29/05/2020 | ukázka | Klára Vlasáková

Praskliny

Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení, ale jinak z ní nic nevychází. Nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá. Ukázka z románu publicistky a scenáristky Kláry Vlasákové.

Když si nechá Ředitel Manažera velké firmy, na jejíž jméno Ředitelka nechtěla vzpomínat, poprvé předsta­vit buňku, ve které mohou až čtyři lidé bez problémů vydržet několikaměsíční odloučení od okolního světa a pomocí důmyslného systému uskladnění vody, potra­vin, regulace teploty a odděleného prostoru sloužícího k vylučování mít i jakýsi minimální komfort, tak se v duchu pochválí za to, jak výhodný obchod uzavírá. Zatímco jeho kolegové s podobnou koupí stále ještě váhají, on myslí dopředu. Vždycky to tak bylo — bez toho by se ostatně nedostal tam, kde je.

Ředitel ví, že když se bude dostatečně dlouho vytáčet, tak se mu navíc podaří srazit cenu. Stačí nenavazovat oční kontakt, předstírat zdvořilou znuděnost a roztržitost a prodávající se vždycky poleká; zařadí zpátečku a šrou­bovanými vyděšenými otázkami se sám dostane přesně tam, kde ho chce Ředitel mít — v upocené nejistotě, ve které proklouzne kdejaký, někdy i ten skutečně neslýchaný návrh. A on ví, že o buňky zatím není kdovíjaký zájem.

Mistrovsky tak předvádí různé stupně váhání, od jemně nervózního krčení ramen po takřka rozhodné odmítnutí. Cítí přitom příjemné chvění v žaludku. Je to on, kdo má situaci zcela pod kontrolou — kdo roz­hoduje o tom, jak bude vypadat několik následujících minut. Nejde mu přitom o cenu — která pro něj bude ostatně vždycky přijatelná —, ale o samotný proces, během něhož nabývá moci tak hmatatelně, že i vzduch kolem poslušně řídne.

Dohodnou se nakonec na částce, kterou Ředitel nad­hodil při vyjednávání jako první. Prodávající je ale tak rozklepaný a pobledlý, že na tu sumu vyčerpaně kývne.

„Pokud budete mít zájem, je možné přikoupit si tutorial, jak buňku ovládat,“ zkouší to ještě. „Buď já, nebo některý z mých kolegů by vám ukázal třeba to, jak ji co nejlépe udržovat, a potom samozřejmě taky, jak ji zapečetit. To je asi nejdůležitější bod, protože jde — jak už jsme si říkali — o jednorázovou, nevratnou akci.“

„Ano.“

„Buňku jde i po zapečetění samozřejmě otevřít, ale pak se stává nepoužitelnou.“

„Jistě.“

„Tak měl byste zájem?“ zeptá se prodávající docela tiše.

„Zatím spíš ne. Dostanu přece návod.“

„To dostanete, ano, ano, samozřejmě… Někteří ale… někteří lidé preferují živý nácvik.“

„Chápu.“

Chvíli je ticho.

„Možná byste mohl naše služby doporučit známým a kolegům?“ ozve se nakonec tiše.

Ředitel dobře ví, že je to způsob, jak se necítit docela poražený a ponížený, ale alespoň na okamžik jako někdo, kdo přece jen uspěl. Jenže takové chvíle se nerozdávají jen tak, a proto jen bez zájmu pokrčí rameny.

„Uvidím.“

„Ano, samozřejmě, kdybyste měl nějaké — jakékoli — dotazy nebo jste uvažoval o něčem dalším z naší nabídky, určitě se na mě obraťte.“

„Určitě.“

„Děkuji vám. Bylo mi potěšením!“ chrlí ze sebe prodávající překotně.

„Na shledanou.“

„Nashle,“ řekne prodávající a schlíple zamíří k autu. Cestou se zarazí a je vidět, že zvažuje, jestli se neotočit. Nakonec to ale neudělá. Nasedne do vozu, nastartuje a odjede.

Buňku si nechá Ředitel přivézt dozadu za dům. Deseti­letý syn a sedmiletá dcera naléhají, aby si uvnitř mohli hrát nebo si tu novou divnou věc mohli alespoň zevnitř prohlédnout, ale nic z toho samozřejmě nepřichází v úvahu.

Manželka chce vědět, jestli to není trochu bláznivé. Říká to shovívavým tónem, jako by mluvila s dítětem, což Ředitele popudí.

„Mně to přijde jako zbytečný plašení,“ vysvětluje mu. „Nikdo přece neví, jestli něco jako změny klimatu vůbec reálně existuje. Je přece spousta názorů, co to vyvracejí nebo tvrdí, že je to docela normální věc, který se nemusíme bát.“

Ale Ředitel ji doopravdy neposlouchá. Soustředí se jen na ten nesnesitelný tenký provazec slin, který se jí tvoří mezi horním a spodním rtem a při mluvení se natahuje a smršťuje jako harmonika.

Dělá se tam poměrně často a mizí teprve tehdy, když se žena napije, a zavlaží si tak ústa. Když to před lety objevil, zadoufal, že jde jen o takovou drobnost, kterou ostatní ani nepostřehnou. Pak ovšem na jednom večírku zaslechl, jak si jeden z hostů přesně z tohohle utahuje. Ředitel na to tehdy nijak nereagoval, ale tváře mu planuly studem. O pár dní později na to manželku upozornil.

„To jsem si nikdy nevšimla,“ divila se. „Asi to má takhle každej, ne?“

„Právě že nemá,“ zabručel.

„No tak mi to můžeš někdy říct, až si toho zase všimneš, nebo já teda nevim, co s tim. Vadí ti to nějak moc?“

„To ne,“ vysoukal ze sebe. „Spíš jsem si toho prostě všim.“

Žena mu dala pusu na čelo. „Tak to jo. Já si taky občas něčeho všimnu. Je pěkný, že jeden druhýho tak pečlivě sledujem.“

Řediteli to ale zas tak pěkný nepřišlo.

A teď stojí v kuchyni a pozoruje, jak se sliny na­tahují a smršťují, a najednou ho napadne, jaké to asi bude, pozorovat ten provazec celé měsíce ve stísněném prostoru buňky.

„Já chápu, že lidi snadno podlíhají panice,“ nepře­stává mluvit manželka, „ale ono je potřeba nebrat to všechno tak hrozně tragicky. Jsou třeba statistiky, který ukazujou, že se neděje nic zas tak hroznýho.“

„Jaký statistiky?“

„Já teď z hlavy nevim,“ odpoví žena, „ale nějaký určitě jsou.“

„Tak aspoň jednu.“

„No nevim, z hlavy teďka prostě nevim. Ale i kdyby měli ti, co panikaří, pravdu, tak ještě neni všechno ztracený. Pořád jsou tady ještě další možnosti.“

„Jako jaký?“

„No že se to nějak vyřeší. Vědeckej pokrok a tak.“

„Vždyť jo. Začali vyrábět buňky — a já jednu koupil.“

„Já myslim něco většího. Pro víc lidí.“

„A kdy to podle tebe bude?“

„To nevim a je zbytečný to řešit. Nějakej způsob se prostě vždycky najde.“

Ředitel radši mlčí.

„To, že s tebou někdo nesouhlasí, ještě nemusíš brát hned jako útok nebo tak něco,“ řekne manželka a položí mu ruku na rameno. „Mně šlo prostě o to, jestli ses s tou buňkou neunáhlil. To je celý.“

Provazec slin už je naštěstí úplně pryč.

„Neunáhlil, “ odpoví.

„No tak fajn,“ odtáhne žena ruku a netrpělivě tleskne. „Nejdůležitější je, že z toho máš radost. Určitě to nějak nakonec využijeme…“

„Je to buňka, ve které mohou až čtyři lidé bez pro­blémů vydržet několikaměsíční odloučení od okolního světa a pomocí důmyslného systému uskladnění vody, potravin, regulace teplot a odděleného prostoru slou­žícího k vylučování mít i jakýsi minimální komfort.“

„Tak jo,“ souhlasí žena „Aspoň si tam můžou hrát děti, mít to jako takovou svoji klubovnu. To by mohlo bejt pěkný, ne? Říkali mi, žes je tam nechtěl pustit, ale vysvětlila jsem jim, že to určitě jenom nějak špatně pochopily.“

„No já bych to zatím nechtěl pro jistotu nijak používat, aby to bylo funkční, když to budem potřebovat.“

„Tak dobře,“ kývne manželka unaveně hlavou. „Tím asi nic nezkazíme.“

Ředitel vyjde ven na zahradu. Horký vzduch je tak celistvý a neprostupný, že si připadá, jako by se brodil kaší, která mu s každým nadechnutím vniká do krku a zaplňuje plíce.

„Otevřeš nám bunkr prosím?“ volá na něj syn. „Nám to nejde.“

„Já jsem se na to pověsila,“ chlubí se dcera, „ale je to zamčený.“

„Zatím to nebudeme otevírat.“

„A proč ne?“

„Necháme si to, až bude větší horko.“

„Tam takový horko jako venku nebude?“

„Nebude.“

„A nemůžeme tam jít hned?“

„Ne.“

„Mně je ale děsný horko už teď!“ naléhá dcera.

„Až pozdějc.“

„A kdy teda?“ zajímá se syn. A Ředitel si najednou uvědomí, že tohle je ta nejlepší — a vlastně jediná možná — otázka. Tak kdy teda?

Jenže on to neví; nemá ani nejmenší tušení, kdy se situace vychýlí natolik, že bude čas buňku otevřít a ná­sledně zapečetit. Na nic takového manuály nejsou, nedá se to odhadnout, a co hůř — situace se nedá ohnout tak, aby ji mohl ovládat a nasměrovat tam, kam potřebuje. Nemá nad tím absolutně žádnou moc.

„Brzo,“ odpoví nakonec. „Ale kdybysme věděli kdy přesně, tak to nebude žádný dobrodružství. Není lepší nechat se prostě překvapit?“

Je vidět, že syn to pečlivě zvažuje. „No tak jo,“ řekne nakonec. „Ale ať to netrvá moc dlouho.“

„Nebude,“ slíbí mu otec.

To dcera nedůvěřivě přejíždí očima z jednoho na druhého. „Když já nemám ráda překvapení,“ řekne nakonec nešťastně.

Ředitel ji vezme do náručí.

„Já vim, že ne, já to mám stejně. Ale nedá se s tim teďka nic dělat. Pomohlo by ti, kdybych tohle překvápko vyměnil za to, že ti řeknu, co dostaneš k narozeninám?“

„Jo! To by teda pomohlo!“ křičí dcera nadšeně.

„No tak dobře. Sice bych o tom asi neměl mluvit, ale určitě ti moc neprozradím, když ti řeknu, že to je barevný a jsou v tom kostky a figurky a tobogány a bazény —“

„Stavebnice aquaparku!“

„Cože? Ty jsi na to takhle rychle přišla? To teda ne­chápu, když jsem to tak dobře tajil…“

Dcera se rozesměje a nadšením začne kopat nohama, takže ji otec musí postavit zase na zem.

„Stavebnice aquaparku! Stavebnice aquaparku!“

„Pučíš mi ji?“ chce vědět syn.

„Jo!“ zakřičí. „Někdy jo! Hele a tati,“ napadne ji na­jednou, „nemůžu tu stavebnici dostat už teď?“ Oči má doširoka otevřené.

Ředitel zavrtí hlavou. „To ne. To by nebylo fér.“

„Jo, to teda nemůžeš,“ souhlasí syn. „Všichni musíme s dárkama vždycky čekat až na narozeniny.“

Dceři se zatřepe bradička, rychle se však ovládne. „Tak jo,“ řekne smířeně. „Tak já to teda vydržim.“

Otec ji pohladí po hlavě. „To jsi moc šikovná.“

„Budeme teďka něco hrát?“ vyhrkne. Po předchozím smutku už není ani stopy. „Na schovku!“

Ani jeden se nemá k odpovědi.

„Prosím!“

Ředitel přikývne.

„No… tak jo,“ souhlasí neochotně taky syn. Dcera zatleská, otočí se a hned začne počítat.

„Jedna, tři, čtyři, šest…“

Ředitel vidí, jak syn vyráží kamsi do domu. Není to úplně fér — sestra ho bude dlouho hledat, než jí dojde, že bratr není na zahradě. Jenže horko je tak zničující, že mu to přece nejde vyčítat.

„…deset, třináct, patnáct…“

Ředitel vyrazí dozadu za dům. Na celé zahradě už není skoro žádný stín. Přitiskne se do výklenku u vchodu, takže ho není vidět. Dcera by musela přijít až docela k němu, aby ho našla.

„…devatenáct, dvacet! Už jdu!“

Podle kroků vyrazila na druhou stranu.

„Haló! Haló, kde jste?“

Brzy se ozve zvuk otevírání vchodových dveří. „Vy jste vevnitř, že jo?“

Ředitel se sveze po rozpálené omítce na zem. Tady pár minut zůstane. Nikdo ho nehledá, nikdo po něm nic nechce. Horko mu prostupuje kůží, svaly, dostává se do kostí. Celé tělo se mu postupně roztéká.

Pak se přece jen zvedne. Jde to ztěžka, nohy se mu třesou, ale nakonec dokáže přejít k buňce. Otevře ji. Vevnitř je takové přítmí a chlad, že se mu srdce rozbuší vzrušením. Chvíli postává u vchodu a pozoruje, jak si sloupce světla postupně podmaňují místo. Pak se otočí — a zavře za sebou dveře.

Vchod zapečetí podle návodu, který je snadný a na­prosto pochopitelný, extra tutorial by k němu potřeboval jen pitomec.


Vychází v nakladatelství Listen.