Dvacetitisícová kapka

Dětská próza Kapka vody (1935) od Josefa Věromíra Plevy byla inspirována tehdejší sovětskou dětskou literaturou a seznamovala děti poetickými prostředky — využívajícími fantazijní složky dětského myšlení
— se zákonitostmi přírody. O grafickou úpravu a montáže se postaral Zdeněk Rossmann, architekt, typograf a autor jedné z nejvýznamnějších knih české typografické avantgardy Písmo a fotografie v reklamě (1935). Kapka vody je svým zpracováním tak působivá a jedinečná, že se o ní dočtete na stránkách newyorského Muzea moderního umění (MoMA), je součástí publikace The History of Graphic Design vol. 1 (Taschen 2017) a nyní ji lze vidět na olomoucké výstavě Sousedé v knize — Česká a německá knižní kultura 1. poloviny 20. století. Pokud byste si Kapku vody chtěli pořídit domů, není to nemožné, zaplatíte za ni však klidně až dvacet tisíc korun. A občas se objeví i barevný (zeleno-modro-žlutý) přebal, ten se však dochoval jen v několika kusech.

Kapka vody byla graficky novátorská především užitím fotografie a techniky koláže v dětské knize, jíž dominovala především ilustrace. Podobně graficky odvážné publikace — jmenujme ještě například grafickou úpravu Dášeňky Karla Čapka od Karla Teigeho — byly spíše výjimkou.

Josef Věromír Pleva kromě jiného patřil do brněnské větve meziválečné levicové literatury a získal si jméno jako průkopník socialisticky orientované prózy pro děti a mládež. Do literatury vstoupil časopisecky publikovanými básněmi ovlivněnými symbolismem, následný vstup do Komunistické strany Československa jej však přivedl k tvorbě navazující na proletářskou poezii wolkrovského typu, kterou však ve snaze přiblížit se dělnickému čtenáři depoetizoval, zprimitivňoval a zhovorňoval. Vlastní sféru uměleckého vyjádření našel Pleva v próze, přičemž se za jeho nejznámější dílo dá považovat dětská kniha Malý Bobeš.

Je libo hedvábný papír?

„Kufr, který projel svět, je polepen vzpomínkami. Stopy všech set kilometrů otiskly se v jeho kůži a byly ošetřeny náplastí hotelových nálepek, které ošatily zavazadlo barevnou nádherou. Kufr stojí pokorně na nádraží a je na něm na první pohled vidět, že někde byl.“ 

Soubor cestopisných poznámek Světobol napsal Adolf Hoffmeister. Český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, kreslíř, scénograf, karikaturista, překladatel, diplomat, právník, vysokoškolský profesor a cestovatel… a určitě by toho stihl ještě víc, kdyby jako sedmdesátiletý v roce 1973 nezemřel na infarkt.

Knížku s vlastními kresbami, v jeho úpravě a obálce vydal v prosinci roku 1931 v edici Protos u nakladatele Dr. Prokopa Tomana. 

Na této publikaci mě zaujal jeden prvorepublikový knihařský zvyk. Tehdy totiž často vycházely knihy v několika variantách a různě omezeném nákladu, konkrétně této bylo pět set výtisků, z nichž číslované 1—15 byly na pravém japanu (hedvábně jemném japonském ručním papíře), číslované 16—100 na holandu Pannekoek (bílém hladkém ručním papíře z Nizozemska) a číslované 101—500 na dřevaprostém papíře. U prvních dvou obměn byl součástí také autorův podpis. Každý čtenář si tak pořídil to, co si mohl dovolit, případně to, co na něj zbylo.

Zapomenutý Odeon

Nakladatelství Odeon původně založil v roce 1925 knihkupec Jan Fromek. Nejznámější vydávanou řadou byla Edice Odeon, v níž vedle překladové prózy vycházely i bibliofilie nebo speciální edice poezie. Pod značkou Odeonu byla tištěna i Revue Devětsilu (ReD), již redigoval výtvarník a kritik Karel Teige. Odeon zanikl v roce 1940, protože se Fromek musel z politických důvodů skrývat. Po válce se rozvedl a jeho manželka se pokoušela vést podnik sama — to se jí díky věnu dařilo až do jeho zániku znárodněním v roce 1949. Až o několik let poté vzniklo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (se zkratkou SNKLHU), které se později přejmenovalo na Státní nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU) a v roce 1966 na Odeon. Společně s převzatým logem Karla Teigeho tak odkazovalo na prvorepublikové nakladatelství.

Oblíbené jsou knížky z Odeonu, které vycházely od šedesátých do osmdesátých let a často byly hlavními taháky původních knižních čtvrtků. Neviděl jsem snad jednu domácí knihovničku, v níž by nějaká „odeonka“ z té doby nebyla. Navíc v něm vznikaly vynikající překlady (někdy i od zakázaných překladatelů). Pokud byste toto téma chtěli prozkoumat do detailů, mohu doporučit skvělou knihu Česká literární nakladatelství 1949—1989 od Michala Přibáně a kolektivu. Odeon po revoluci neobstál, pár let nato vstoupil do likvidace a v roce 1999 značku koupil vydavatelský koncern Euromedia Group.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Jednou z knih, které Jan Fromek za první republiky vydal, je například Fanfarlo francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Ironicky laděná povídka o vášních z rozumu, jejíž hrdina má řadu autobiografických rysů. Popisuje slib přecitlivělého pařížského dandyho, že odvede zájem slavné tanečnice od manžela ženy, které by se rád zavděčil. Uspěje, ale s tanečnicí naváže bizarní vztah plný racionálního požitkářství, ten jej však postupně zbaví veškerého opravdového citu. Fromek vsadil na spolupráci s již zmíněným nadějným komunistou Karlem Teigem, který knihu i obálku typograficky upravil. Teige sdílel oblibu k tématu, a proto je součástí povídky Fanfarlo také studie o Baudelairovi. Kniha, kterou přeložila Jožka Nevařilová, vyšla k 60. výročí básníkova úmrtí v roce 1927 jako 5. svazek Edice Odeon v tisíci číslovaných výtiscích, z nichž prvních sto výtisků bylo vytištěno na tuzemském japanu a zbylých devět set na papíře antik.

Nyní se pozornost odborné veřejnosti k typografovi Teigemu i Devětsilu vrací, což lze dobře ilustrovat na chystané knize historika umění Karla Srpa. Mít dnes v ruce některou ze starých „odeonek“ je opravdový zážitek, knihařský um z nich totiž přímo čiší.


Při psaní článku jsem čerpal z webu www.slovnikceskeliteratury.cz, knihy Literární kronika První republiky a historické souvislosti o nakladatelství Odeon z knihy mého vysokoškolského učitele Jana Halady Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006.