Tomáš Kulka se proslavil především publikací Umění a kýč (Torst, 1994), která se rychle stala povinnou výbavou pro studenty humanitních oborů. Další knihu Umění a falzum (Academia, 2004) potkala sláva trošku menší, ale přesto podobná. Kulka totiž píše sice odborně, ale čtivým jazykem, takže mu rozumí akademická obec, stejně jako zainteresovaná veřejnost.
Nová Kulkova publikace obsahuje tři kapitoly, které na sebe nijak zvlášť nenavazují, a tak klidně mohou fungovat jako samostatné eseje. V úvodu každé z nich Kulka vždy probere téměř odstavec po odstavci, čemu se bude kde věnovat. Tyto kapitoly působí poněkud redundantně, ale čtenáři, který není do problematiky zasvěcen, alespoň přibližují linku, která každou kapitolou vede. Ve svém výkladu se odráží od slavných studií amerických estetiků Franka Sibleyho, Kendalla Waltona nebo Monroea Beardsleyho.

V první části rozebírá slavnou studii Franka Sibleyho Estetické pojmy, kterou porovnává s kritikou jeruzalémského profesora Eddyho Zemacha (prostředí Jeruzaléma je Kulkovi blízké, neboť zde sám působil). Kritik proti Sibleymu bylo napsaných hodně (vyšly celé sborníky), Kulka si však vybral tu, která je komentována nejméně, a řekl bych, že i z dobrého důvodu. Vesměs jsou to jen chyby při čtení Sibleyho eseje, přičemž Kulka sám nesouhlasí prakticky s ničím, co Zemach píše.

Druhá esej se zabývá hodnocením uměleckých děl na základě komparace, která se může při jejich hodnocení jevit jako přirozená možnost. Porovnáváme totiž díla, která jsou si podobná, a na tomto základě určujeme, co bylo v tom kterém vyvedeno lépe. Kulka však místo tohoto modelu volí Beardsleyho teorii intenzity, jednoty a komplexnosti. Pokud jsou umělecká díla jedinečná, nemůžeme je komparovat, protože jedinečnost je nepoměřitelná. Kulka tak navrhuje řešení za pomoci potenciálních alterací, což je asi nejslabší bod jeho teorie. Alterace vysvětluje jako nerealizované možnosti díla a na příkladu rozhovoru s filmovým kritikem ukazuje, jak taková alterace probíhá. Tyto vlastní nerealizované možnosti díla jsou podle Kulky tím, co se recipientovi (odbornému, tedy kritikovi) objevuje v hlavě jako jiné možnosti zpracování látky. Jenže v tomto tkví právě strmý pád Kulkova komparativního hodnocení: opět zde totiž máme individuality, a tím pádem nespočet nerealizovaných možností. Ať už je to běžný, nijak zvláště kreativní jedinec, který umělecké dílo (Kulka vybírá film) zhltne zároveň s popcornem a jde domů, proti němu kritik a člověk znalý světa umění, který uvidí jednu dvě možnosti (legitimních) alterací, a poté tvůrce, umělec a génius, který uvidí další alteraci, která celé umělecké dílo posune na úplně jinou úroveň. Nikdy totiž nemůžeme přijít na to, která alterace by byla pro dílo nejlepší. Respektive máme jen postačující alterace, které mohou být pro dílo lepší, horší nebo neutrální. Což je však málo. Vše stále závisí na možnostech daného subjektu, který umělecké dílo poměřuje. Vždy je to tak spíš měření recipientových představ o uměleckém díle než možností uměleckého díla.

Třetí část knihy se tradičně věnuje vztahu mezi estetickou a uměleckou hodnotou. Zatímco estetická hodnota se zakládá na libosti a estetických vlastnostech, umělecká hodnota je vlastně věcí historicko-kritickou. Je tím, čím se konkrétní dílo zapsalo do dějin umění a zároveň čím překračuje běžný rámec (tedy význam a potenciál inovace ve světě umění). Celková hodnota díla se zakládá mnohem víc právě na umělecké hodnotě, což autor dobře ukazuje na známých modernistických obrazech (Modigliani, Picasso).
V poslední kapitole působí lehce provokativně poznámka o konceptuálním umění, o němž prohlašuje, že:

[…] tak jako kýč nejsou [konceptuální díla] skutečným uměním, ale svébytným fenoménem sui generis, který stejně jako kýč umění jen doprovází, [protože] kýč se nesnaží o žádné inovace (postrádá hodnotu uměleckou), rezignuje konceptuální umění na hodnotu estetickou; oba si činí nicméně nárok na hodnoty komplementární: kýč na hodnotu estetickou, konceptuální umění na hodnotu uměleckou, potažmo kognitivní.

Takové prohlášení jistě udělá radost všem těm, kteří nevědí, co si s konceptuálním uměním počít.

Problém s Kulkovou prací je snad jen ten, že je to stále to stejné dokola. I když máte pocit, že čtete něco nového, nakonec při porovnání s autorovými předchozími knihami zjistíte, že je to vlastně stále totéž. V úvodu třetí části například předznamenává, že tato kapitola je téměř shodná s kapitolou v předchozí knize Umění a falzum, a omlouvá se čtenářům, kteří ji tak budou číst podruhé. Kulka však zřejmě zapomněl, že teorie v této kapitole je obsažena již v jeho prvotině Umění a kýč. Takže se najdou čtenáři, kteří ji tak budou číst už potřetí. A to není vše. Stejně jako v této knize v ní najdeme i Beardsleyho teorii umělecké hodnoty, která je opěrným bodem první kapitoly, a dále také teorii, podle níž je třeba umělecké dílo komparovat ne s jinými uměleckými díly, ale právě s jeho nerealizovanými verzemi. Dílo tak působí jen jako kompilát toho, co už bylo publikováno jinde, jen je to trošku jinak napsané, s jinými příklady, ale totožné ve všech základních myšlenkách.

Nabízí se však i jiný pohled. Knihy totiž právem mohou tvořit jakousi trilogii. Názvem je vždy vymezeno to, co bude právě v hledáčku a s čím bude umění konfrontováno — kýč, falzum, hodnoty. Možná proto je taková triplicita stejných postulátů i legitimní. Jeden člen složky je neměnný a mění se tím pádem jen podmínky, skrze něž se na něj nahlíží. Ve výsledku je tedy pro potenciálního čtenáře jedno, kterou ze tří Kulkových publikací začne, jelikož je to vlastně stále totéž.


Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky, Argo, Praha 2019