Pocta síle a kouzlu vyprávění

„Kniha, jakou byste od oceňované autorky Jezera nečekali,“ deklaruje nakladatel na zadních deskách nové prózy Biancy Bellové Ostrov. Nechme stranou nakladatelskou představu, že čtenáři Bellové od nových knih očekávají, že budou stejné jako ty předchozí; možná v Hostu vědí, o čem mluví. Nicméně od otázky, nakolik je Ostrov pokračováním linie Jezera a Mony a nakolik zcela jiným typem vyprávění, vyjít jde.

Bianca Bellová: Ostrov
Host, Brno 2022

Ostrov se vskutku může jevit jako próza „úniková“. Nabízí výrazný a jedinečný imaginární svět, poskládaný z kupy legend, bestiářů, pověstí a jiných vyprávění, zastřešený jen vágním dávným časem a prostorově roztažený od Benátek až po Persii. V něm se pohybuje kupec Izar, který je hlavní postavou a zároveň i vypravěčem zhruba poloviny textu. Centrálním místem děje je Ostrov — utopický obraz převrácený vzhůru nohama: dobré časy zde už kdysi byly a teď tu vše jen dožívá, nostalgicky zahleděné do minulosti a neschopné zastavit rozpad a vymírání. I Jezero a Mona vytvářely světy výrazně umělé a fikční. Zároveň ale tyto příběhy nabízely možnost alegorického, zřetelného propojení s naším světem soudobým. Bylo je možné číst jako podobenství. 

Ostrov takovouto obezličku, která by z vyprávění udělala čitelný komentář k dnešku, nenabízí. Ostrov je v první řadě poctou síle a magii samotného vyprávění. Jednak na rovině stylové: Bellová umí — podobně jako to ukázala v povídkové sbírce Tyhle fragmenty — napsat pasáže, které evokují éru, kdy cizelované vyprávění se ještě neztratilo v plevelu slohového útvaru zvaného líčení, který velí: cokoli ještě můžeš popsat, vylíčit, zreprodukovat, tak to udělej. Její věty nasávají patos i étos dávných legend, ale i pozdějších dobrodružných či cestopisných vyprávění z exotických zemí. Což je druhá rovina Ostrova jako pocty vyprávění: máme zde všechna působivá velká témata, jako je nenaplněná láska, ambivalentní vztahy otců a dětí, podvody a zrady, smrt rozčtvrcením a dalším následným dělením, nutnost dokázat ženichovu připravenost k svatbě tím, že přetrhne živou kočku, a podobně. Máme tu nebývalou škálu vůní i smradů, zvratů osudu, úchylek a podivností. 

Sílu a účel sbíraných a pečlivě vyprávěných historek v závěru knihy zkouší Izar vysvětlit své Núrit, která je pobouřená zjištěním, že si své příběhy bujaře vymýšlí. On jako velký vypravěč ví, že „příběhy nás přece zachraňují před bídou a ošklivostí tohoto světa“. Ví, že má smysl vyprávět, i když některé jevy zůstanou nevysvětleny a nezapadnou do postupně sestavovaného puzzle, které si při čtení vytváříme. Ba právě tato místa dodávají vyprávění další sílu. Ostatně i celá Izarova kariéra úspěšného obchodníka se odvíjí právě od schopnosti dosáhnout vyprávěním žádoucího efektu, takže vyprávění pro něj není jen nějakým ornamentem, zdobícím mnohem materiálnější pohnutky.

Zatímco dnešní úspěšné mainstreamové prózy pobízejí čtenáře, aby hltal, dokud má před sebou ještě kus knihy, a pak své hltací tempo hrdě nahlásil na fórech a sítích věnovaných knižním zážitkům, působivost knih, jako je Ostrov, spočívá v tom, že to podstatné se děje teprve poté, když dočteme. Atmosféra zůstává, bizarní motivy a dějové zvraty se převalují v paměti a zážitek z textu klade další a další otázky. Kdy se to celé vlastně odehrává? A tak s pomocí Googlu či fungující kulturní encyklopedie zpětně dohledáváme opěrné body: kozácký pirát Stěnka Razin, který pustošil pobřeží Persie, je už po smrti, takže jsme kdesi za rokem 1671; zároveň ale stále ještě existuje Skotské království, jehož vyslanec se tu mihne, takže jsme před rokem 1707. Vidíme obraz světa, který hrdě vypráví příběhy o tom, jak se ubránil nájezdům chána Kublaje a jiných mongolských hord. Zároveň ale netuší, že už za pár let se veškerý rozvoj na ose mezi Evropou a Středním východem zastaví kvůli vzestupu Osmanské říše. To, co se blíží, víme jako čtenáři, ale nevědí to aktéři.

Ostrov je tedy poctou vyprávěním, ať už věrohodným, či vybájeným. Je ale také hrou zasazenou do kulis minulosti, z níž si asi chceme odnést něco i do současnosti. Izar po první návštěvě Ostrova stráví celý život putováním po světě, což mu skýtá zážitky i zisky, protože je úspěšným kupcem. A nám to skýtá četbu jeho tak trochu odysseovských dobrodružství. Kdyby býval ostrovní vládkyni Núrit nezradil a zůstal s ní, mohl mít lásku a klidný život v pomalu se rozpadajícím světě. A my bychom četli nudnou romanci či grotesku. Láska, zrada a další city jsou zjevně univerzální, stejně jako role a vůně peněz. Nakolik ale je k dnešku nasměrován i obraz velké politiky budování říší — mocenských plánů, strategických tahů a politických rozhodnutí, které se vzápětí bortí jak domečky z karet? Anebo jsou odsouzeny k zániku rovnou, jako plán oživit ostrovní finance přepadáváním lodí ve stylu korzárů, aniž by ale na Ostrově měli nějakou loď.

A jak si vyložit samotný Ostrov: Je to jen obecný motiv utopie, která se časem nepozorovaně převrátí v dystopii? Anebo snad máme v duchu Shakespearovy Zimní pohádky chápat ten pozapomenutý kout světa, spoléhající se na pomoc ostatních, neschopný si sám vládnout a vymýšlející všemožné třetí cesty, jako alegorický odkaz k Česku, případně i k celé střední Evropě? Odpovědi nejsou jednoznačné a možností zůstává víc i poté, co se takto hodiny v mysli přehrabujete.

Právě toto setrvalé doznívání čtenářského zážitku v hlavě je ostatně důvodem pro pocit, že Bianca Bellová sepsala dosud svou nejlepší knihu.