Podstata člověka

O tom, že je člověk jakožto biologický druh ohrožen, není pochyb: tři největší hrozby představují zbraně hromadného ničení, znečišťování životního prostředí a demografické vymírání. Ohrožení pro člověka však přichází i z oblasti myšlení. V jakém smyslu? Ptá se v knize s podtitulem "O ohrožení lidské legitimity" historik filosofie Rémi Brague.

Ouvertura: Vzestup a pád humanismu Chtěl bych se zde zabývat otázkou humanismu v jeho nejobecnějším pojetí. Jsem opravdu přesvědčen o tom, že právě tento pojem prošel v průběhu několika desetiletí radikální proměnou. Humanismus před touto oddělující čarou i ještě nyní představuje pro některé opozdilé duchy pohodlný způsob, jak pojmenovat něco, co je třeba podpořit nebo přinejmenším obhajovat, tj. určitou hodnotu přiznávanou člověku a tomu, co je lidské, lidství. Začnu tím, že v rychlosti nastíním čtyři rozvojové etapy humanistické myšlenky. Poté připomenu, jak se tyto etapy postupně rozvíjely, a zdržím se poněkud déle u poslední z nich. Položím si otázku legitimity lidství a nakonec se budu věnovat několika úvahám o prostředcích, které mi mohou pomoci přinést odpověď.   „Třetí humanismus“ jako pojem pro srovnání Situace, která předcházela té, již dnes prožíváme, se dá možná snadněji nastínit pomocí srovnání s posledním pokusem znovu oživit humanistický program, tj. s projektem „třetího humanismu“. S pojmem přišel v roce 1921 filosof Eduard Spranger, jenž ho však používal jen příležitostně. Avšak nejproslulejším představitelem směru, který tento pojem označuje, byl nepochybně Werner Jaeger. Vůdčí myšlenkou německého filologa bylo, že klasicismus ztotožňující se s helénismem může ještě představovat živý zdroj a že dokáže znovu prokrvit západní civilizaci, jež by z něj mohla čerpat jako z omlazujícího pramene. Mělo být v jeho silách poskytnout návěstí potřebná k nastolení řádu na Západě po katastrofě, jakou byla druhá světová válka a obtíže následující bezprostředně po ní. S užitím platonského obrazu můžeme říci, že Jaeger považoval svůj vlastní projekt za „třetí vlnu“ — po italské renesanci a po výmarském klasicismu. Dnes se při zpětném pohledu můžeme nad naivitou podobného počínání jen shovívavě usmát. Nelze mu však upřít jistou velikost. Pokud jde o mne, nikdo ode mne nemůže čekat útok proti hodnotám výuky klasických jazyků, právě naopak. Ať už tomu bylo a je jakkoli, Jaeger předpokládal, že klasické vzdělání může člověku pomoci dosáhnout úspěšnějšího rozvoje jeho lidství.

Rémi Brague, foto: Frederic Mounier

Rémi Brague, foto: Frederic Mounier

Po dlouhou dobu bylo toto vzdělání vnímáno jako náplň humanitas, a to od chvíle, kdy Aulus Gellius zjistil, že toto slovo je překladem řeckého slova paideia. To je také důvod, proč profesoři klasické literatury se od patnáctého století sami označovali slovem humanistae. Z tohoto hlediska bylo namístě, že se ujalo nazývat „humanismem“ studium odkazu antiky a péči o něj. Poprvé se tak stalo patrně v roce 1841 v případě historika Karla Heinricha Wilhelma Hagena, jenž měl blízko k levicovému hegeliánovi Arnoldu Rugeovi. V roce 1859 se tento pojem objevil v názvu knihy německého historika Georga Voigta. V následujících letech kráčel ve Voigtových šlépějích autor mnohem proslulejší, Švýcar Jacob Burckhardt ve své průkopnické knize o civilizaci italské renesance. Toto vše vycházelo z předpokladu, že je třeba hájit člověka, přesněji řečeno lidství. Odjakživa, ale více než kdy předtím po dvou světových válkách a po řadě mimořádně spektakulárních hrůz si jsme vědomi toho, že reálně existující lidé jsou ne vždy na výši svého vlastního lidství, dokonce je tomu tak spíš jen výjimečně. Lidské, lidství, představovalo vždy spíš kritérium než zjištěnou skutečnost, mělo víc normativní než deskriptivní charakter. Ale nikdo nepochyboval o hodnotě lidství, lidskosti, již se sluší podporovat a rozvíjet. U všech dobře smýšlejících občanů se i dnes objevuje silné pokušení stále se dovolávat nějakého čtvrtého či kdovíkolikátého humanismu. A kdo by dnes nechtěl humanismus tohoto druhu obhajovat?   Naše situace tváří v tvář humanistickému projektu Právě onen první humanismus, ten, který tvoří základ lidství a odůvodňuje je, se mi zdá být aktuálně v ohrožení. Otázka humanismu přijala novou podobu. Hlubší a radikálnější. Až doposud jsme se ptali: Jak je možné podporovat humanismus? Tím mělo být řečeno: Jak jej hájit proti všem podobám toho, co je nelidské? Dnes zní otázka spíš takto: Je třeba opravdu humanismus hájit? Humanismus je pod zaostřeným drobnohledem. Na jeho obhajobu proti nepřátelům se dnes příliš mnoho neděje. Je znám slavný Schopenhauerův výrok z úvodu jeho eseje o morálce: „Kázat morálku je snadné, odůvodnit ji je obtížnější.“ Výrok lze pozměnit a říci: „Hlásat humanismus je snadné, ale odůvodnit ho je obtížnější.“ Za sebe bych doplnil snad jen toto: ještě snadnější je hřímat proti nepřátelům humanismu, lhostejno jde-li o nebezpečí reálné, či přehnané, nebo smyšlené jako strašák. Rád svůj výrok objasním větou převzatou z knihy britského filosofa a sociologa Johna N. Graye. Nespojuje mne s ním téměř nic, ale myslím, že napsal něco, co vrhá na naši situaci ostré světlo. Jeho výrok se dotýká humanistické myšlenky jen nepřímo, přímo se týká projektu osvícenství, o němž koneckonců víme, že s myšlenkou humanismu dost souvisí. Gray píše: „V období pozdní moderny, v němž žijeme, je projekt osvícenství obhajován především z obavy před důsledky plynoucími z toho, že bychom se ho zřekli. […] Naše kultury jsou kulturami osvícenství nikoli na základě přesvědčení, ale na základě slabosti.“ Mohu říci totéž ve stejném smyslu a ve formě záměrně lapidárnější: to, co dnes chápeme pod pojmem „humanismus“, není přitakáním, afirmací, ale negací možné negace. Náš humanismus není v podstatě nic jiného než anti-antihumanismus. Překlad Josef Mlejnek.   Vydává nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury.