06/11/2021 | portrét |

Povinná četba by měla víc lákat než odrazovat

Opakuje se to pořád dokola. Mladí lidé málo čtou, protože jim doba skýtá jiné, lákavější možnosti zábavy a na samotné knihy prý nezbývá čas. Co však skutečně víme o čtenářích, kteří odkládají dobrodružnou četbu, berou do rukou uměleckou literaturu a přitom třeba ještě zápasí se školními povinnostmi? Jak čtou maturanti ve dvacátém prvním století? První ze série portrétů mladých čtenářů.

„Mladí nečtenáři a slabí čtenáři často obhajují své ‚nečtenářství‘ tím, že mají málo volného času kvůli zvyšujícím se nárokům školy. Výzkum však ukazuje, že příprava do školy koreluje se čtením knih. Silní čtenáři jsou zároveň ti, kteří se naopak přípravě do školy věnují častěji. Skutečným důvodem ‚nečtenářství‘ je spíš to, že mladí lidé ve svém volném čase dávají přednost jiným, méně náročným a zábavnějším volnočasovým aktivitám, než je čtení knih,“ píšou autoři v knize České děti a mládež jako čtenáři 2017.

Koncem října jsem se setkal s devatenáctiletou Natálií, která se považuje za vášnivou čtenářku. O tom svědčí i její instagramový profil, kde pravidelně sdílí své čtenářské zážitky. V červnu odmaturovala a nyní objevuje vysokoškolský život na katedře bohemistiky.

Čtenářské dětství

„Rodiče sice nečetli moc, ale vždy jsem u nich knihu viděla. Já jsem začínala s encyklopediemi, měla jsem ráda zvířata,“ říká Natálie. Díky vyhledávání názvů jednotlivých zvířat se postupně naučila číst. Později se vrhla do pročítání příběhů o dracích, kteří ji fascinovali v podstatě až do deváté třídy. „Knihy jsem si hodně půjčovala v knihovně, kam jsem nejdřív chodila s mámou, protože jsme vybíraly, co si budeme společně číst.“

Když začala chodit na základní školu, učitelka ocenila, že už umí číst, a proto jí dovolila nosit si vlastní knížky namísto běžné čítanky. Díky tomu měla už ve třetí třídě propracovaný čtenářský deník. „O jednotlivých knihách jsem v hodinách češtiny dokázala mluvit i půl hodiny. Na spolužáky se kvůli tomu tolik nedostalo, za to mě ale měli rádi,“ usmívá se. 

Ostatní nebyli zdaleka tak sečtělí, ani Natáliina nejlepší kamarádka její čtenářské nadšení nechápala. Jako přínosnou, co se týče jejího čtenářského zápalu, zpětně vidí skutečnost, že učitelem češtiny na druhém stupni byl ředitel, který byl zároveň manželem ředitelky místní knihovny. „Vždy když byl nějaký čtenářský projekt, snažil se nás na něj nalákat. Je sice pravda, že jsem často byla jediná, kdo se nechal, ale rozhodně to ve mně podporovalo zálibu ve čtení. Ukázal mi totiž, že češtinu můžu mít ráda i z jiných stránek.“

Četba, která spíše odrazuje

Při příchodu na gymnázium ještě doznívalo její zaujetí fantaskními příběhy. Ráda se pouštěla do české tvorby, mimo jiné četla několikadílnou sérii Sedmý smysl knihovnice Ilky Pacovské, jež příběhy jedenáctileté Hanky původně zveřejňovala na internetu. Její další oblíbenou spisovatelkou byla Michaela Burdová, v té době vyhledávaná autorka fantasy knih pro děti a mládež. Tentokrát však na češtináře neměla štěstí, byl to starší učitel, který podle jejích slov působil tak, že už ho učení nebaví a nenaplňuje. Navíc rád vynechával jakékoliv zmínky o spisovatelkách či se některým titulům dokonce vysmíval. „Na druhou stranu jsem díky tomu začala o knihách víc přemýšlet, protože jsem nesouhlasila s jeho názory, chtěla jsem si udělat vlastní,“ vysvětluje.

Když přišla řeč na povinnou četbu, ukázalo se, že jde o téma přinejmenším ošemetné. „Byl to pro mě problém, protože nerada čtu z donucení. Nakonec jsem se nenechala úplně odradit, přečetla jsem asi dvanáct knih. Některé knihy jsem si do seznamu k maturitě ani nedala, protože jsem o nich nedokázala mluvit,“ vypráví Natálie. A dodává: „Pokud po nás učitelé něco takového chtějí, tak by nebylo na škodu, aby nám řekli, jakým způsobem máme tu literaturu číst a co v ní máme hledat. Ale i důvod, proč do seznamu vybrali právě ten konkrétní titul. V opačném případě nás to spíš děsilo.“

A podobné závěry nabízí i zmiňovaná publikace České děti a mládež jako čtenáři 2017. „Direktivní způsob zadávání povinné školní četby bez možnosti jakéhokoliv vlastního výběru knihy vede častěji k podvádění a opisování z Wikipedie a dalších zdrojů. Většina studentů středních škol uvedla, že jsou v jejich třídě děti, které povinnou četbu nečtou a čtenářské deníky nebo referáty připravují na základě informací z internetu. Míra podvádění roste s věkem dětí. V rámci středních škol nejméně často podvádějí studenti gymnázií.“

Natálie by rozhodně nepohrdla novějšími knihami, které by měli na střední škole povinně číst. Vzpomíná si, že ze současných děl byla v maturitní četbě přítomná pouze kniha od Aleny Mornštajnové. „Povinná četba by měla víc lákat než odrazovat. A taky by se na to mohlo jít jinak. Kamarádka mi vyprávěla, jak jim u nich na škole nejdřív představují nové a jednodušší tituly, které studenty pravděpodobněji zaujmou, a postupně přecházejí k povinné četbě. Osnovy se do současnosti často ani nedostanou. Věřím, že tento způsob by mohl zaujmout i nečtenáře, kteří by se pak dostali ke starším knihám.“ Kromě toho ještě zmínila návštěvy spisovatelů ve školách. Sice to může znít jako vynucená aktivita, ale studenty zaujme už jen proto, že díky tomu mají volnou hodinu.

Zajímavé otázky, co by se stalo v případě zrušení povinné četby s nečtenáři, si kladou autoři citované knihy: „Četli by více, povzbuzeni tím, že si mohou tituly k četbě vybírat libovolně? Nebo by naopak zcela ztratili kontakt s literárním světem a nečetli by vůbec?“ Školní praxe samozřejmě odpověď nenabízí — povinná četba je tu stále s námi. Ale při pohledu mezi mladé čtenáře se přikláním spíše ke druhé eventualitě. Avšak odstranění školních čtenářských povinností by přinejmenším úplně neodradilo od četby kánonu české a světové literatury ty, kteří po knize sahají alespoň příležitostně.

V současnosti

Knihy a četba o samotě doma nejsou z pohledu literatury zdaleka všechno. Čas od času je příjemné a snad i přínosné zapojit se do literárního světa i jinak. Natálie pravidelně sleduje, co vychází, navštěvuje knižní festivaly i komornější akce. „Začínala jsem návštěvou Humbooku, protože v té době jsem ještě hodně četla žánr young adult, dnes spíš vyhledávám autorská čtení, LiStOVáNí nebo book cluby.“

Postupně se od příběhů o dracích pročetla až k současné české literatuře. Letos například stihla přečíst všechny knihy od Viktorie Hanišové a Biancy Bellové. Samotnou ji překvapilo, že u Bellové jí mnohem víc zaujaly povídky Tyhle fragmenty než její předchozí romány. Povídky totiž dosud téměř nečetla. Kromě toho dohání resty v komiksové tvorbě — pročítá i tituly se závažnějšími tématy či adaptace klasiky. Při našem setkání u sebe měla rozečtenou Teorii podivnosti od Pavly Horákové.

Devatenáctiletá Natálie je příkladem mladé čtenářky, pro kterou jsou knihy a literatura neoddělitelnou součástí života. Přestože měla srovnatelné podmínky se svými vrstevníky, stejně nabitý středoškolský rozvrh i odpolední a víkendové brigády, čas na čtení si — ve shodě s výzkumem — vždy našla. 

V mnohém proto může sloužit jako inspirace pro ostatní lidi, kteří nečtou. Natáliiny vrstevníky od čtení pravděpodobně odrazují pouze předsudky, že všechny knihy jsou jako ty z povinné četby. Tedy dlouhé a s podrobnými popisy, napsané zastaralým jazykem či stylem, v ničem nerezonující s jejich životy. A v neposlední řadě můžou mít taky obavy z nudy: zábavní konkurence je veliká a času málo. Přitom stačí narazit na vhodný žánr. Anebo na učitele, který chápe, že s každou generací přichází jiné čtenářské zájmy. Ale možná je nakonec nejdůležitější prostě sáhnout po knize. Třeba obrázkové encyklopedii. (A tedy vyrůstat v prostředí, kde knihy jsou, to už je ale na jindy.)