Potřeba symbolů

Timothy Snyder navštívil u příležitosti vydání své knihy Černá zem Českou republiku. Jeho veřejná vystoupení i vydání jeho třetí knihy v českém jazyce snad budou mít dopad na vnímání holocaustu. I když v něčem s profesorem Snyderem nesouhlasím, jeho hlas považuji za nesmírně silný a potřebný.

V jedné ukrajinské vesnici žilo šest bratří. Jeden zemřel během hladomoru v roce 1933. Druhý zemřel, umučen vojáky NKVD během kolektivizace v roce 1937. Třetí byl zajat v létě 1941 wehrmachtem a přežil tři roky v zajateckém táboře. V roce 1944 se nechal naverbovat do Ruské osvobozenecké armády, především proto, že měl hlad a už se mu nechtělo odklízet trosky německých měst, spát v blátě a za největší lahůdku mít krysu, chycenou do pasti. Bojoval proti Rusům a nakonec proti Němcům v Praze. Po ústupu z Prahy na západ byl zastřelen v lese nedaleko Lnářů vojáky Rudé armády. Čtvrtý počkal ve vsi, až se přežene fronta, a nabídl své služby jednotce SS, která pořádala hony na Židy v širokém okolí. Po pár týdnech, kdy směl Židy jen mlátit, mu svěřili pušku a nechali ho střílet. Nakonec ho vyslali na kurz pro dozorce do tábora Trawniki, odtud ho převeleli do Treblinky. Když vězni v Treblince povstali, nechtěl se nechat zabít, a tak se k nim připojil. Dva Němce zastřelil, motal se krajinou a nakonec ho zajali polští odbojáři. Nevyprávěl jim celý příběh, a tak mu pušku nechali a vzali ho mezi sebe. Během povstání ve Varšavě ho zastřelil chlapec z vedlejší vesnice, který s ním chodil do školy, aniž ho ovšem poznal. Chlapec byl příslušníkem Kaminského brigády, která bojovala na straně nacistů. Pátý bojoval proti wehrmachtu od samého začátku a kupodivu se dostal až do Berlína. Dokonce viděl tygra, co utekl z rozstřílené zoo. Pak seděl na tanku, který spěchal s ostatními tanky ku Praze. Když tam dojeli, bylo po všem, jen na střechách sem tam ostřelovač. Jeden ho trefil do nohy, ale byl to jen hladký průstřel. Asi dvacet metrů od místa, kde jeho bratr před dvěma dny bojoval na straně povstalců proti Němcům. Šestý bratr se dal k Banderovi a bojoval proti Rusům i proti Němcům. Prý ho někde oběsili, ale nejdřív mu uřezali uši.

K této krátké próze, která zní jako ďábelská bajka, ale má zcela reálné základy, mne před nedávnem inspirovala pražská návštěva profesora Timothyho Snydera a jeho kniha Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin, vydaná česky jako Krvavé země, kterou jsem při této příležitosti znovu otevřel. Přístup Timothyho Snydera je mi blízký jednak tím, že děj knihy neohraničuje ani kartograficky, pohybuje se v širokém areálu krajiny, jejímuž geografickému popisu je asi nejblíže slovo Halič, ani politicky, nezkoumá tedy jen nacismus nebo jen komunismus.

Zásadní tezí autora je, pokud jsem dobře četl, zjištění, že nejvíce Židů bylo během holocaustu zabito tam, kde byla státní moc před vpádem nacistů narušena či zcela zlikvidována komunisty, tedy v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině.

Další podstatnou tezí knihy je zjištění, zcela správné a doložitelné, ale obávám se, že pro mnoho čtenářů překvapivé, že před začátkem téměř zautomatizovaného holocaustu, tedy před konferencí ve Wansee, jejíž protokoly se staly jakýmsi manažerským manuálem pro strůjce i vykonavatele, a před plným provozem továrny na smrt Auschwitz byla většina Židů z východu mrtva a pochována v masových hrobech v autorem sledované krajině krvavých zemí. Snyder zde vyslovuje myšlenku, že Auschwitz je symbolem holocaustu vlastně neprávem, nebo snad nedopatřením.

S první ústřední myšlenkou Krvavých zemí, tedy s myšlenkou, že v krajině, která je spálena jednou totalitou, se další totalitě vraždí lépe než v krajině, kde dosud panovaly poměry normální, tedy nedokonalé, ale respektující jedince, jeho mysl, vyznání a život, souhlasím.

S druhou myšlenkou, která je podle mého názoru pro řadu čtenářů po kratším přemýšlení přijatelnější než ta první a která je formálně správná, souhlasit nemohu. Ne proto, že bych zpochybňoval počty zavražděných Židů v Auschwitz, nebo před Auschwitz, ale proto, že považuji symbol brány, kterou vjížděly dlouhé vlaky s dobytčími vagóny plnými lidí, co vlastně nikam jet nechtěli, za velmi podstatný. Ano, na pláních Ukrajiny, v rokli Babí Jar, v plynových autech, jezdících okolo Chelmna, v ghettech na území obsazeného Polska bylo zavražděno neuvěřitelné množství lidí jen proto, že byli Židé. Ano, na vraždění se významně podíleli Lotyši, Litevci i Ukrajinci, často ze msty nebo zištných důvodů. Všem mrtvým z haličských plání patří naše úcta, stejně tak jako mrtvým třeba z lodžského ghetta. Nicméně Osvětim je obraz. Obraz, který se nesmazatelně zapsal jako symbol holocaustu. Jde o varovný symbol, který potřebujeme, abychom se nezačali procházet s flintami po vesnicích a nehledali nepřítele v každé chalupě. Potřebujeme před očima vidět bránu do pekel, která byla připravena lidmi pro jiné lidi, potřebujeme si uvědomovat, čeho jsme schopni, a k tomu nám symbol a obraz Osvětimi velmi pomáhá. Timothy Snyder má pravdu, v Auschwitz zahynul zhruba milion lidí. Dalších pět milionů Židů zahynulo jinde. Ale pokud položíme k památníku v Osvětimi kamínek, je to vzpomínka na všechny oběti holocaustu, nejen na ty osvětimské.

A nakonec malý dovětek ke krvavým zemím jako geografickému fenoménu. Na konci války se totiž jejich hranice podle mne posunují na západ a krvavost zažije i území dnešní České republiky. Poslední dějství holocaustu se totiž neodehrává ani v Auschwitz, ani na Ukrajině, která už zase patří do Svazu sovětských socialistických republik, ale v Česku, respektive v říšské župě Sudety, kterou projíždějí a procházejí vězni, evakuovaní z koncentračních táborů v Německu a Rakousku. Na samém konci války, v dubnu a začátkem května 1945, jich několik tisíc zemře. V Žihli, v Tachově, ve Stodu, v Bohušovicích, v Litoměřicích, v Terezíně, kde umírají na epidemii tyfu ještě v červnu a červenci 1945. Krvavé země jsou stěhovavé a neznají hranic.