Nedávno se mezi českými rozumbrady objevila nová móda: utahovat si z Ayn Randové a rozebírat její názory a osud. Pátral jsem jen chvíli: Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged, 1957) vyšla totiž konečně česky a jakkoli jde o základní dílo, mnozí ho zjevně četli až teď, takříkajíc v pohodlí domova, přestože je v dnešní době čteček stažení originálu otázkou několika kliků a vteřin a už se nemusíme spoléhat na tradičně špatně zásobené české knihovny (o knihkupectvích radši ani nemluvě).

Ayn Randová patří k modlám libertariánů a pravicových anarchistů, pročež je vysmívána všemi zleva — od stalinistů mezi českými aktivisty po jinak umírněné sociální demokraty, zelené a další levicové liberály.

Její teorie jsou mnohdy nedomyšlené a radikální, přesto se spíše než s rafinovanou polemikou setkáváme s historkou o tom, kterak tato odpůrkyně státu a socialismu umírala na rakovinu plic — jako celoživotní silná kuřačka — pochopitelně ve stáním zdravotnickém zařízení. Ta jsou samozřejmě vyhrazena pouze levičákům.

atlas

Málokdy se ale debata vede o literatuře, přitom Atlasova vzpoura i již dříve přeložený Zdroj (Fountainehead) jsou romány. Řeč je pouze o jejích názorech a podle všeho absurdní víře v individualitu, v silné jedince.

Když už padne něco o čtení, dozvídáme se maximálně, že je to „dlouhé“ (překvapivé u románů!), „směšné“ a že romány jen ilustrují  politické teze Randové, a proto jsou prý její postavy neživotné.

Musím říct, že mi Atlas při nynějším, druhém čtení opět způsobil velmi příjemný čtenářský požitek. Ne proto, že bych byl fanatickým stoupencem libertariánů či vyznával objektivismus, jak svůj filozofický směr Randová pojmenovala.

Jednak je strašně osvěžující si v současné beznázorové literární břečce přečíst něco, co je postaveno na silné politické ideologii. Román, který nechce jen vyprávět příběh, ale skutečně vykládat svět. Byť třeba mylně nebo směrem, s nímž nesouhlasíme.

Za druhé, a uznávám, že je to asi menšinová libůstka, mě celkem baví číst si o železnici. O řízení firem. O politice. Číst román, jehož dialogy a dění se netýkají čistě soukromých problémů jednotlivých postav, ale jde v nich o profesi.

S profesí se ale dneska v románech setkáváme jen v případě, jde-li o akademické prostředí, literární (či uměleckou) historii anebo, samozřejmě, záhadologii. I ta ovšem slouží spíš jako ilustrace, jako záminka.

Randová, a to je pozoruhodné, popisuje lidi zaujaté svou prací. Lidi, kteří chtějí něco dokázat.

Ayn Randová to má v Česku těžké. Málokdo si její román otevře, přestože jde o fascinující čtení plné přesných postřehů, strhujících situací a detailních, přitom vybroušených popisů. Je to přece pravicová agitka, tak proč s tím ztrácet čas.