20/09/2019 | téma | Jakub Pavlovský

Poklady každodenního života

Při mé práci knihovníka se mi do rukou dostávají tituly, na které bych jinak pravděpodobně nenarazil. Denně mám možnost listovat v knihách starých, vzácných, zapomenutých, ale i nezajímavých, podivných či zcela běžných. Jednou za čas se s vámi podělím o několik knížek, které mě zaujaly svým zpracováním, originalitou či tím, že už jsou prostě dost staré na to, aby si na ně lidé nepamatovali.

Dvacetitisícová kapka

Dětská próza Kapka vody (1935) od Josefa Věromíra Plevy byla inspirována tehdejší sovětskou dětskou literaturou a seznamovala děti poetickými prostředky — využívajícími fantazijní složky dětského myšlení — se zákonitostmi přírody. O grafickou úpravu a montáže se postaral Zdeněk Rossmann, architekt, typograf a autor jedné z nejvýznamnějších knih české typografické avantgardy Písmo a fotografie v reklamě (1935). Kapka vody je svým zpracováním tak působivá a jedinečná, že se o ní dočtete na stránkách newyorského Muzea moderního umění (MoMA), je součástí publikace The History of Graphic Design vol. 1 (Taschen 2017) a nyní ji lze vidět na olomoucké výstavě Sousedé v knize — Česká a německá knižní kultura 1. poloviny 20. století. Pokud byste si Kapku vody chtěli pořídit domů, není to nemožné, zaplatíte za ni však klidně až dvacet tisíc korun. A občas se objeví i barevný (zeleno-modro-žlutý) přebal, ten se však dochoval jen v několika kusech.

Kapka vody byla graficky novátorská především užitím fotografie a techniky koláže v dětské knize, jíž dominovala především ilustrace. Podobně graficky odvážné publikace — jmenujme ještě například grafickou úpravu Dášeňky Karla Čapka od Karla Teigeho — byly spíše výjimkou.

Josef Věromír Pleva kromě jiného patřil do brněnské větve meziválečné levicové literatury a získal si jméno jako průkopník socialisticky orientované prózy pro děti a mládež. Do literatury vstoupil časopisecky publikovanými básněmi ovlivněnými symbolismem, následný vstup do Komunistické strany Československa jej však přivedl k tvorbě navazující na proletářskou poezii wolkrovského typu, kterou však ve snaze přiblížit se dělnickému čtenáři depoetizoval, zprimitivňoval a zhovorňoval. Vlastní sféru uměleckého vyjádření našel Pleva v próze, přičemž se za jeho nejznámější dílo dá považovat dětská kniha Malý Bobeš.

Je libo hedvábný papír?

„Kufr, který projel svět, je polepen vzpomínkami. Stopy všech set kilometrů otiskly se v jeho kůži a byly ošetřeny náplastí hotelových nálepek, které ošatily zavazadlo barevnou nádherou. Kufr stojí pokorně na nádraží a je na něm na první pohled vidět, že někde byl.“ 

Soubor cestopisných poznámek Světobol napsal Adolf Hoffmeister. Český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, kreslíř, scénograf, karikaturista, překladatel, diplomat, právník, vysokoškolský profesor a cestovatel… a určitě by toho stihl ještě víc, kdyby jako sedmdesátiletý v roce 1973 nezemřel na infarkt.

Knížku s vlastními kresbami, v jeho úpravě a obálce vydal v prosinci roku 1931 v edici Protos u nakladatele Dr. Prokopa Tomana. 

Na této publikaci mě zaujal jeden prvorepublikový knihařský zvyk. Tehdy totiž často vycházely knihy v několika variantách a různě omezeném nákladu, konkrétně této bylo pět set výtisků, z nichž číslované 1—15 byly na pravém japanu (hedvábně jemném japonském ručním papíře), číslované 16—100 na holandu Pannekoek (bílém hladkém ručním papíře z Nizozemska) a číslované 101—500 na dřevaprostém papíře. U prvních dvou obměn byl součástí také autorův podpis. Každý čtenář si tak pořídil to, co si mohl dovolit, případně to, co na něj zbylo.

Zapomenutý Odeon

Nakladatelství Odeon původně založil v roce 1925 knihkupec Jan Fromek. Nejznámější vydávanou řadou byla Edice Odeon, v níž vedle překladové prózy vycházely i bibliofilie nebo speciální edice poezie. Pod značkou Odeonu byla tištěna i Revue Devětsilu (ReD), již redigoval výtvarník a kritik Karel Teige. Odeon zanikl v roce 1940, protože se Fromek musel z politických důvodů skrývat. Po válce se rozvedl a jeho manželka se pokoušela vést podnik sama — to se jí díky věnu dařilo až do jeho zániku znárodněním v roce 1949. Až o několik let poté vzniklo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (se zkratkou SNKLHU), které se později přejmenovalo na Státní nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU) a v roce 1966 na Odeon. Společně s převzatým logem Karla Teigeho tak odkazovalo na prvorepublikové nakladatelství.

Oblíbené jsou knížky z Odeonu, které vycházely od šedesátých do osmdesátých let a často byly hlavními taháky původních knižních čtvrtků. Neviděl jsem snad jednu domácí knihovničku, v níž by nějaká „odeonka“ z té doby nebyla. Navíc v něm vznikaly vynikající překlady (někdy i od zakázaných překladatelů). Pokud byste toto téma chtěli prozkoumat do detailů, mohu doporučit skvělou knihu Česká literární nakladatelství 1949—1989 od Michala Přibáně a kolektivu. Odeon po revoluci neobstál, pár let nato vstoupil do likvidace a v roce 1999 značku koupil vydavatelský koncern Euromedia Group.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Jednou z knih, které Jan Fromek za první republiky vydal, je například Fanfarlo francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Ironicky laděná povídka o vášních z rozumu, jejíž hrdina má řadu autobiografických rysů. Popisuje slib přecitlivělého pařížského dandyho, že odvede zájem slavné tanečnice od manžela ženy, které by se rád zavděčil. Uspěje, ale s tanečnicí naváže bizarní vztah plný racionálního požitkářství, ten jej však postupně zbaví veškerého opravdového citu. Fromek vsadil na spolupráci s již zmíněným nadějným komunistou Karlem Teigem, který knihu i obálku typograficky upravil. Teige sdílel oblibu k tématu, a proto je součástí povídky Fanfarlo také studie o Baudelairovi. Kniha, kterou přeložila Jožka Nevařilová, vyšla k 60. výročí básníkova úmrtí v roce 1927 jako 5. svazek Edice Odeon v tisíci číslovaných výtiscích, z nichž prvních sto výtisků bylo vytištěno na tuzemském japanu a zbylých devět set na papíře antik.

Nyní se pozornost odborné veřejnosti k typografovi Teigemu i Devětsilu vrací, což lze dobře ilustrovat na chystané knize historika umění Karla Srpa. Mít dnes v ruce některou ze starých „odeonek“ je opravdový zážitek, knihařský um z nich totiž přímo čiší.


Při psaní článku jsem čerpal z webu www.slovnikceskeliteratury.cz, knihy Literární kronika První republiky a historické souvislosti o nakladatelství Odeon z knihy mého vysokoškolského učitele Jana Halady Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006.