15/08/2020 | téma | Zuzana Pokorná

Porevoluční literatura zohledňuje všechny

V předposledním dílu jsme se zaměřili na útrapy gay komunity za komunistického režimu. Mnozí autoři nepsali vůbec, jiní se snažili homoerotické motivy skrýt třeba do jazykových hříček a metafor, otevřenost v literárním díle riskoval málokdo. Po sametové revoluci ale došlo k výraznému uvolnění poměrů v mnoha směrech.

Konečně to může vyjít

Výjimkou nebyla ani komunita sexuálních menšin, která v devadesátých letech začíná uskupovat různá sdružení a organizace, pod jejichž záštitou vstupuje do veřejného života.

SOHO revue, foto: odnaproti.cz

Vznikalo poměrně velké množství malých uskupení, jejich zástupci se proto shodli na vytvoření zastřešující instituce, kterou bylo Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO). To mimo jiné vydávalo SOHO revue, časopis, který pokrýval všemožná témata s homosexualitou jako jednotícím prvkem. Vycházely zde recenze filmů, v nichž se objevila stejnopohlavní láska, pozvánky na aktuální kulturní akce, stručný přehled o politickém dění a občas také krátký literární počin.

Na literární scéně se v počátku devadesátých let zvedla ohromná vlna. Vycházet totiž začalo všechno to, co v předcházejících čtyřiceti letech vyjít nemohlo. Jednalo se například o mnoho textů v minulé části zmíněných Jiřího Kuběny a Václava Jamka, ale také o nová, dosud neznámá jména a díla ze samizdatu a exilové literatury.

Sebeosvobozování

Velkou pozornost vzbudil Václav Bauman s prózou Paci, paci, pacičky. Přestože ji napsal už v roce 1984, oficiálním nákladem vyšla poprvé až o šest let později (předtím v roce 1987 samizdatem). Jde o příběh nalézání vlastní identity —⁠ objevování sexuality, první kontakt s odmítnutím, dětské lásky ke spolužákům, despotický otec, nepochopení, odmítnutí… V knize najdeme také první sexuální zkušenost, hledání a nalézání partnera, cestu ke gay komunitě.

Literární historik Martin C. Putna označuje příběh za učebnicovou ukázku „sebeosvobozovací literatury“, která slouží v první řadě autorově potřebě „vypsat se“ z nepříjemných zážitků (i proto má výrazné autobiografické prvky) a až v druhé řadě má pomoci čtenářům, kteří mohou prožívat podobné osudy, na jejich cestě ke štěstí.

Václav Bauman: Paci, paci, pacičky
Praha, Akropolis 2017

Knihou, která také sleduje příběh „coming outu“ (tedy objevení vlastní sexuální identity a její přijetí, případně zveřejnění), je Smutek Sebesám (1993) od Jiřího Pastýře. Narativ je v jádru velmi podobný tomu Baumanovu, nicméně Pastýř zvolil velmi odlišnou formu. Smutek je koncipovaný jako deníkové záznamy, místy nalézáme básně (ať už ve verších, nebo v próze) a někde dokonce prvky pohádky. Pastýřův jazyk je velmi poetický, snaží se o vysokou estetickou úroveň (Bauman naopak cílil na všednost a každodennost). Přesto, nebo podle Putny možná právě proto, byla Pastýřova kniha soudobými kritiky odmítnuta, Baumanova se naopak pyšnila velkým úspěchem.

Za zmínku stojí ojedinělý literární experiment zpěvačky Báry Basikové. Ta vydala román s bisexuální zápletkou. Rozhovory s útěkem (1990) byly veřejností přijaté velmi vstřícně, ale historici jako Putna nebo Michal Čuřín se shodují, že velkou zásluhu na tom mělo autorčino jméno a také fascinace tématem, které bylo až donedávna přísně tabuizováno.

Aktivizační beletrie

Vzhledem ke vzrůstajícímu gay a lesbickému aktivismu se objevuje próza, která vzniká přímo za účelem jakési osvěty, či přímo edukace. Cílem je většinou ukázat lidi z homosexuální komunity jako „normální“, ve svých každodenních životech stejné s většinou.

Příkladem je román My tě zazdíme, Aido (1991) od Radoslava Nenadála. Ten obsahuje veřejné prohlášení, že vychází pod záštitou SOHO a má pomoci ve snaze „prosadit v této zemi politickými, společenskými a vzdělávacími prostředky přirozené chápaní a přijímání existence tzv. čtyřprocentní menšiny“. Ke knize také byly přiřazeny různé přílohy, třeba informačně-propagační přehled dosavadních úspěchů gay aktivismu.

Radoslav Nenadál, foto: Gratadour Gérard, ČTK

Mimochodem, volba Nenadála jako veřejné osobnosti gay literatury nebyla náhodná. Právě on totiž pomocí svých překladů přinášel do českého prostředí množství jiných autorů tvořících homoerotickou literaturu — například Tennesseeho Williamse, Johna Cheevera nebo Oscara Wilda.

Na závěr

Od devadesátých let už literatura, která zohledňuje různorodé sexuální menšiny, není žádnou zvláštností a je tak téměř nemožné ji detailně postihnout. Tematika se objevuje ve všech žánrech, ať jsou to některé zmíněné klasické romány, nebo pohádky, zasahuje i do světa fantasy a zvláště v posledních letech jde o oblíbené téma tzv. young adult literatury (zaměřené na mladé lidi do věku zhruba pětadvaceti let).

Z tohoto důvodu lze vybrat jen několik nedávných počinů, které se těšily jednak velké pozornosti, ale především obrovské oblibě. Z oblasti fantastiky stojí za zmínku kniha Jakuba Krejči Ema aneb Kam zmizeli elfové (2008), v níž už není homosexualita něčím fascinujícím, nýbrž je naprosto samozřejmou součástí příběhu. V young adult literatuře v poslední době vyšly například dvě knihy mladého Thea Addaira, sledující osudy dvou spolužáků Daniela a Kita, a to Muffin a čaj (2018) a Koláčky a spiklenci (2019). Strasti mladé dívky, které se téměř rozpadá svět pod rukama a do toho je navíc ještě nejspíš lesba, zase sleduje kniha Anny Musilové Tamařino souhvězdí (2019).

Theo Addair, foto: Anna Musilová

Stejnopohlavní láska už se stala běžnou součástí literatury. Někdy se jedná o ústřední téma, jindy tvoří okrajovou linii, ale v současné české literatuře už mají gayové své pevné místo. V poslední dekádě už můžeme bezpečně hovořit přímo o kategorii LGBTQ literatury.

Literatura je ovšem v každé době i svým způsobem reflexí společnosti, v níž vzniká. Proto i nyní nacházíme témata, která do knih teprve začínají pronikat a nejspíš budou sílit. V oblasti sexuálních menšin a problematiky genderu se stále více setkáváme s trans osobami, s nebinárními lidmi, pansexuály, asexuály a dalšími skupinami.

V současnosti se jedná stále o poněkud kontroverzní témata, mnoho čtenářů není ještě ochotno o nich číst. Názory jako třeba „homosexualita už je normální, co byste ještě chtěli“ jsou pořád více než časté. Vzhledem k historickému vývoji ale můžeme očekávat (nebo alespoň doufat), že společnost bude postupem času tolerantnější a i tato, dnes ožehavá témata budou za nějaký čas zcela běžná.


Autorka při psaní článku vycházela nejen z odborných knih Homosexualita v dějinách české kultury od Martina C. Putny a kolektivu, Od žaláře k oltáři: Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti od Jana Seidla a kolektivu a Gay historie autora Jiřího Fanela.