Zatímco sláva Isaaca Asimova (nejen díky jeho třem robotickým zákonům) a Arthura C. Clarka (mimo jiné vynálezce geostacionární telekomunikační družice) sahá i mimo věrný okruh čtenářů science fiction, v dějinách žánru stejně důležitý Robert A. Heinlein, poslední ze spisovatelské „velké trojky“ slavných velmistrů žánru, takové štěstí neměl. A přitom to byli právě tito tři, kdo v období tzv. Zlatého věku science fiction čtyřicátých let dvacátého století dosáhli díky svým četným pracím největší proslulosti. A všichni si své postavení udrželi i v následujících desetiletích, kdy se Heinlein proměnil v na dlouhou dobu nejúspěšnějšího autora science fiction pro mládež a nepřímo se tak následně postaral o renesanci žánru v dobách, kdy jeho mladí čtenáři dospěli a stali se nejen literárními či filmovými tvůrci, ale mnohdy i špičkovými vědci v různých oborech.

„Posledním ze tří“ je Heinlein i u většiny českých příznivců vědecko-fantastické literatury. Jde o důsledek hned několika okolností. Tou první je, že mu v českém překladu před pádem komunismu vyšly pouze méně důležité romány Dvojník (1956) a Dveře do léta (1957). Zatímco první z nich se u nás poprvé objevil pouze ve zkrácené podobě a dnes je i přes své ocenění Hugem takřka neznámý, druhý je mezi českými čtenáři stále autorovým patrně nejpopulárnějším dílem; snad proto, že je v kontextu autorovy ostatní tvorby solitérem kvůli svému romantickému ladění. Aby Heinleinova „česká smůla“ dosáhla hořkého vrcholu, v devadesátých letech se u nás sice objevilo v rychlém sledu takřka jeho kompletní dílo, bohužel však v péči nakladatelství, které ve své době proslulo nadmíru špatnou kvalitou překladů i redakční práce, čímž značnou část čtenářů od Heinleinovy tvorby jednoznačně odradilo.

Robert A. Heinlein v roce 1976, foto: Wikimedia Commons

Autorova nejslavnější románová díla, tj. Hugem oceněné romány Hvězdná pěchota (1959), Cizinec v cizí zemi (1961) a Měsíc je drsná milenka (1966), se tak do nedávné doby nedočkala nakladatelské péče, jež by jim po zásluze náležela (nová vydání v novém překladu připravuje nakladatelství Argo). A přitom jde o díla pozoruhodná, významná a žánr ovlivňující. Díky Hvězdné pěchotě — která mimochodem posloužila jako předloha pro ve své době úspěšný stejnojmenný film, s nímž však obsahově příliš nesouvisí —, získal Heinlein pověst militantního spisovatele, aby se jen o pár let později stal v očích mnoha následovníků hnutí hippies uctívaným hlasatelem volné lásky díky kultovnímu románu Cizinec v cizí zemi. To je nesporně kuriózní obrat, který bychom čekali snad jen od hollywoodských příběhů.

Přestože seznam svých stěžejních děl už Heinlein ve své pozdní tvorbě během 70. a 80. let nerozšířil, literárně činným byl až do své smrti v roce 1988. Zažil tak obrodu žánru science fiction, kterou pomáhal vytvořit svými romány pro mládež během padesátých a šedesátých let. K psaní románů se vrátil po sedmileté pauze v době, kdy se science fiction ocitla díky úspěchům filmů jako Star Wars na výsluní zájmu a slavní představitelé žánru začali inkasovat finanční zálohy ve výši, o jaké se jim doposud ani nesnilo. Heinleinovým prvním románem bylo po dlouhé sedmileté pauze Číslo bestie (1980), které se pro čtenáře stalo bohužel hořkým zklamáním. A ani následujícími romány autor jejich mínění o mnoho nevylepšil.

Po spisovateli činném po několik desetiletí samozřejmě zůstal obsáhlý archiv, jenž o mnoho let později vydal nejedno překvapení. Nejprve se v garáži jednoho z Heinleinových životopisců našel román napsaný v roce 1938, během autorova života nikdy nevydaný. Stalo se tak až v roce 2003 pod názvem For Us, The Living: A Comedy of Customs (v českém překladu prozatím nevyšel), přestože sám Heinlein původně svou kopii zničil. O tři roky později vznikl román Proměnná hvězda (2006), jejž napsal Heinleinův obdivovatel, americký spisovatel Spider Robinson, na základě autorovy románové synopse z roku 1955. Zdálo by se, že další překvapení už Heinleinova pozůstalost nevydá, přesto se ještě letos dočkáme velmistrova posledního románu.

Obálka prvního vydání Hvězdné pěchoty z roku 1959, foto: Wikimedia Commons

Tím se totiž dostáváme zpět k románu Číslo bestie, jenž měl být Heinleinovým triumfálním návratem na výsluní. Z různých částí nalezených v autorově archivu byla sestavena velmi odlišná verze příběhu. Román s pracovním názvem Six-six-six působí nejen svým novým jménem jako alternativní verze svého předchůdce z roku 1980. Společnou mají první třetinu, nicméně zbytek se dle předběžných zpráv nese v duchu Heinleinových starších děl, zbaven stařecké posedlosti sexem, kterému ve svých pozdních pracích vyhrazoval přílišný prostor. Zní to, jako kdyby se k nám z alternativní reality dostala „ta správná“ verze Čísla bestie, ta, kterou si fanoušci vždycky přáli. Román, jímž by Heinlein tehdy přece jen navázal na svá slavná díla. Vzbuzuje to naděje ne nepodobné těm, jaké zažívali čtenáři čekající na nový román svého oblíbence po mnohaleté tvůrčí pauze. Doufejme, že se tyto naděje alespoň zčásti vyplní.

Doba pokročila a na literárním nebi fantastického žánru už dávno září jiné hvězdy. Vydání Heinleinovy „novinky“ je tak událostí snad jen pro znalce žánru a autorovy skalní příznivce, přesto má však značka RAH stále svůj zvuk a jádro autorovy tvorby stále stojí za pozornost. Dnes už jsou to knihy spíše archivní a v očích mladých čtenářů jimi Robert A. Heinlein patrně neobhájí svůj status velikána, ovšem milovníky žánrové klasiky nezklamou.