Za pár dní začne už dvacátý ročník Měsíce autorského čtení (MAČ). Baví vás to pořád stejně jako na začátku?

Pavel Řehořík: Vůbec ne, dnes je to úplně jiný druh zábavy a hlavně energie než na začátku. Asi nikoho nezajímá zpověď pořadatelova, ale před dvaceti lety jsme byli schopni táhnout každý večer až do rána, to zákulisí nás bavilo možná víc než samotná autorská čtení, která leckdy byla především záminkou k veselému setkání. Dnes je to naopak, sedíme tiše v šeru, posloucháme slova autora, debatu a sbíráme síly na společenské potom.

Petr Minařík: Taky festival se změnil, je větší, snad i drobně profesionálnější. Co zůstává neměnné, je radost, když se konkrétní večer podaří a třeba i navzdory parnu jsou diváci pozorní, mají chytré otázky. Jistě, v něčem je to všechno méně překvapivé, v něčem se opakující, ale my si pořád ještě umíme přivodit dost improvizace kolem, aby to nebyla nuda a rutina.

Byl někdy festival v krizi?

PM: Asi byl, ale nejspíš jsme si toho nevšimli. Mnohokrát jsme řešili financování, ale to je pořád dokola a na nedostatek peněz si stěžuje každý.

PŘ: Existují problémy nejrůznějšího druhu — od ztraceného kufru na letišti po upadnuté kolo dodávky, která veze plakáty k výlepu —, ale krizí bych nenazval nic z toho, co se prozatím odehrálo. Doufejme, že tomu tak zůstane a nic vážného na nás nikde nečeká.

Dvacet let, to už se dá ohlížet zpět. Proměnil se nějak přístup spisovatelů ke čtení?

PM: Autorská čtení jsou dnes mnohem populárnější než na začátku milénia, stalo se také dobrým zvykem, že autoři za vystoupení dostávají zaplaceno. Přesto je to pořád málo, v mnoha lidech, rovněž z oboru, stále přetrvává pocit, že autor si to doma může napsat a za odměnu přijít a přečíst ukázku před lidmi. Německý fenomén, kde jsou autorská čtení pro autory alternativním druhem příjmů, tady myslím zatím nastolen nebyl. Ale to platí obecně, že český spisovatel je honorován katastrofálně. Důvodem svého druhu může být i fakt, že o dotacích a grantech často rozhodují státní zaměstnanci z univerzit a úřadů, kteří naprosto netuší, jak funguje „volná noha“. Prostě literatura se v Česku motá kolem dvou extrémů — buď svědomí národa, tam se o penězích přece bavit nebudeme, nebo koníček.

PŘ: S dovolením se vrátím k původní otázce — ano, jsou spisovatelé, kterým někdo namluvil, že autorská čtení jsou show a oni jsou showmani, to pak někdy vypadá jako pořady Jaromíra Soukupa. Naprostá většina z nich jsou ale soudní lidé, stále čtou potichu, nesnaží se inscenovat a proměnit se v herce — není-li jim to vlastní, pochopitelně. To je podle mého podstata: čtení jako vyprávění, nikoliv jako divadelní představení.

Vyvíjí se i literatura a diskuse o ní. Vyvíjí se také návštěvník MAČe?

PŘ: Asi příliš ne. MAČ je divácký, neelitní festival, tak na něj chodí různé publikum. Starci, intelektuálové i babičky, které tomu říkají shromáždění, protože si to pletou s neoprotestantskými seancemi…

PM: Měl by se vyvinout během toho měsíce, odejít domů a zbytek roku si dočítat, protože my nabízíme jen ochutnávky, jsme jeden z výběrů, orientace v terénu. Na literaturu jako takovou už je potom každý doma sám.

Jak vlastně probíhá organizace mezinárodního festivalu v poměrně malém týmu?

PM: Jako by to byl tým velký. Je pravda, že je nás málo, ale pracujeme na přípravě celý rok, co nám chybí v kvantitě, se snažíme nahradit kvalitou. Ale pochopitelně je to o penězích. A samozřejmě v systému. Když si podá grant knihovna, tak jsou její náklady tzv. nižší, protože nemusí kalkulovat náklady na zaměstnance, které už má z veřejných peněz zaplacené, my jsme pak naoko dražší, ale když započítáte náklady za mzdy třeba pracovníků té knihovny, pak jsme nízkonákladová literární aerolinka. To je ovšem vždy tak, že granty a dotace jsou výhodnější, efektivnější a kontrolovatelnější než peníze posílané do zřízených organizací.

Letos je čestným hostem Rumunsko. Na základě jakého klíče vybíráte a oslovujete autory z hostujících zemí?

PŘ: To neděláme my. Nominujeme si dramaturgy a lektory, kteří se orientují v dané literatuře, obvykle je to pět lidí. Snažíme se, aby část z nich byla ze zemí, kde festival probíhá, část ze země, která je hostem festivalu. Vzniknou seznamy, obvykle tak sto jmen, a pak se hledají společné jmenovatele všech seznamů, generační a žánrová pestrost, termínové možnosti a výsledkem je festivalová jedenatřicítka.

Na co se na letošním MAČi těšíte?

PŘ: Že nebude horko, bude vanout svěží větřík, skoro jako v rumunských Karpatech, na Alžbětinské scéně budeme popíjet rumunské nápoje a těšit se, že do Brna nebo Ostravy to stálo tolika cizincům za tu námahu, aby osobně přijeli.

PM: Těším se na Rumuny, hodně si od nich slibuji a věřím, že nezklamou.