Chodil jsi do Pionýra?

Chaha. Nechodil jsem ani do jiskřiček. Nejsem zas tak starý.

A jaký je tvůj vztah k těmto komunistickým organizacím dětí a mládeže?

Je to násilí a snaha udělat z kusu masa skutečného občana. Stát prováděl člověka těmito stupni socializace, ani na okamžik ho nechtěl nechat o samotě. Takže ano, je to násilí sledující ušlechtilý osvícenský cíl. Podobné instituce šlo najít nejenom ve východním bloku nebo v nacistickém Německu, ale i v USA nebo ve Velké Británii. V souladu s osvícenskou logikou.

Vytváření občanů, potažmo občanské společnosti je velmi aktuální pro současnou Ukrajinu. Nezřídka se lze setkat s názorem, že mnozí obyvatelé Ukrajiny nejsou jejími občany v tom smyslu, že nemají občanské uvědomění. Chybí současné Ukrajině analogické organizace dětí a mládeže?

Každé historické období má své metodiky a své technologie. Dříve byl mezinárodní prostor strukturován přes impéria, což je dědictví klasicismu, osvícenství a příbuzných konceptů. Nyní je mezinárodní prostor strukturován prostřednictvím národních států. Národní státy zavrhují tyto imperiální koncepty nahlížení na občanství a výchovu k občanství — a Ukrajina je národní stát. Kdyby na Ukrajině nyní chtěl někdo vytvořit národní Pionýry či podobnou strukturu s podobnými úlohami a cíli, tak by to bylo anachronismem. Proto se osobně velmi opatrně dívám na takové iniciativy a jejich fungování v budoucnosti, ačkoli rozumím jejich patosu a jejich nevyhnutelnosti v minulosti.

Jak se má vychovávat mládež k občanství, k tomu, aby se z mladých lidí stávali občané?

Jak říkal Boris Nikolajevič Jelcin během rozpadu SSSR: „Berte si tolik suverenity, kolik dokážete unést.“ Ať si tedy každý občan vezme tolik uvědomění, kolik dokáže.

Kniha, kterou jsi přijel pokřtít do Česka, se jmenuje Poslední Leninův polibek. Můžeš si představit, že by na současné Ukrajině, která nedávno přijala zákony o takzvané dekomunizaci a zakázala komunistickou stranu a symboliku, vyšla kniha se jménem Lenina v názvu a s portrétem Lenina na obálce?

Nedokážu si vybavit podobný případ. Dovolím si připustit, že by taková kniha mohla být v rozporu s nějakým dekomunizačním zákonem. Přece jen je třeba být velmi výstřední osobností, aby si člověk mohl něco takového dovolit. Já jsem si to dovolil. Ale o nikom dalším nevím. Možná proto jsem jediný takzvaný nekrokomunista v ukrajinské literatuře.

Zacituji slova z předmluvy běloruského politologa Aljaksandra Fjaduty, což je důležitý a kongeniální text, který bohužel není součástí českého vydání: „[Krueger] Nedekonstruoval starou epochu. Konstruoval novou. Potřeboval spálené pneumatiky na kyjevské ulici Hruševského a pětadvacet knih o Revoluci důstojnosti. Potřeboval pozadí, na němž by sám vypadal jako prorok. A aby kniha, kde se nezměnil ani řádek, vypadala ne jako depresivně krvavá předtucha, ale jako anachronismus.“

Váno Krueger na čtení v Café Fra, foto: Jitka Hanušová

Jak probíhá tvá koexistence s Ivanem Kolomijcem? Jaká je tvoje identita?

To je jednoduché: existuje umělecké jméno, existuje občanské jméno. Letenky do Prahy mám na jméno Ivan Kolomijec. Ale knihy jsou na jméno Krueger. Dokonce moje nejnovější kniha, která není beletrií, ale sbírkou esejí, je podepsaná jménem Váno Krueger. Měla prezentaci na lvovském Fóru vydavatelů a ve svém názvu má citaci jednoho nacistického ideologa: Když slyším slovo kultura… Tři eseje jsou věnovány obecným otázkám kultury, umění a myšlení, další čtyři jsou věnovány vvýznamným osobnostem 18. až 20. století: Markýz de Sade, Leopold von Sacher-Masoch, který ve věku třinácti let přijel ze Lvova do Prahy a je v jistém smyslu důležitou postavou pro česko-ukrajinské vztahy, dále je to Sigmund Freud, rodák z moravského Příbora, jehož kořeny je také třeba hledat na Ukrajině, a Umberto Eco. Na závěr je tu doslov, tvořený čtyřmi mými filozofickými záznamy z Facebooku. Touto knihou mimochodem aspiruji na titul Ph.D., což vyvolává úsměv u mého českého překladatele Miroslava Tomka.

Myslím si, že já jsem Krueger. Zvolil jsem si toto jméno, a jak je známo, jméno rozhoduje. Já jsem soudruh Váno Krueger, lidový komisař pro ideologické záležitosti a spolu s tím také lidový komisař vnitřních věcí a to se mi líbí. Přičemž křestní jméno mám ještě ze základní školy. Příjmení Krueger pramení z mé lásky k německé kultuře. Je to dost rozšířené příjmení, patří mezi deset nejrozšířenějších německých příjmení a znamená „hrnčíř“, tedy nic děsivého.

Koncept nekrokomunismu, zakládající se na hře se zdánlivě mrtvými znaky a klíčovými postavami sovětského období, a ta legenda kolem něj — není tvoje poezie předmětem dezinterpretací?

Naopak. Všichni říkají: konečně přišel Krueger a popsal ten problém tak, jak je. Případy dezinterpretace jsou vzácné a celkem bezvýznamné. A pokud jde o nekrokomunismus, zde bych si také dovolil zacitovat Aljaksandra Fjadutu: „Kruegerova poetická imaginace se nespokojí s tím, co už nežije. Zneklidňuje jej ta část poststalinské mytologie, která je ještě naživu.“ Když jsem se prohlásil za nekrokomunistu, šlo o hru, mimo jiné o hru se čtenářem. A pouze Fjaduta si toho všiml, přinejmenším jako první. Ve skutečnosti to není žádný nekrokomunismus, je to spíš vitakomunismus.

Máš nějaké ohlasy na svou tvorbu z řad komunistů? Ať už od příslušníků zakázané Komunistické strany Ukrajiny, nebo od nestraníků?

Ještě když Petro Symonenko, bývalý předseda Komunistické strany Ukrajiny a propagátor takzvaného ruského světa na Ukrajině, vystupoval v televizi, představoval jsem si, že se dostanu do stejného televizního studia a zeptám se ho, kdo je jeho nejoblíbenější básník stříbrného věku. Jsem si jistý, že po chvilce rozpačitých zmatků by uvedl nějakého Puškina-Lermontova. Tolik pokud jde o komunisty. Ale znám případy spontánně projeveného nadšení ze strany náhodných lidí z ulice, když viděli mou knihu ve veřejném prostoru: Konečně o tom někdo píše! To jsou velmi potřebné knihy! O Leninovi a o Stalinovi!

Autor české předmluvy Jakub Řehák si všímá, že na první pohled jazyk tvých básní vypadá jako jazyk propagandy, který však při hlubším čtení působí perverzně. Kdyby tato kniha vyšla zhruba před třiceti lety, dokážeš si představit, jak by ji asi přijali?

Během perestrojky by nejspíš vyvolala explozi. Dřív by asi neměla šanci vyjít. Fjaduta mi řekl: „Měl jste štěstí, protože v SSSR penitenciární psychiatrie byla dost dobře rozvinutým odvětvím.“ Na přelomu osmdesátých a devadesátých let by nejspíš zcela zlomila diskurs.

Váno Krueger na čtení v Café Fra, foto: Jitka Hanušová

Jsi členem Národní obce spisovatelů Ukrajiny, ale také popularizátorem tohoto sdružení mezi mladou generací ukrajinských autorů.  Co to obnáší a co to pro tebe znamená?

Jsem manažer literárních projektů kyjevské buňky Obce spisovatelů, také jsem předsedou poroty poetické prémie Zlatý klarinet za nejlepší knižní básnický debut, což je cena, která se letos bude udílet již potřetí. Porota je dost široká, schválně jsem tam navolil představitele různých profesí. Jsou tu jak básníci, tak kritici, ba dokonce prozaici. Protože knihy nejsou anonymní, široká porota by měla zajistit aspoň určitou míru objektivity. Letos je na tuto cenu nominováno patnáct básnických sbírek. Loni jich bylo čtrnáct, předloni sedmnáct. Zhruba tolik ukrajinských básníků ročně vydá svou prvotinu. Loni cenu obdržel Jaroslav Korniv. Je to pokračovatel básnické tradice takzvané newyorské skupiny ukrajinských básníků (jeden z jejích představitelů — Bohdan Rubčak — zemřel letos v září). Předtím to byl Ihor Astapenko a kniha Plast (Ščilnyk).

Spolu s dalšími členy se snažíme, aby Obec fungovala, aby vyvíjela činnost a koordinovala literární proces, moderovala jej a vstupovala do něj.

Obec je především institucí, která má své zdroje. Tyto zdroje mohou pracovat ve prospěch literatury, literárního procesu, ale také nemusí. Pracuji na tom, aby funkce Obce spisovatelů byla totožná s deklarovanými cíli této organizace. A přinejmenším v kyjevské buňce se to víceméně daří. Nyní jsme vydali antologii ázerbájdžánské poezie 20. století, kam jsem přispěl svými překlady. Pochopitelně nepřekládal jsem to z jazyka originálu, ale z ruštiny. Avšak je to lepší než nic. V Ázerbájdžánu, na druhou stranu, vyšla antologie ukrajinské poezie. Podobný projekt spolupráce jsme iniciovali také s Moldavskem. Takže něco se děje.

K čemu jsou takové organizace? Vždyť je tu autor, čtenář a vydavatel. Je zde trh.  

Necháme-li takové důležité věci pouze trhu, pak zvítězí mainstream, masová, neintelektuální, zábavná literární produkce, zatímco skutečně hodnotná literatura skončí na okraji. Přijde-li o zdroje financování, pak velmi brzy odumře. Obec spisovatelů jakožto odborová organizace je zde pro toho, kdo přijímá výzvy a kdo na výzvy reaguje, tedy pro elity. Je to součást elitářských institucí. Přece jen masová literatura nepracuje s globálními výzvami. Masová kultura neprovádí dekonstrukci, nemá to zapotřebí. Jenom uspokojuje určité banální a každodenní potřeby recipientů. Tedy něco, co nemá dlouhého trvání: dnes jsou problémy takové, zítra jsou zcela jiné. Pokud spisovatel nebude koordinovat literární proces, tak z něj bude vyloučený.

Jakou svou báseň máš nejradši?

Tak či jinak mám rád všechny své básně. Nejvíc mám rád básně ze své nové sbírky, která by měla vyjít v příštím roce. Jmenuje se Bezedný džber. Což je výpůjčka z Oleha Lyšehy, našeho nejlepšího básníka.

Úplně nejlepšího? Lepšího než Taras Ševčenko nebo Mychajľ Semenko?

Národnický kánon, futurismus — ne. Poezie může být pouze moderní. Modernistická. Všechno ostatní není poezie. Je to důležité, plní to jisté funkce a odehrává určité role, ale není to poezie.