Matěj Hořava o vaší nové knize napsal: „Výsledkem je vzácně otevřená, čistá, nesentimentální próza… Jinými slovy jde o knihu, v níž si ležatá osmička podává ruku s ohraničeností, konečnost s duší. A smrt se životem, který nekončí.“ O čem kniha je?

Doufám, že jsou to svým způsobem příběhy o duši. Povídek je celkem dvacet jedna, duše prý váží dvacet jedna gramů… A snad je to i kniha, která tematizuje ostrovanství, takový ten stav, kdy žijeme v nějaké izolovanosti ostrova, ten ostrov je v naší hlavě, a přesto z něj najednou dokážeme teritoriálně i mentálně vyjít a setkat se s druhým člověkem. Ale pokud je výsledkem skutečně to, co Matěj Hořava napsal a co citujete, pak mě to pochopitelně těší. 

Jak byste popsala osobní literární vývoj od debutu Zimní kniha o lásce po Ostrovy?

Zimní kniha je novelou o touze. Berlínský zápisník je poťouchle melancholické psaní o domově, Ostrovy jsou knihou o duši. Ve všech se dost cestuje, jsou to takové bedekry niterných pohybů. Formální posun je snad v tom, že chci čím dál zřetelněji vyprávět ucelené příběhy, že jsem posedlá rozkoší z povídkového žánru, který je pro mě něco jako románový bonsaj. A líbí se mi důraz na pointu, čechovovský humor a stesk a až absurdně průzračná jednoduchost sdělení.

Dora Kaprálová, foto: osobní archiv

V letech 2016 a 2017 jste psala online Glosář Dory K. především o české literatuře. Proč už v tom nepokračujete?

To psaní bylo součástí mých závazků na katedře slavistiky Humboldtovy univerzity v Berlíně. Chtěla jsem německým studentům bohemistiky neakademicky přiblížit zajímavosti z české literatury. Bylo to takové kličkování mezi tím, co mohou z dálky vědět oni, co vím já a jak vše podat, aby to bylo srozumitelné a zábavné, aby je to bavilo překládat. Pak jsem si přečetla na sociálních sítích jednu jízlivou reakci z Čech, že mám v glosáři dvě faktické chyby a co že to píšu za nesmysly. Ty faktické chyby jsem pochopitelně opravila, ale poněkud mě ten arogantní tón z domoviny otrávil, proto jsem si řekla, že těm několika skvělým studentům bohemistiky z Berlína můžu knihy a literární časopisy půjčovat z vlastní knihovny, můžu si s nimi o české literatuře povídat, můžu pro ně připravit nějaké kolokvium — třeba o poezii Violy Fischerové nebo o českém undergroundu. Že chci zkrátka dělat věci kolem české literatury svobodně, z vnitřní radosti, a ne z pocitu (sebe)důležitosti. Takže šlus s glosářem. Vždyť i ty recenze na knihy jsem přestala pravidelně psát před třemi lety. Momentálně mi v takovém psaní trochu brání i pocit, že chci dělat jiné věci.

Jaké věci?

No těch by bylo a je! Ráda bych třeba zažila volný pád s padákem. Ráda bych letěla vzducholodí. Nedávno jsem v Berlíně absolvovala koučink na téma, kam se vrtnout, abych uživila sebe a děti v důstojné rovnováze. Trochu jsem se obávala nějakého nešetrného školení, po kterém v panice poběžím na pohovor do první nadnárodní firmy, v lodičkách na podpatku zakopnu, roztrhnu si silonky, rozmažu make-up a zlomím si kyčelní kloub — ale kupodivu to byl jeden z nejsnovějších zážitků. Můj kouč dr. Hernkorn byl sociolog s vášní pro staré automobily a perské koberce. Při prvním sezení mi tvrdil, že kapitalismus je prohnilý systém a parazity jsou nadnárodní firmy, nikoliv duše jako já, on anebo možná vy. Už před prvním setkáním měl přečtený Berlínský zápisník a při druhém sezení mi rozmlouval jakoukoliv pracovní aktivitu, která by zaváněla otrocky malým přísunem peněz v nějakém anonymním open spacu. Sestavil mi analytický genogram a z něj nakonec pomocí vědeckých kolegyň a kolegů zjistil, že když už nebudu operní zpěvačkou jako moje prababička a patrně ani americkým průmyslníkem jako můj prastrýc, nezbývá mi nic jiného než se věnovat všemu kolem psaní. Na závěr se mě zeptal, tak jako vy teď, jaké věci bych ráda dělala. V seriózní verzi jsem odpověděla seriózně a myslím, že i v tomhle mělo sezení smysl. Pak jsem ale trochu neplánovaně dodala, že bych chtěla pracovat na nejstarším berlínském hřbitově Alter Garnison, který byl po celou dobu vidět z okna kanceláře.

Proč?

Dva zřízenci hřbitova tam právě lelkovali u hrobu básníka Friedricha Freiherr de la Motte Fouqué, pili kávu z papírových kelímků, kouřili a tak vlídně se usmívali, že se i větve hřbitovních platanů pohupovaly bezstarostně sem a tam. No a my jsme tu scénu pozorovali z okna a libovali si, jak jsme to všechno pěkně probrali.

A přišli jste tedy na to, co dělat?

Když se teď horečnatě mluví o klimatu planety, která se vysušuje, hoří a mizí, tak si říkám, že to jediné, čím můžu přispět kromě šetření vody k jejímu uzdravování, je číst víc poezie, třeba Brodského eseje, nebo nejnovější tátovu sbírku Elegie naruby. A usmívat se na bytosti, které jsou křehké jako osiky, klátí se ve větru a neví, kam se vydat, protože právě dnes ztratily směr, mají žízeň a ztratily chuť bdít.

Už víc než deset let žijete s rodinou v Německu. Čemu se tam momentálně věnujete? Tuším, že nejde pouze o oblast literatury.

Zdaleka nejde jen o literaturu, i když literatura je to, co k životu právě teď potřebuju. Snažím se všechno skloubit tak, abych mohla žít svobodně i zodpovědně a měla čas zahrát si s dětmi po večerech karty nebo s nimi zajet k jezeru, dokud je teplo. Je to občas dobrodružné, ale zatím to vychází. Dělám teď zase výzkum pro katedru lingvistiky na Humboldtově univerzitě, filmové workshopy, nějaká čtení, tohle a támhleto. Co přijde, přijde. 

Nechybí vám Česko? Nebo vám stačí česky mluvit a psát a občas sem přijet? 

My ale svým způsobem žijeme pořád v Česku, v takové české mikrokolonii našeho bytu. Třeba když k nám domů přijedou hosté z Čech, často pak zmateně na berlínských trzích oslovují německé prodejce dobrý den, na shledanou a to jen proto, že my meleme pořád česky. Protože v mateřštině bydlíme. A Česko je tak blízko, že jsme tam každou chvíli. Takže nechybí, někdy i přebývá. To pak musíme na chvíli prchnout třeba do Budapešti, nadýchat se maďarštiny.