Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka — takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravený vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.

Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.

„Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.

Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, které si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.

Jesmyn Wardová, foto: Nerissa Wardová

Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.

„Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.

„Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“

„Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“

„Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“

„Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“

„Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“

„Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“

Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.

„Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeném prostranství, ani přímo u baráku.

Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.

„Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. Ten je hubený a potetovaný od hlavy až k patě. Kérky sbíral jako suvenýry od všemožných rádoby umělců, co jich v Bois je, a pak taky na moři a v lochu.

„Tak to vidíš,“ ucedí taťka.

Taťka s kozou zápolí jako s nějakým chlapem a zvířeti se ve chvíli podlamujou kolena. Svalí se čumákem do hlíny a přitom natočí hlavu tak, že zatímco se lící otírá o prašnou a zakrvavenou podlahu kůlny, hledí mi rovnou do očí. Upírá na mě prosebný pohled, před kterým já ale neuhýbám ani nemrkám. Taťka řízne. Koza vydá zvuk prosycený zděšením, něco mezi mekotem a dávením, a najednou je všude kolem plno slizu a krve. Nohy zvířete jsou vmžiku jako z gumy, taťka už s ní nebojuje. Jakoby nic vstane, ováže kozu kolem kotníků a zavěsí její vláčné tělo do háku upevněného k podkrovnímu trámu. Pořád mám před sebou to oko: vlhké a lesklé. Pozoruje mě, jako bych to byl já, kdo jeho majitelce podříznul hrdlo. Jako bych to byl já, kdo ji nechal vykrvácet a dopustil, aby se jí hlava zbrotila krví.

„Dáme se do toho?“ zeptá se taťka a letmo na mě koukne. Přikývnu. Obličej mám celý v křeči z toho šklebu, a zatímco on rozřezává kozu, jako když si krejčí rozměřuje látku na nohavice, rukávy a další věci okolo, já se snažím uvolnit.

„Tady to chňapni,“ přikáže mi taťka a ukáže na břicho, a tak pod naříznutou kůži zabořím prsty a stisknu. Zespodu je pořád teplá a vlhká. Ať ti to nevyklouzne, modlím se v duchu. Jen ať ti to nevyklouzne.

„Tahej,“ houkne taťka.

Zatáhnu a koza se přetočí naruby. Rázem nás zaplavuje sliz a puch, zatuchlina, co má grády jako chlap, co se několik dní nemyl. Kůže se svléká jako slupka od banánu. Pokaždé jsem z toho paf. Stačí trhnout a jde to jako po másle. Taťka škube na protější straně a za chvíli už odřezává kůži u kopyt. Stáhnu zvířeti odchlíplou kůži po celé délce nohy, ale odtrhnout ji nezvládnu, takže mi musí pomoct taťka.

„A teď z druhý strany,“ zavelí. Uchopím šev poblíž srdce. Tady je koza ještě teplejší než kdekoli jinde a mě napadá, že ji takhle musel rozpálit zběsilý tlukot vyděšeného srdce. Pak se ale podívám na taťku, který už strhává kůži u kopyta další nohy, a hned vím, že jsem se tímhle fantazírováním dostal do skluzu. Nechci, aby si moji přibrzděnost vykládal jako strach, jako zbabělost, jako to, že nejsem dost dospělej na to, abych se se smrtí popasoval jako chlap, a tak sevřu prsty a škubnu. Taťka odtrhne kůži u kotníku a zvíře se rázem houpe ze stropu celé růžové a samý sval, odráží od sebe tlumené světlo a v okolním šeru se slabě leskne. Jediné, co z původní kozy zbývá, je její osrstěná tvář, a mně připadá, že tahle podívaná je ještě mnohem horší než ve chvíli, kdy kozím hrdlem projížděl nůž.

„Přines mi kýbl,“ poručí taťka, a tak z regálu vzadu v kůlně vydoluju malé železné necky a přitáhnu je pod zvíře. Seberu kůži, která už začíná tuhnout, a hodím ji tam. Všechny čtyři pláty.

Taťka rozřízne břicho odshora dolů a vnitřnosti vyhřeznou do necek. Řeže dál a dál a puch vycházející z útrob mě ochromí stejně, jako kdyby mi ve tváři přistálo prasečí lejno. Je to smrad mršiny uprostřed lesa, nad kterou krouží káňata. Co se valí ven, páchne jako rozježděné vačice a pásovci uhnívající v roztaveném asfaltu. Vlastně je to ještě mnohem horší. Takový puch snad nemá obdoby. Je to pach smrti, hniloba vystupující ze sotva vydechnuvšího stvoření, z něčeho horkého, v čem ještě před chvílí proudila krev a tepal život. Zatvářím se, jako když Kayla nahodí svůj zasmrádlý kukuč — škleb, kterým dává najevo vztek nebo netrpělivost. Kdo ji nezná, mohl by si myslet, že ucítila něco, co jí nejde zrovna dvakrát pod nos: začne mhouřit oči, nos se jí zkrabatí jako lesní houba a zpoza rozevřených rtů vycení všech svých dvanáct batolecích zoubků. Potřebuju se takhle zatvářit, protože doufám, že když svraštím nos, dokážu všechen ten puch odehnat a zředit, že tenhle mrtvolný zápach zvládnu utnout v samém zárodku. Vím, že to cítím střeva a žaludek, ale i tak před sebou nevidím nic než Kaylin zasmrádlý kukuč a prosebný pohled umírající kozy a najednou už v sobě nedovedu nic z toho udržet, nesnesu tu podívanou ani o minutu déle, a tak rozrážím dveře a na trávě před kůlnou házím šavli. Tvář mám jako v ohni, ale ruce mi mrznou.

Taťka vyjde z kůlny a v ruce svírá kus žeber. Utřu si pusu a pozvednu k němu oči, ale on se na mě nedívá, hledí na dům a pokyvuje k němu hlavou.

„Jako bych slyšel malou plakat. Skoč to tam omrknout.“

Zastrčím ruce do kapes.

„Ty už mě tu nepotřebuješ?“

Taťka zavrtí hlavou.

„Nějak už si poradím,“ odpoví a vůbec poprvé mi pohlídne přímo do očí. Už se na mě nedívá ani trochu přísně. „Honem, utíkej.“ Nato se otočí a zapluje zpátky do kůlny.

Taťka se musel splést, protože Kayla pořád spinká. Leží na zemi v bombarďáčcích a žlutém tričku, hlavičku má na stranu a nožky a ručky rozevláté, jako kdyby se tulila ke vzduchu. Na kolínku jí sedí moucha, a tak se po ní oženu a doufám, že se mi po sestřičce nepromenádovala celou tu dobu, co jsem byl s taťkou v kůlně. Živí se prý shnilotinou. Když jsem byl menší, v době, kdy jsem Leonie pořád oslovoval „mami“, to byla právě ona, kdo mi řekl, že masařky žerou bobky. Tehdy u nás nad tím špatným pořád ještě převažovalo to hezký. Leonie mě houpávala na houpačce, kterou pro mě taťka pověsil na velký ořešák uprostřed dvorku, dívávali jsme se spolu na televizi a ona mě přitom hladívala po vlasech. To bylo předtím, než začala být víc pryč než doma. Než začala šňupat rozdrcený pilule. Než se nakupila všechna ta rádoby nepatrná zlá slovíčka, kterými mě začala srážet a která se ve mně usadila jako kousíčky škváry v odřeném koleni. Tehdy jsem ještě Michaelovi říkal „tati“ a on s námi bydlel. Bylo to předtím, než si sebral svých pět švestek a nastěhoval se zpátky k Velkému Josephovi, předtím, než si ho odvedli policajti před třemi lety, jenom chvilku předtím, než přišla na svět Kayla.

Pokaždé, když mi Leonie vmetla do tváře něco hnusného, tu byla mamka, která ji napomenula, ať mi dá pokoj. „Vždyť ho jenom škádlim,“ odsekla vždycky Leonie, zazubila se od ucha k uchu a shrnula si z čela ofinu žíhaných vlasů. „Zvýrazňujou mi pleť,“ říkávala mamce. „Tmavou to úplně rozzáří,“ dodávala. A nato: „Michael to prostě žere.“

Přetáhnu Kayle přes bříško deku a položím se vedle ní na zem. Její nožička mě hřeje v dlani. V jedné chvíli se Kayla odkope a ze spánku mě chytí za ruku, kterou si přitáhne k tělíčku, a já ji nepouštím, dokud zase nezabere. Pak otevře pusinku, a zatímco já dál odháním mouchu, která neúnavně krouží kolem, ozve se tichounké zachrápání.


Překlad Roman Jakubčík

Vychází v nakladatelství Vyšehrad.