Postavení české literatury je nedůstojné

Budete se skoro po padesáti letech účastnit dalšího sjezdu spisovatelů. V roce 1967 se řešily „podmínky pro svobodný rozvoj literatury“. Je to téma aktuální i dnes? Samozřejmě. Důraz však tentokrát nekladu na přídavné jméno „svobodný“, ale na podstatné jméno „rozvoj“. Postavení české literatury v hierarchii společenských potřeb je nedůstojné a zaslouží ostrou kritiku. Živé umění vůbec (totiž vznikající literární, výtvarná, hudební, divadelní a filmová díla) je podle mého názoru nepostradatelný a nenahraditelný nástroj společenského sebepoznání. Společnost by měla o vznik takových děl projevit zájem vyjádřený zákonem, který by jim přiřkl podporu, již udílí stát každoročně ze svého rozpočtu. Zatím se na něm česká kultura nepodílí ani jedním procentem, které je ve valné většině evropských států uzuální. Má literatura a její představitelé stejně jako tehdy potenciál vzbudit ne-li politickou akci, tak alespoň diskusi? O rozpočtu rozhoduje Poslanecká sněmovna. O zákonech rovněž. Zápas o adekvátní místo kultury ve společenském žebříčku hodnot včetně její živé součásti může, ba musí být vybojován politicky, soustavným a soustředěným úsilím tváří v tvář veřejnosti. Pokud se o to nepokusíme, dopadne to špatně. Záruka dobrého konce přitom neexistuje. Jako starý disident si představuji, že je nutno do toho jít.

Milan Uhde, foto: Ben Skála

Celým programem i fungováním Asociace spisovatelů se nese jistá frustrace z odsunu literatury mimo společenskou a politickou pozornost. Ztratila společnost trpělivost s literaturou, nebo literatura schopnost komunikovat s dnešní veřejností? Česká literatura žije současností. Zmínka o trpělivosti proto není namístě. Nespokojenost je přirozenou složkou každého tvůrčího úsilí. Vyslovují ji kritikové a řekl bych, že jsou po zásluze přísní a nároční. Jsou zárukou toho, že podpora literatury nesklouzne k rozmazlování. Hlas současné literatury je živý, podle mého názoru však potřebuje mimo jiné prostředky k lepší popularizaci, aby byl lépe slyšet. Snaha vyřešit tento rozpor často vede k formulování různých tezí, bezpochyby jich několik padne i na Sjezdu. Nechybí ale české literatuře spíš než teze témata? Témata nejsou zárukou pronikavého přístupu. I téma na pohled okrajové prosvítí talentovaný autor tak intenzivně a do hloubky, že se dobere něčeho důležitého, co přitom neleží na magistrálách a čeho jsme si nevšimli. Souhlasíte se zaměřením Asociace hlavně na materiální podmínky spisovatelů a naopak jistou odtažitostí vůči veřejnému životu? Materiální podmínky spisovatelů jsou neoddělitelnou součástí širšího úsilí o důstojné místo literatury ve společenské hierarchii. Nedají se řešit jinak než v rámci polis a na jejím fóru. Nemluvil jsem o tom s nikým ze zakladatelů Asociace, ale jsem si jist, že si to uvědomují a nikdo je o tom nemusí přesvědčovat. Vidíte v současné literární tvorbě náměty nebo argumenty, jež by stálo za to nějak dále rozvinout třeba na Sjezdu nebo dál mimo literaturu a její provoz? Nejsem kompetentní doporučovat náměty ani argumenty. Jako dramatik zahleděný do divadla se naopak těším, že si v rámci jednotlivých diskusních bloků věnovaných soudobé literární tvorbě poslechnu, jak to vidí jednotliví diskutéři. Jejich výběr totiž pokládám za šťastný. Několik let jste byl členem Rady České televize i Českého rozhlasu. Věnují média veřejné služby literatuře, potažmo kultuře dostatek prostoru? To je vážná otázka. Jsem přesvědčen, že Česká televize dluží současné literární tvorbě mnoho, někdy se mi zdá, že téměř vše. Nedbá jejích vrcholů a příliš často se opírá o průměr. Z toho vzniká na obrazovce podprůměr. Je nejvyšší čas veřejně o tom promluvit a předložit konkrétní návrhy nápravy.