Peter Stamm je jedním z nejuznávanějších současných švýcarských spisovatelů. Debutoval novelou Agnes (1998), která tematicky i stylově předznamenala celé jeho dosavadní dílo. Navazuje na existencialismus, především na témata svobody, identity a odcizení; vytváří milostné příběhy, komplikované vztahy, propojené pavučinou melancholie; věnuje se procesu vzniku literárních textů a důsledkům jejich působení na čtenáře. Ostatně už v Agnes zazní: „Často mě napadá, jestli spisovatelé vůbec vědí, co mohou svými knihami způsobit.“ Stammův styl psaní je až neuvěřitelně prostý na to, jak emocionálně texty vyznívají. Je maximálně věcný, bez jakýchkoli ozvláštňujících metafor, používá jen nezbytně nutné množství adjektiv. V několika knihách nepoužil ani uvozovky signalizující promluvy, snad ve snaze o co největší splynutí slov a jimi tvořených obrazů. Stammovu poslednímu románu nechybí nic z těchto charakteristik.

Ústřední linie vyprávění se odehrává během jediného dne v ulicích Stockholmu, jimiž prochází spisovatel Christoph s herečkou Lenou: svěřuje jí svůj příběh, který je zároveň i jejím příběhem. Jako když původně zamlžené zrcadlo postupně stále jasněji ukazuje toho, kdo před ním stojí. To, co Christoph zažil před patnácti lety s herečkou Magdalenou, teď prožívá ona s manželem Chrisem. Román, který Christoph napsal po rozchodu s Magdalenou, právě dokončuje Chris. Celým textem tak prostupuje téma literární tvorby, jež „neznamená psát, ale nacházet. Co nakonec najdeme, nikdy nemůžeme vědět předem. Když jsem knihu psal podruhé, objevil jsem něco jiného než napoprvé, jinou možnost. Nejsem si jistý, jestli je tím příběh lepší…“.

Stammova Jemná lhostejnost světa je především citlivou existenciální studií muže, který je nečekaně konfrontován se svou minulostí, již domněle uzamkl do svého románu. Když potká Chrise, své mladší já, vrací se v myšlenkách k Magdaleně. K tomu, jak sám sebe postavil před rozhodnutí zvolit lásku nebo svobodu, aniž by si uvědomoval, že jedno podmiňuje druhé. Začne Chrise sledovat, v jeho pohybech, gestech poznává sám sebe. Začne jím být posedlý a stále více si uvědomuje, že ztrácí část sebe sama. Že najednou se musí dělit o své vzpomínky, že si Chris přivlastňuje jeho život tím, že ho žije po něm, že ho vymazává. Cítí, jak se vnitřně rozplývá, „jako by už jeden nebyl celý člověk“. Myšlenky ho zavedou až k nápadu svého dvojníka zabít jako jediné možnosti, jak neztratit svou identitu, ale nikdy ho už nepotká.

Stamm napsal krásný román o relativitě našich citů a o pomíjivosti. Ne náhodou do textu včlenil Camusova slova: „Je již příliš pozdě. Vždycky už bude příliš pozdě.“ Próza však nevyznívá beznadějně, spíše melancholicky. Je okouzlující i matoucí zároveň: je to příběh Christopha, který přišel o ženu, aby o ní napsal román? Nebo je to příběh Magdaleny, která na konci dne dospěje k jedinému možnému rozhodnutí a opustí svého muže? Či snad je to příběh mladíka, který v samotném závěru knihy v mrazivém ránu najde ležícího starého muže a odvede ho do starobince, aniž by tušil, že potkal sám sebe? Dost možná žádný z nich. Rozhodně je to však příběh Petera Stamma a čtenáře, který právě dočetl jeho román Jemná lhostejnost světa.


Peter Stamm: Jemná lhostejnost světa, přeložila Marta Eich, Plus, Praha 2019