Potěšit komisi, čtenáře a kravaťáky

Četba Mechanického pomeranče zanechá ve čtenáři minimálně jednu vzpomínku: ten naprosto šílený jazyk, jakým hlavní postava vypráví a kterým se v románu často mluví. Anthony Burgess ve své dystopické vizi z roku 1962 nepoužil ani neparodoval žádný existující slang, hatmatilku z baru Moloko si úplně vymyslel. Burgess nicméně byl slangy a jazykem všeobecně fascinován, jak dokázal v mnoha jiných románech, kde věrně zachytil manchesterskou mluvu ze třicátých let nebo uvěřitelně imitoval jazyk alžbětinské doby. Podle literárního historika Grahama Fostera z Mezinárodní nadace Anthonyho Burgesse spisovatele fascinoval „slang, který slyšel během školních let, vojenského nasazení během druhé světové války a doby, kdy v padesátých letech žil v Malajsku“. Přátelil se navíc se známým znalcem jazyka a slovníkářem Ericem Partridgem.

Minulý týden archiváři Nadace učinili objev, který jen podtrhuje Burgessovu vášeň — fragmenty slangového slovníku, na němž v šedesátých letech pracoval. Slovník si u něj objednalo nakladatelství Penguin Books v roce 1965 a spisovatel na něm začal i pracovat, leč u třetího písmena přestal. Dochovalo se tak 153 kartiček s hesly pod písmenem A, 700 kartiček začínajících na B a 33 výrazů od písmene Z. Podle všeho podcenil objem a náročnost práce a radši se věnoval beletrii. Slovníková hesla se půl století skrývala v lepenkové bedně s prostěradly, proto na ně žádný z vědců doteď nesáhl — krabice byla archivována jako předmět domácí potřeby, nikoli jako psaná památka. Proč se najednou vědci začali hrabat ve starých prostěradlech, nikdo nevysvětlil.

V únoru jsme psali o spisovatelském rezidenčním pobytu na jednom z nejméně lákavých míst: obchodní dům The Mall of America v městě Bloomington v americké Minnesotě se rozhodl oslavit pětadvacet let od svého otevření příležitostí pro spisovatele. Příležitost „hluboce se ponořit do atmosféry“ obchoďáku, pobýt pár dnů v hotelu, užít si poukázky na nákupy a výplatu ve výši dvou a půl tisíce dolarů pro sebe chtělo více než čtyři tisíce zájemců. To podle New York Times není nic překvapivého, většina spisovatelů se psaním neuživí a pár nocí v hotelovém teple a nemalé peníze za několik dnů nudy v obchodní galerii stojí. Co je ovšem překvapivé, je jméno vítěze: rezidenční pobyt získal básník Brian Sonia-Wallace. Jeho výjimečnost nespočívá ani tak v jeho tvorbě — básních psaných na zakázku na starožitném psacím stroji —, jako ve skutečnosti, že stipendium od The Mall of America nebyla jediná bizarní rezidence, kterou získal. Dostal se také do notně medializovaného programu dopravní společnosti Amtrak (rezidence ve vlaku a nádražích) nebo psal s americkou Službou národních parků. Sonia-Wallace podle všeho za své úspěchy vděčí zkušenosti s vyřizováním grantů a dotací, kterému se věnoval po škole, a na zákazníky zaměřené poezii. Možná se tak stane prvním spisovatelem, který se proslaví díky skvěle sepsaným formulářům.