15/12/2021 | portrét |

Poezie je buď facka, nebo polibek

Facebooková skupina Poezie pro každý den čítá přes pětadvacet tisíc členů a členek. Lze do ní přispívat printscreeny, fotografiemi či přepisy různých básní — původních, překladových, ikonických či zcela neznámých. Diskutující se často vášnivě dohadují o kvalitách či smyslu sdílených děl. Pro básnickou scénu jde o unikátní názorovou arénu: přesahuje totiž hranice literárněprovozního ghetta, a dává tak prostor k vyjádření těm, kteří se poezií profesně nezabývají. Rozhovor s moderátory Tomášem Čadou a Liborem Ulovcem.

Tomáš Čada je v literárním provozu známý — jako autor dvou básnických sbírek, pořadatel autorských čtení a bývalý redaktor časopisu H_aluze. Kdo je ale Libor Ulovec, který komunitu Poezie pro každý den doslova denně ohromuje svými encyklopedickými znalostmi nejen z oblasti poezie?

Ulovec: Žiji vcelku obyčejný, běžný život. Mám svoji práci, rodinu, koníčky, tak jako většina z nás.

Čada: Pro mě je pan Ulovec jednou z nejvýraznějších postav skupiny. Spolu s Markem Timkem ji udržuje v chodu a odvádí spoustu nevděčné práce. Moderátorskou činnost si totiž vyloženě přejete vykonávat — velká část členů vás poučuje, co dělat jinak a lépe. A o něco menší část vás viní z cenzorských praktik.

Ulovec: Ano, z moderátorů jsem asi nejvýraznější, ale nevadí mi to, byť nelichotivé spojení „cenzor Ulovec“ se ve skupině svého času dost skloňovalo. My ovšem nic necenzurujeme, mažeme pouze spam či nesouvisející obsah. A dbáme taky na to, aby příspěvky byly v souladu se ctnostmi členů a aby diskuse probíhaly v mezích slušnosti.

Čada: Osobně si vždy říkám, že na jednoho křiklouna připadá velká část těch, kterým drobná korekce nevhodného vystupování zpříjemní pobyt ve skupině.

Ulovec: Ještě bych rád uvedl na pravou míru pověsti o mých „encyklopedických“ znalostech. Představy o nich jsou přehnané. Jsem víc vidět, takže můžu působit jako chodící slovník. To ovšem nejsem. Hodně toho vím, ale o hodně víc toho nevím a spoustu informací si dohledávám a ověřuji. Výhodou je, že zpravidla tuším, kam se podívat. Na druhou stranu — pokud něco napíšu, lze se na to spolehnout. V začátcích jsem se párkrát zmýlil, nebo vyjádřil nepřesně, což bych si jako moderátor neměl dovolit. Nesu odpovědnost za informace, které pouštím do světa.

Za jakých okolností skupina vznikla?

Čada: Náhodně. S Aničkou Fastrovou jsme řešili, jak šířit básně a jak o nich debatovat s našimi přáteli. Sdílení na profilu jsme z mnoha důvodů zavrhli, fan page také nedávala smysl, až Anička vytvořila skupinu. Následně jsme do ní sezvali asi padesátku známých. A pak jsem asi měsíc v kuse potvrzoval zájemce o členství.

Ulovec: Já jsem přišel k moderování jako slepý k pověstným houslím. Poezie mě vždy zajímala a před lety mne jeden z mých známých do skupiny přidal. Zpočátku jsem se nijak neprojevoval, sem tam něco sdílel či okomentoval. Na základě mých výstupů Tomáš časem naznal, že bych se jim do týmu moderátorů hodil — a já svolil. Od té doby jsem zřetelně aktivnější než před lety. Díky moderátorské úloze sleduji dění ve skupině více než kdysi, a sdílím tedy i více příspěvků. Vlastně jsem se na této platformě našel.

Čada: Úspěch skupiny si moc neumím vysvětlit, ale asi za ním stojí i srozumitelná pravidla. V úplných začátcích bylo vlastně jedno: sdílejte poezii, ovšem ne vlastní. To jsme postupně doplnili o další a další až do současné podoby ctností. 

V komentářích často dochází k rozličným konfrontacím, a to nejen mezi odbornou a méně zasvěcenou veřejností. Skupina je také zajímavou sondou do společenských nálad, řeší se zde například různá politicky zabarvená témata a jejich relevance v básnickém díle. Vybavíte si diskusi, která pro vás v tomto směru byla nejzajímavější?

Ulovec: Diskuse mne obvykle baví, protože si na nich tříbím schopnost přesně formulovat to, co chci sdělit a co se mi obvykle jen tak honí hlavou. Zajímají mne ale i názory druhých, díky nim mohu konfrontovat a korigovat názory své. Kromě jednoznačně daných faktů se dá polemizovat víceméně o všem a už se mi víckrát stalo, že jsem svůj pohled na věc pootočil nebo zjemnil jen proto, že mi někdo srozumitelně vysvětlil pohled svůj. To považuji obecně za velmi důležité, člověk se nesmí bát pochybovat o svých názorech, nesmí se bát je konfrontovat s jinými a měl by se snažit je věcně obhájit. To samozřejmě lze především v kultivované diskusi, která žel ani v naší skupině není samozřejmostí.

Čada: Třenice mne většinou neobohacují, občas si neodpustím komentář či jízlivou poznámku, ale je to spíš pro forma. Ovšem nadšen jsem například z náhodných setkání. Potkávají se lidé, kteří se roky neviděli nebo se třeba nikdy neviděli, ale znají se třeba skrz své překlady. Potkávají se rukopisy a jejich autoři. Příběhy. To je hrozně prima. Nedávno mne nadchla mini story z popelářské hospody, kde byl recitátor Topolovy Plné ledničky málem odměněn nakládačkou. Popelář báseň o popelářích nedocenil.

Ulovec: Osobně si žádnou vysloveně nejzajímavější konfrontaci nevybavím, hodně jich ale pro mne bývá různým způsobem objevných, třeba co se týče čtení některých básní. Popuzují mě však vulgární nezdůvodněné odsudky děl, namyšlená doporučení autorům, jak a o čem mají psát, a v poslední době i útoky různých samozvaných zastánců hyperkorektnosti, kteří vnucují ostatním své ideologické představy o daném díle, aniž by zohlednili jeho pravou podstatu, kontext a autenticitu autorské tvorby. Svobodu uměleckého a tvůrčího procesu, pokud se pohybuje v zákonných mezích, by neměl nikdo umlčovat.

Čemu vás moderátorství naučilo?

Čada: Jakožto vystudovaný učitel českého jazyka vnímám aktivitu ve skupině jako prima průpravu pro výuku literatury. Běžný student je často náročnější než člen naší skupiny. Často netuší, co je poezie, protože netuší, co je literatura, ale má jasnou představu, co by to mělo být.

Ulovec: Mě moderátorství naučilo srozumitelně formulovat a podepřít argumenty vlastní názory. Také přizpůsobivosti, protože se jedná o platformu, kde — byť sdruženi jedním a týmž zájmem — členové opouštějí svoje standardní sociální bubliny. Dále mne to učí trpělivosti, ochotě naslouchat a hlavně nebrat si osobně různé jízlivosti až urážky. Vždycky se utěšuji tím, že se jedná o pouhou virtuální realitu, a to, co mi dneska láme ego, bude zítra už jen včera.

Čada: Jen doplním, že si nechci utahovat ze svých studentů, v jejich věku jsem byl podobně neinformovaně radikální, ovšem díky skupině jsem v daných chvílích zenově klidný a připravený prakticky na cokoliv. 

Jak probíhal sraz skupiny Poezie pro každý den?

Čada: Sraz se uskutečnil v rámci festivalu Den poezie. Byl, co do počtu, neúspěšný, co do atmosféry… pěkné slovo je weird. Další pokus o setkání jsme neiniciovali, ale nahlodala jsi mě…

Ulovec: Půvab skupiny pro mne tkví v její virtuálnosti, v propojení lidí, kteří se třeba nikdy nesetkají, a mých představ o nich. Ani v rámci moderátorské skupiny se všichni osobně neznáme. S Tomášem jsme se jednou viděli na jeho čtení, čtení jiných jsem sledoval jen z auditoria, aniž bych se nutně musel jít představit. V tomto jsem spíše plachý.

Čada: Každopádně jednou zaplníme Strahov a s konečnou platností vyřešíme: Kolik sprostých slov může obsahovat jedna báseň? Má právo na existenci i báseň nerýmovaná? A především — co je, případně co není poezie? Těším se. Bude to až na krev.

A co nějaké další plány?

Ulovec: Teď akorát vím, že začátkem roku se stáhnu na tři měsíce do ústraní — mám naplánovaný detox od sociálních sítí, který si občas ordinuji, takže ve skupině nebude ani vycházet mé pravidelné kalendárium, které od konce roku 2017 každodenně zveřejňuji. A co bude dál, se uvidí.

Čada: Skupině svědčí, že ji nikdo nikam nijak výrazně nesměřuje. I proto ji považuji za jeden z nejfajnovějších počinů na poli české poezie — poutá značný zájem široké veřejnosti, je organická. Autoři mají možnost vidět do „duše“ čtenářů, a to velmi různorodých, což není vždy příjemný pohled, čtenáři mohou konfrontovat řadu autorů, často těch, které by s chutí minuli. Většinou se všichni mohou cítit nějak ošizení. Ale nenapadá mě jiné místo, kde by čtenáři i autoři získali takovou zpětnou vazbu.

Ulovec: Pětadvacet tisíc členů pociťuji jako hraniční a je dobře možné, že se dříve nebo později přesunu k nějakému jinému projektu a své místo přenechám někomu mladšímu, dravějšímu, někomu, kdo lépe rozumí překotnosti moderního světa a nezakecá se tak jako já v tomto rozhovoru.

Čada: Trochu nepříjemné je, že udržet tuhle velmi křehkou nepohodu je poměrně náročné a vyžaduje časté moderátorské zásahy. Provoz facebookové skupiny zkrátka nese typické neřesti tohoto prostředí, a to i u poezie, kde by to jeden nečekal.

Co pro vás je a co není poezie?

Ulovec: Zatímco ve skupině to máme striktně dané, připouštíme pouze básně, tedy poezii jako literární formu — v protikladu k próze, případně poetizující próze či próze ve verších —, já jsem v civilním životě ochoten připustit, že poezií může být vlastně cokoliv, co mne dokáže oslovit tak jako krásná báseň. Například řízky od mojí maminky. Ale ty bych ve skupině rozhodně nikdy nesdílel.

Čada: Osobně? Parafrázuji verš Jana Kubíčka: „Poezie je buď facka, nebo polibek.“

Autorka je básnířka.