05/10/2020 | recenze | Matěj Metelec

Pochybné návrhy a zmatená prohlášení

Když po svém zvolení v roce 2016 americký prezident Donald Trump ohlásil a následně prosadil odstoupení Spojených států od pařížské dohody, ve světě už tak dostatečně vystrašeném klimatickou krizí zavládly beznaděj a hněv. Jedním z rozhněvaných byl i francouzský antropolog, filozof a sociolog s bezmála kultovním statusem Bruno Latour. Recenze jeho knižního eseje Zpátky na zem.

Bruno Latour: Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu
Přeložil Čestmír Pelikán
Neklid, Praha 2020

V prvním díle sci-fi trilogie Vzpomínka na Zemi od Liou Cch’-sina, románu Problém tří těles (2006, česky 2017), ustaví lidští spojenci mimozemských Trisolaranů tajnou Pozemsko-trisolaranskou organizaci. Úkolem PTO je zabránit lidstvu ve vědecko-technickém pokroku, aby se nemohlo obyvatelům Trisolaris, až jejich invazní flotila za čtyři sta let dorazí, postavit jako rovnocenný soupeř. K činnosti PTO, kterou Liou zběžně načrtává, patří vedle sabotáží a narušování základního výzkumu i boj na „ideologické frontě“, který spočívá ve zpochybňování smyslu vědeckého a technologického pokroku.

Pokud by v našem světě románová PTO existovala, francouzský filozof Bruno Latour by byl nepochybně jejím významným členem. V pamfletickém eseji Zpátky na zem (2017, česky 2020), který je horkokrevnou reakcí na rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od pařížské dohody, utočí totiž nejen na korporátní elity, které financovaly kampaně popírající lidskou odpovědnost za změny klimatu, ale také na modernitu jako takovou.

Naše nynější krize

Ve světle reakcí na globální epidemii nemoci covid-19 je těžké nepropadnout skepsi. Jestliže jsou lidé ochotni věřit tomu, že žádná nemoc neexistuje a opatření na zamezení jejího šíření jsou ve skutečnosti spiknutím WHO, která se nás pokouší ovládat pomocí roušek, jaká je šance, že pochopí akutní hrozby spojené s klimatickou krizí? Hledání nových politických nástrojů, které by umožnily dosáhnout klimatického konsenzu, tedy shody na nutnosti orientovat naše politické priority směrem k odvrácení a/nebo mitigaci klimatické krize, je nepochybně nezbytné.

Nejsem si ovšem jist, jestli k takovým nástrojům patří Latourův požadavek nové dělicí linie, která by nahradila dělení na pravici a levici. Vyhlašování tohoto rozdělení za zastaralé je nejen plodem neoliberálního konsenzu devadesátých let, ale také popírá očividný fakt, že klimatická krize jinak dopadá na chudé a jinak na bohaté. A to nejen v celosvětovém měřítku mezi „globálním Severem“ a „globálním Jihem“, ale také v každé jedné společnosti, růstem cen potravin počínaje.

Tento požadavek lze, podobně jako tvrzení, že „ve zpětném pohledu“ vidíme, že kolonizovaní byli v právu, když se bránili (k pochopení, že obrana před agresí je legitimní a přirozenou reakcí, není rozhodně potřeba zpětného pohledu!), chápat jako příznak Latourova zmatku při pohybu v prostoru, který mu není úplně vlastní, totiž v politickém myšlení. Problém je v tom, že tyto pochybné návrhy a zmatená prohlášení vycházejí z logiky jeho argumentace, jejímž úhelným kamenem je odmítání modernity.

Latour vytváří pro potřeby eseje jednoduché, ve skutečnosti až příliš jednochodé, schéma se čtyřmi vektory: globální (modernita), lokální (reakce), mimo zemi (hypermodernita) a konečně pozemské. A právě obrat „zpátky na zem“ je podle něj nutný. Latour sice lokální vektor odmítá, dobře totiž chápe, že právě ten stojí za úspěchem Donalda Trumpa, kterého do Bílého domu vynesl slib „učinit Ameriku znovu skvělou“, to jest takovou, jako bývala dřív. Na druhou stranu mu nevědomky přikyvuje, když prohlašuje, že „to, čemu se říká hodnoty, které stojí za to bránit, jsou vždy odpovědi na výzvy určitého území, které musí být možné popsat“. Opakované vzývání konkrétní situovanosti coby „půdy“ sice občas naruší očividně nepříliš promyšlený výrok, teoreticky opravňující neomezený klimatický intervencionismus („ani suverenita států, ani neporušitelnost hranic již nemá v politice co dělat“), většinou se ale lze těžko ubránit myšlence, že Latour vytváří variaci na ideologii Blut und Boden, krve a půdy.

Na mysl to přišlo dokonce i jemu samotnému, ovšem vzápětí podobnou námitku odmítl s tím, že vznášet ji „znamená zapomínat na masivní událost, která ohrozila velký projekt modernizace: tento projekt se stal zcela nemožným, protože neexistuje země, která by byla dokázala pojmout jeho ideál pokroku, emancipace a rozvoje“. Jinými slovy: projekt modernity je příliš ambiciózní pro naši půdu a naše krev se mu vzpírá! Podobnou slovní ekvilibristiku, ve které se závěr úvahy zanoří do již notně rozbahněné půdy, z níž se původně snažil vybřednout, lze v knize najít na více místech.

Chybou není, že Latour obrací pozornost k těm, kteří touží po „bezpečí chráněného prostoru“. Pamflet správně poukazuje na nutnost najít odpověď na Trumpa a populismus. Jeho vlastní odpověď je ale hluboce reakční. Zpátky na zem přichází se starým mýtem o hledání domoviny, kde krev a půda se bude mísit s amorfní idylou, která musí být amorfní, aby zůstala idylická.

Hybris modernity

Odmítání technologického pokroku — cestování vesmírem, umělé inteligence nebo genetiky — jako eskapistických fantazií, které „pouze závratně urychlují starý vektor“, a tirády proti modernizaci zakrývají skutečnost, že se Latour bedlivě vyhýbá sdělení, co všechno vlastně k hybris modernity patří. Bylo by totiž obtížné napadat takové výdobytky modernity jako snížení dětské úmrtnosti, emancipaci žen nebo zrušení otroctví (a samozřejmě moderní vědu, díky které dokážeme pochopit, že lidské působení vyvolává klimatickou krizi). Mezi Latourovými čtenáři se najde nejspíš jen málo takových, kteří by tyto projevy modernity odmítali, kdežto obecná kritika modernity je dobře etablovaným žánrem, který si na nedostatek popularity nemůže stěžovat. Od Nietzscheho přes Husserla a Heideggera až k Patočkovi či Zerzanovi nacházejí kritikové modernity dychtivé čtenáře a posluchače. Důvod je prostý. Projekt modernity, lépe řečeno několik všelijak se křížících, prolínajících a konkurujících si projektů, má opravdu řadu stinných stránek.

I oprávněné výtky „modernitě“ se nicméně vinou Latourovy přepjaté rétoriky stávají směšnými. Ptát se, „jak bychom mohli považovat za ‚realistický‘ projekt, který již dvě století ‚zapomíná‘ předvídat reakce zeměkoule na lidské jednání“, je jako dotazovat se, jak jsme mohli až do Ignaze Philippa Semmelweise (a vlastně i nějakou dobu po něm) důvěřovat medicíně, když si lékaři ani nemyli ruce, když přecházeli z pitevny na porodní sály. K vyloženým hoaxům patří Latourovo tvrzení, že záhady vesmíru ani tajemství zemského jádra se nás netýkají, že záleží jen na pár kilometrů široké „kritické zóně“ mezi atmosférou a matečními horninami. Stačí opáčit: vykládej o tom dinosaurům! Představa, že s okolním vesmírem nijak nesouvisíme, je podobně krátkozraká jako přehlížení provázanosti našeho druhu s ostatním životem na zemi.

Latour ve své kritice modernity vlastně nepřichází s ničím, s čím by již před ním nepřišel Husserl nebo Heidegger (kritika galileovské vědy, požadavek nahlížet přírodu jako fysis, tj. pohledem presokratiků etc.), byť pochopitelně není bez významu, že s tím přichází v době klimatické krize. Nakonec i jeho konspirační úvaha o elitách, které se rozhodly, že „musí vybudovat jakousi pozlacenou pevnost pro několik procent těch, kteří do ní budou moci utéct“, připomene podobně laděné pasáže knihy O globalizaci od Egona Bondyho. Na rozdíl od Bondyho ale Latourova analýza není ani za mák analýzou třídní — elity podle něj „opustily myšlenku skutečně realizovat modernizaci planety spolu se všemi ostatními“, protože zjistily, že je to nemožné. Bondy by samozřejmě nikdy nic podobného nenapsal, protože mu bylo jasné, že dotyčné elity se „se všemi ostatními“ nikdy dělit nehodlaly a modernita nikdy nebyla homogenní, ale — krom jiného — byla štěpena třídním konfliktem. Ten pro Latoura nejen neexistuje „pro futuro“ (dělení pravice a levice již nemá smysl), ale podle všeho jej není schopen vnímat ani v minulosti.

Planeta nebo země?

Latourovo rozhořčení z desítky let trvající kampaně, jejímž cílem bylo systematicky lhát o změně klimatu, je pochopitelné a oprávněné. V podstatě šlo o sledování iracionálního cíle, totiž odkládání nutnosti přiznat si pravý stav věcí, svrchovaně racionálními prostředky, prosazujícími zájmy korporací, kterým zamlžování stavu věcí přinášelo obrovské zisky. Toto rozhořčení však Bruna Latoura vede k tomu, že ve svém pamfletu cíl racionální, nutnost nového klimatického konsenzu, prosazuje prostředky zcela iracionálními — útokem na amorfního strašáka modernity pod vlajkou návratu k zemi coby půdě. Latourovo „politické“ myšlení představuje relativně sofistikovaný a klimaticky citlivý konzervatismus. Co ovšem potřebujeme, je spíše sofistikovaný a klimaticky citlivý socialismus.

S krachem socialistické modernity, který zpečetil rok 1989, se zdálo, že dějiny stvrdily převahu individualismu nad všemi variantami toho, co se od té doby s lehce štítivým nádechem nazývá kolektivismem. Tomuto postoji se dostalo snad nejpřesvědčivějšího intelektuálního výrazu v monumentální práci polského historika Andrzeje Walického Marxismus a skok do království svobody (1995, česky 2019). Walicki v ní dokazuje, že Marxovo pojetí svobody bylo vztaženo nikoli na jednotlivce, ale na lidský druh jako celek. Když necháme stranou debatu o tom, do jaké míry je tato teze správná, lze ji použít jako východisko k úvaze, zda klimatická krize nelegitimizuje návrat lidského druhu jako aktéra, s kterým musíme počítat do „hry“. Ve světle rizika klimatického rozvratu lze jen těžko prosazovat nadřazenost etiky individualismu nade vším ostatním. Vždyť právě ta nás prostřednictvím „iracionální racionality“ představitelů fosilního průmyslu dostala tam, kde jsme.

Perspektiva, kterou se na člověka budeme dívat jako na druh mezi druhy, se ještě vejde do Latourova pozemského vektoru. Ve chvíli, kdy začneme přemýšlet o prospěchu našeho druhu a jiných druhů, případně o našich preferencích a prospěchu země jako celku, či dokonce vztahu nás a inteligentního života obecně, pozemský vektor už nám nestačí. Naše perspektiva se stává planetární a tím implicitně i meziplanetární. Toho si je Latour samozřejmě vědom, ale protože se mu to příliš nehodí, bagatelizuje ji tím, že prohlásí, že to je, jako když se „na Zemi dívá ze Siria“. Touto rétorickou figurou se Latour sám začíná propadat do svébytného „popíračství“. Od prvního letu Jurije Gagarina planetární perspektiva patří k těm, jichž jsem schopni, a nemůžeme ji ignorovat. Stejně jako v Liouově románové trilogii se tím provždy mění naše měřítka, byť to neznamená, že jsme vstoupili do „temného lesa“. Nejde jen o to, že oživení kosmických programů řady států neutlumí ani klimatická krize, ale že ona sama, jakožto planetární krize, vyžaduje pro své řešení planetární perspektivu.