému řeší problém až přehnaně osobně. Je to ale Petr Hruška, kdo měl možnost udělat pokorný krok stranou. Studenti, kteří si tak arogantně stěžují, jsou následek, nikoli příčina.