19/05/2020 | recenze | Jakub Kára

Podivíni, zoufalci… a učenci

Groteska o hloupých akademicích a legračních dějinách. Recenze románu Učenci od Petra Luňáka.

Pád komunismu, nástup kapitalismu a celá porevoluční doba bývají reflektovány různými způsoby. „Devadesátky“ jsou často zobrazovány horečnatě jako tvůrčí chaos (Sestra Jáchyma Topola), jako jeden velký večírek (Žízniví psi Glena Emeryho), jako právní i morální džungle (Vaše tváře zla Martina Puskelyho) či jako doba (vy)střízlivění z ideálů (Všechno je jenom dvakrát Michala Přibáně). Vedle kritiky polistopadových událostí se zde setkáváme i s nostalgií po době, kdy se toho „dělo hodně“, vše „nějak šlo“ a východní neotesanost se jaksi „roztomile“ střetávala se západní odměřeností.

Toto vše najdeme i v nové knize Petra Luňáka Učenci, navazující na knihu Hrdinové z roku 2014, kterou sepsal společně s Markem Pečenkou. Ten již v tomto pokračování není uveden jako spoluautor, ale jako odpovědný redaktor knihy.

Učencích sledujeme další osudy studenta Richarda Míči, který tentokrát již dostudoval, získal doktorát a nyní působí na filozofické fakultě jako učitel. Děj rychle získává spád. Svoboda nabízí nové možnosti: vznikají politické strany, Richardovi akademičtí kolegové touží po zahraniční spolupráci a zakládají Centrum tichomořských studií, Richardův tatínek se vrhá do podnikání s pochybnými existencemi, Richard začíná pátrat po tajemné dívce Jenelle s „filipínskými“ rysy, kterou potkal před lety na fakultě. Později Richard dokonce odjíždí na studijní pobyt do Spojených států amerických, kde se stává tak trochu nedobrovolným zajatcem české emigrantské komunity. Jeho pátrání po tajemné Jenelle ale nikam nevede, a navíc na místní univerzitě potkává krásnou Stacy…

Kniha je věrná svému podtitulu a jde skutečně o „akademickou grotesku“, kde jeden děj střídá druhý. Pracuje se zde s nadsázkou, ale i s odkazy na skutečné postavy. V Učencích se toho děje skutečně dost. Luňák pootvírá mnohá témata, ale rychle zase od nich utíká k dalším epizodám. Rychlé střihy nás přenášejí z jednoho prostředí-situace do druhého: akademická porada, rodinná epizoda, česká realita, americký kampus plný podivínů. V knize se mihne mafiánský podnikatel v BMW, ambiciózní, ale neschopný akademik Sladký, objeví se zde energická „paní Leda“, poslanec a zastánce samostatného Slovenska Hvězdoň Tóth, soukromé očko i kandidát na prezidenta Spojených států „s prošedivělou kšticí“. Grotesknost celého vyprávění graduje v soudní síni, v níž je souzen „kanibalský“ filipínský doktor García…

Obsahová pestrost Učenců se zčásti odráží i v žánrové přelétavosti jednotlivých kapitol. Luňák prostřídá v knize několik útvarů: rozhovor, groteskní obraz snobského večírku, epistulární kapitolu i popis soudního přelíčení. Přes určitou roztříštěnost je ale třeba uznat, že Učenci drží díky zvolenému žánru humoristického románu, kde „o náhody není nouze“, většinu času pohromadě a groteskní prvky plní svou funkci. V poslední třetině jim však Upadá řetěz a stroj na humor povážlivě zpomaluje. Pátrání po Jenelle bylo zcela opuštěno a v závěru se k němu autor vrací, snad jen aby si připravil půdu pro další dobrodružství Richarda Míči.

Jediné téma, které prochází celým románem a vyprávění spojuje, je porevoluční střet východního (českého) uvažování a chování se západní uhlazeností, či přímo snobstvím (podobný prvek najdeme i v knize Bohemia Jana Svěráka). Východ a Západ si zde jaksi nemohou rozumět. Český hrdina Richard Míča je zde sympatickým akademickým neotesancem, který provokuje své americké kolegy svou „nekorektností“, ale i tím, že za nejlepšího prezidenta Spojených států amerických považuje Ronalda Reagana. Milostné vzplanutí mezi „divochem“ Richardem a ambiciózní Stacy, dívkou „z dobré rodiny“, tedy má očekávané vyústění.

Učenci jsou zručným humoristickým románem o počátku devadesátých let u nás, který v mnohém připomene Štastného Jima či Hostující profesory. Je zde láska dvou postav z odlišných poměrů i střet malého (českého) světa s velkým (americkým) světem. U Luňáka ale láska nepřekonává kulturní odlišnosti a velký americký svět je zde plný malých českých lidí.

Luňák se nesnaží o celkový obraz doby, nenajdeme zde žádnou ostřejší polemiku dneška se včerejškem, kritika společnosti je zde zahalena do grotesky. Podobně jako v Hrdinech si autor i zde vybírá komické detaily z naší moderní historie, aniž by je nějak vysvětloval, a nechává na čtenáři, zda jednotlivé věci rozklíčuje či ne. Nejkritičtěji se v knize snad staví k akademickému prostředí, které je vykresleno jako místo, kde se potkávají ambiciózní „nýmandi“, podvádějící studenti i vyhořelí a cyničtí profesoři.

Učenci jsou ve výsledku průměrným románem, kde je to dobré a to špatné jaksi vyváženo. Ve slabých okamžicích román zachraňuje zvolený žánr grotesky, ve kterém je vše dovoleno, a v druhé části knihy je to především chytrost autora a práce s odkazy, co dovede čtenáře na konec příběhu, který nakonec rychle zapomene.

Hrdinech je příběh Richarda Míči doveden těstě před listopad 1989, v Učencích se nacházíme v situaci, kdy už je jaksi „vyhráno“, buduje se stát, studenti cestují do zahraničí, Míča umí anglicky a stupňuje se pomlčková válka před rozpadem Československa. Nedokážu odhadnout, kam povedou další kroky Richarda Míči a zda vůbec někam, ale musím přiznat, že by mne zajímalo, co dělal v mezidobí, co dělal v ten revoluční čas mezi „hrdiny“ a „učenci“.


Petr Luňák: Učenci, Dokořán, Praha 2019