V létě sedmdesát dva přijeli na návštěvu Paul a Dixie. Strávili v Norsku tři týdny, během nichž bydleli u Sigurda a Synnove, kte­ří se jich víc než ochotně ujali. Nemělo smysl, aby platili spoustu peněz za hotel, když tu byl k dispozici tak velký dům.

Marita vyrobila dvě vlajky — norskou a americkou, kterými mávala, když se Grandpa Paul a Grandma Dixie objevili v příletové hale letiště Fornebu. Když jeli z letiště, chtěla holčička sedět Dixie na klíně, ale to samozřejmě nešlo. Směla se nicméně posadit mezi prarodiče na zadní sedadlo, svolil Johnny. Paulovi připadalo hloupé, že o tom, kde kdo bude sedět, nerozhoduje vlastník auta. Dixie přivezla Maritě celý kufr dárků; panenky, které holčička moh­la svlékat a zase oblékat, koníka s pozlacenou hřívou, plyšovou pandu, šatičky a boty a komiksy, které v Norsku nebyly k dostání.

Měli jsme strach, že nám nebude tak docela rozumět, svěřila se Dixie prvního večera, poté co Synnove a Kari sklidily ze stolu a Marita celá vyčerpaná usnula v náručí Grandpa Paula.

Potěšilo je, že Johnny mluví na děvčátko anglicky.

Pochválili ho za to.

*

Paul a Dixie museli z Norska něco vidět, když už sem vážili cestu až z New Jersey. Sigurd to považoval za správné a rozumné, a tak první týden stihli to, co Sigurd označil za povinné: Muzeum KonTiki, Muzeum vikinských lodí, Holmenkollen, pevnost Akershus; sobotního výletu do Drobaku, kde Sigurd objednal soukromou prohlídku ostrovní pevnosti Oscarsborg, po níž následovalo pohoštění, se zúčastnili dokonce i Ylva a Gunnar.

Norští prarodiče měli pocit, že Paul a Dixie dívenku rozmazlují, a vysvětlovali jim, že norské děti nejsou zvyklé dostávat sladkosti každý den. Ani limonádu. Že se jim jen velmi zřídka dopřává tolik zmrzliny, v podstatě skoro jen na státní svátek sedmnáctého května. Paul si ale odfrkl a odpověděl, že má v úmyslu Maritě koupit, co se mu zlíbí.

Dokud tu budeme na návštěvě, řekl, děvčátko dostane, co bude chtít.

Přejeli hory Bergenskou dráhou. V Bergenu Paul Maritu celou dobu nosil, i když se jen procházeli po městě a ona mohla klidně šlapat po svých. Po několika dnech v Bergenu zamýšleli pokračovat v cestě na jih podél pobřeží, přes Stord do Bomlo a odtamtud do Stavangeru, ale než doputovali do Osu, Paula tak rozbolela paže, že se museli vrátit do Bergenu, aby vyhledali lékaře. Tam se ukázalo, že se jedná o zánět šlach v lokti, a aby vydržel bolest, museli mu píchnout kortizon. Náladu mu to ale nezkazilo. Smál se a vtipkoval. Maritu rádoby přísně pokáral: Look what you’ve done to my arm, young lady.

Tohle oslovení zbožňovala.

Young lady.

Johnny svého otce následoval s odstupem, šel přes náměstí několik kroků za ním, v hotelové restauraci, kde obvykle jedli, se posadil na opačnou stranu stolu. Paul si zvedl holčičku na klín a ona mu vyprávěla o panenkách, které si vzala s sebou na výlet.

Jmenuje se Molly, povídala Marita. A tahle se jmenuje Candy, protože je tak sladká. A tahle se jmenuje Hlupinka.

To je zvláštní jméno, podotkl Paul.

Chlupinka, vysloví.

Né, zasmála se Marita. Mami! Slyšíš dědu?

Chlupinka, opakoval Paul. Chlupinka.

Marita vytáhla pastelky a obrázky a začala vykládat, co kresbičky znázorňují.

Tohle je New York, vysvětlovala.

Tohle jsi ty, jak pracuješ v továrně.

Tady stojí Grandma Dixie v kuchyni a dělá palačinky.

Tady sedíte spolu v letadle z Ameriky. Dá se v letadle malovat? Samozřejmě, potvrdil Paul. V letadle se dá dělat všechno možné.

Opravdu?

Opravdu.

Je to jako… no, jako velká loď, dodal Paul.

Mami! vykřikla Marita, podle Grandpa Paula je letadlo jako velká loď!

Je to tak, usmála se Kari. Pokusila se. Když se bude usmívat, bude vše v pořádku. Tím si byla jistá. Snažila se ze všech sil, s tchánem a tchyní mluvila lehce a nenuceně, ale zdálo se, že se slova zašmodrchávají do chuchvalců. S hlavou opřenou o okno vlaku sledovala, jak se krajina venku míhá jako rozmazaná dětská malůvka. Shlížela na město z Floienského kopce, obličej bílý a lesklý jako maska.

A ten úsměv, upozornila Dixie svého manžela později. Jako by nitro a zevnějšek té ubohé ženy ležely od sebe mnoho mil daleko. Johnny hladil Kari po paži, po zádech, po vlasech.

A ona se snažila. Strojila se, malovala. Nechala si narůst delší vlasy a Dixie jí řekla, že vypadá dobře, že jí nový účes sluší, že se trochu spravila, a to je skvělé.

Nikdo ale nedokázal kontrolovat melodii svého hlasu. Všichni mluvili to léto nezvykle, myslel si Johnny.

Všichni kromě Marity.

 

Když se vrátili zpátky do Osla, měli Paul a Dixie už plné zuby toho mdlého jídla, které se všude podávalo. Paul neměl moc rád ryby a Dixie si zase neuměla představit nic nudnějšího než vařené brambory. Nedali to ovšem na sobě znát a ochutnali ty slané rybí polévky, tresku, a dokonce i bramborové knedlíky, které Sigurd mermomocí objednal v bergenském hotelu. Po návratu na Bygdoy je k sobě domů pozvali přátelé Sigurda a Synnove a k večeři jim mimo jiné předložili brokolici. Konverzace byla napjatá a vázla. Během večeře Paul narovinu prohlásil, že norské jídlo ho nijak zvlášť neoslovilo, odsunul zeleninu na kraj talíře a řekl, že tyhle stromečky, those little trees, jíst nebude. Následujícího dne si kuchyni zabrala Dixie. Teď je na řadě ona, aby rozmazlovala ostatní, podotkla. Přivezla ze Států čedar a omáčku buffalo a v dalších dnech servírovala palačinky, hamburgery, fritované kuře a čokoládové cookies. Marita byla nadšená a Johnny také. Jenže Sigurd dostal silný průjem, a tak Synnove musela Dixie požádat, aby se ke kuchyni už nepřibližovala. Paul byl toho názoru, že to celé je hloupost, že Sigurdovy potíže nezpůsobilo jídlo. Johnnymu se nicméně podařilo matku přesvědčit, aby netropila povyk, ale akceptovala fakt, že bydlí u Sigurda a Synnove a že je jen správné, když pán a paní domu rozhodují, co se bude vařit.

When in Rome, řekl Johnny.

Yeah, well, at least those Romans knew how to cook, opáčil Paul. Jako tady tvoje matka.

Překlad Jitka Jindřišková

 

Vychází v nakladatelství Dybbuk.