14/12/2019 | poezie | Alma Adlerová

Poezie osamělého ostrova

Pátý díl nepravidelného seriálu, který přináší alespoň drobný pohled na poezii psanou v jazycích, které se do češtiny nepřekládají tak často. Máme za sebou Turecko, Ukrajinu, Švýcarsko a Moldávii. Nyní je na řadě Island, o kterém se v několika dílech rozepsala překladatelka Alma Adlerová.

Dodatek „per capita“, tedy „na obyvatele“, je natolik oblíbeným islandským konverzačním obratem, že si z něj i domorodci často sami utahují. Pokud však jde o kulturu, není třeba se za něj schovávat. Tvůrčí schopnosti tohoto malého národa jsou impozantní i bez přepočtu na počet obyvatel. Jednotlivé disciplíny se často překrývají, a tak je běžné zjistit, že houslař z vedlejší ulice je někdejší hvězda pop-music, klarinetistka z filharmonie právě vydala svou druhou knihu a vychovatel v družině má našlápnuto na slušnou hereckou kariéru. 

Literatura je uměleckým oborem, na který jsou Islanďané hrdí — koneckonců jediný islandský nositel Nobelovy ceny, Halldór Kilján Laxness, ji získal právě za literaturu. Písemnictví je navíc úzce spjato s islandskou národní identitou. Nebýt přičinlivých psavců, kteří na Islandu už od středověku spisovali, zapisovali a především přepisovali (nejen, ale především) ságy, bylo by naše povědomí o světě starých Seveřanů podstatně omezenější.

Knihy stále vedou

Blízký vztah k literatuře ale není jen záležitost historická. I dnes, přes tvrdou konkurenci digitálních médií, se Island stále drží na předních příčkách žebříčku v počtu vydaných knih na obyvatele. Vánoce bez nové knihy pod stromečkem jsou pro mnohé stále nepředstavitelné (svědčí o tom nakonec i to, že se fenomén jólabókaflóð, tedy záplava nových titulů na předvánočním trhu, dostal i do internetových memů). Kromě sečtělosti jsou islandští čtenáři i jedni z nejpsavějších — uvádí se, že každý desátý nějakou knihu také sám vydá.

Poezie je v tomto prostředí jakousi samozřejmou, živou a všudypřítomnou součástí života. Kromě toho, že vychází v knihách a časopisech, se objevuje na řadě dalších (a často poměrně nečekaných) míst. Mnohé z klasických básní byly (dokonce opakovaně) zhudebněny a linou se z rádia, nemluvě o řadě písňových textů, které s poezií hraničí (za zmínku v této souvislosti stojí, že letos obdržela zvláštní ocenění u příležitosti Dne islandštiny dívčí hiphopová skupina Reykjavíkurdætur / Daughters of Reykjavík). Statusy na Facebooku se poměrně běžně objevují v poetické formě, ať už jde o limeriky, nebo volný verš — a nejde jen o jakési veršovánky. Básně účastníků literární soutěže se v rámci kampaně na podporu islandštiny objevovaly dokonce i na krabicích mléka (stejně jako úryvky literárních textů, zajímavá rčení či původ méně obvyklých slov).

Poezie není jen uměním pro vyvolené, ale spíše jednou z mnoha tvůrčích možností. Básně píšou děti, studenti i starci, romanopisci, hudebníci i účetní, islandsky je píší rodilí Islanďané i ti, kteří se původně narodili jinde a islandština je jejich druhým, třetím či pátým jazykem. Na jednom pólu je slam poetry nebo tolik oblíbený rap, na opačném pak dekadentní večery kabaretu Poetický nevěstinec, které kombinují literaturu s prvky burlesky a kde si lze vybrat básníka na malou soukromou poetickou produkci. Poezii klasiků si můžete vychutnat i na ulici, stačí, když se posadíte na jednu z literárních laviček, připojíte si k telefonu sluchátka a oskenujete QR kód.

Poetický nevěstinec, tematický večer Maškarní bál

Toto samozřejmé prolínání poezie a každodennosti přirozeně navazuje na roli, kterou poezie ve společnosti zastávala. Už z raných dokladů staroseverského písemnictví je zřejmé, že to byla role zásadní.

Literární lavička na Skólavörðustígur, ulici, která vede k chrámu Hallgrímskirkja

Básnictví a jeho moc

Staroseverské mýty dávají poezii do souvislosti s moudrostí, nadpřirozenými schopnostmi, magií a vhledem. Básnictví je v nich medovinou, stvořenou z krve moudrého Kvasira. Nápoje se úskokem zmocní bůh Óðinn a dopraví ho do božského Ásgardu. Toho, co při dramatické přepravě ukápne, se dostane nepříliš nadaným veršotepcům. Napít se opojného nápoje z plna hrdla je však dopřáno jen skutečným básníkům. 

A úloha básníků, skaldů, byla ve staroseverské společnosti podstatná. V kultuře založené na konceptu cti (a hanby) se schopnost umně opěvovat náležitě cenila.

Zajde majetek,
zemřou přátelé,
ty sám též zemřeš.
Jen toho paměť
potrvá věčně,
kdo si ji zaživa zasloužil.

Zajde majetek,
zemřou přátelé,
ty sám též zemřeš.
Vím jedno jen,
co věčně trvá:
po mrtvém pověst.

(Výroky Vysokého, strofa 76 a 77, Edda, přeložil Ladislav Heger, Praha: SNKLU, 1962)

Význam skaldů, jejich společenské postavení, ale také hlubší význam básnictví jako takového je zřetelně vykreslen v Sáze o Egilovi. Hlavní postava, Egil Skallagrímsson, je skald, válečník a hrdina poměrně excentrický i na tehdejší dobu a poměry. Jeho verše se objevují v sáze v nejrůznějších souvislostech: efektní kousky dávající nepokrytě na odiv technickou zdatnost básníka; verše, které mají více společného se zaříkáváním a kouzly než s poezií; nečekaně emotivní a osobní výpověď, pro tento styl a dobu naprosto netypická. Básnictví Egilovi nejednou zachrání krk, ať už jde o runová kouzla, nebo brilantní oslavnou báseň, kterou si usmíří panovníka. Egil však není žádné neviňátko — pokud to uzná za vhodné, neváhá verše použít jako zbraň — a urazí protivníka takovým způsobem, že jedinou adekvátní odpovědí je meč.

Codex Regius (Konungsbók čili Královská kniha). Rukopis ze 13. století obsahující písně z Poetické Eddy, foto: Wikimedia Commons

Autorem ságy je s největší pravděpodobností Snorri Sturluson, významná postava islandských dějin, politik, historik, sám rovněž básník. Snorri je (mimo jiné) autorem Snorriho Eddy, jednoho z nejdůležitějších zdrojů informací o staroseverské mytologii. Kromě mytologie však Snorriho Edda obsahuje i další část — a tou je propracovaná učebnice básnictví. Ať už je to s autorstvím Ságy o Egilovi jakkoliv, těžko si představit lepší „showcase“ skaldské poezie.

Rukopis z 18. století obsahující Snorriho Eddu, foto: Wikimedia Commons

Následující díly tohoto cyklu vám představí vybraná díla a dílka islandského básnictví, především ta, která jsou dosud živá bez ohledu na dobu jejich vzniku. Výběr je to čistě osobní a neklade si za cíl pokrýt dějiny islandské literatury, ale spíše představit zajímavé autory a básně v kontextu celé islandské kultury.


Alma Adlerová odjela na Island za studiem islandštiny, kterou časem doplnila o staroseverskou literaturu a anglistiku. Kromě psaní a překládání se věnuje hudbě a fotografii. Zajímá ji skoro všechno, obzvláštní slabost má pro renesanční polyfonii, world music, Tarkovského filmy a poezii Fernanda Pessoy.