07/12/2021 | recenze |

Poněkud blednoucí modř

Polský historický román aneb tokarczukovská škola. Recenze románu Modrá kočka od Martyny Bundy.

Martyna Bunda: Modrá kočka
přeložila Barbora Kolouchová
Argo, Praha 2021

Po úspěšném románovém debutu Bezcitnost, příběhu odehrávajícím se v oblasti Kašubska a sledujícím osudy čtyř žen, se publicistka a spisovatelka Martyna Bunda (nar. 1975) českému čtenáři představuje svým druhým románem. Ten je sice zasazen do totožných kulis severního Polska, avšak časově je mnohem rozprostřenější, postav zde vystupuje o poznání více a oproti syrově realistické prvotině zde po celou dobu plujeme ve snových vodách magického realismu. Vlivem enormního množství dějových a časových linií se však autorčin nezpochybnitelný vypravěčský talent spolu s neotřelou fabulí místy bohužel poněkud topí v kalných kašubských bažinách.

Sirotek z lesa, jenž se později stane uznávaným katem na Jestřábím návrší, se ve chvílích, kdy ve svém dočasném útočišti v kartuziánském klášteře slyší dopadat rákosky na záda mnichů, nedokáže ubránit slzám. Řeholníci po zaslechnutí tohoto záhadného „Božího pláče“ přicházejícího kdovíodkud rituál vykonávají s ještě větší vervou, což klášteru zajistí potřebnou pozornost a věhlas v širokém okolí. Je to právě atypické spojení sakrálního a profánního, které autorčinu mnohovrstevnatou pouť napříč staletími (1379 až 2015) ozvláštňuje a představuje jeden z nejpřitažlivějších rysů díla. V románu se tyto dva světy nevylučují, harmonicky spolu souzní, a nadto v nich dochází k jiné interpretaci reality. Výraznou část světské roviny pak představuje všudypřítomné erotično, tolik kontrastující s řeholním životem. V tomto kontextu sehrává příznačnou roli i divoké kočičí mrouskání, jež signalizuje, že nastává čas změn: pro domácí šelmy i pro lidi.

Podobně jako Bezcitnost je také Modrá kočka rozdělena podle jmen nejvýraznějších postav, jejichž perspektivou je na daný časový úsek nahlíženo. Mozaika řeholníků je skutečně pestrá: od mnichů moudrých, tvořících velká knižní díla a bránících malého chlapce před šibenicí, přes ty, co se lačně honí za ziskem nebo se mění v kočky, až po ty posedlé ďáblem. Nad hrdiny navíc visí jakási fatalistická kletba — nejsou schopni žít vlastní život, vrací se jim vzpomínky těch, kteří kašubské hvozdy obývali před nimi a jejichž osudy prožívají stále znovu. Všechny postavy jako by tak předváděly převorem tolik obávanou ptačí murmuraci, kdy desetitisíce opeřenců nakonec splynou v jednu masu, přesně jako hrdinové v knize. Všechny tyto zvláštní literární recidivy a nemožnost vystoupit ze stále se opakujících rámců tak v konečném důsledku působí jako velmi promyšlený a nápaditý autorčin záměr. Mnohem menší důslednost však uplatnila při konstrukci postav.

Jestliže byla autorčina prvotina přirovnávána k dílům Olgy Tokarczukové, v Modré kočce již nelze mít o zdroji inspirace pochyb, přičemž některé z postav se těm, jež stvořila nositelka Nobelovy ceny, přibližují možná až přespříliš. Naprosto zřetelná je tak například podobnost mezi Eudokií a bláznivou Kláskou z díla Pravěk a jiné časy, které kromě chabého mentálního zdraví pojí život v ústraní, promiskuita a zplození podivného dítěte. Pravěku se podobá také celkové schéma sledující jedno místo napříč časem, byť se v případě Martyny Bundy nejedná o jedno století, ale sedminásobek. Možná i proto se postavy Olgy Tokarczukové vyznačují mnohem pečlivějšími konturami, díky čemuž s nimi i přes jejich fantasknost čtenář dokáže splynout. V případě Modré kočky hrdinové působí nevěrohodně svou nevypočitatelností, lépe řečeno zarážející nelogičností svých činů. O autorský záměr stvořit labilní postavy se však nejedná, a pokud, tak je uplatněn příliš nedůsledně. Také někteří z hrdinů, u nichž by čtenář právem očekával silný potenciál výrazněji zasáhnout do děje, jednoduše zmizí. Stejně tak se z knihy úplně vytratí významný motiv modré barvy, symbol melancholie.

Martyna Bunda se i zde podobně jako ve své prvotině projevila coby jedinečná vypravěčka. Škoda jen oné nedůslednosti. Autorka překypuje poutavými nápady, avšak zároveň za sebou zanechává dějová nedotažení, která zcela zbytečně knihu literárně degradují.