08/06/2015 | zprávy |

Prát se s literaturou

Zemřel Ludvík Vaculík. Po letech se v Praze konal Sjezd spisovatelů. Dopadl dobře. V Malajsii si kvůli sílící státní represi rádi čtou brak. Literární ceny dostávají převážně knihy o mužích.

Zemřel Ludvík Vaculík. Bylo mu osmdesát osm let a své poslední chvíle trávil u syna v Dobřichovicích. Vaculík proslul zejména svými esejemi a fejetony — nejslavnější je manifest pražského jara z roku 1968 „Dva tisíce slov“ — a knihami SekyraČeský snář. Podepsal Chartu 77 a během normalizace se věnoval samizdatové edici Petlice. Po roce 1989 psal mimo jiné pro Lidové noviny a vrátil se do aktivního veřejného života. Vaculík byl jednou z klíčových osobností Sjezdu v roce 1967, kdy způsobil kontroverzi svou ostrou kritikou KSČ a společenských poměrů v Československu. Ludvík Vaculík zemřel v sobotu, v době, kdy vrcholil novodobý Sjezd spisovatelů.

Letošní Sjezd spisovatelů, v režii před půl rokem založené Asociace spisovatelů, se společnosti příliš nevěnoval, veškerá pozornost byla upřena k literatuře, jejímu současnému postavení, stavu, reflexi, státní podpoře a možnostem. Celá akce se odehrála během pátku a soboty v pražském Podniku a vystoupili na ní se svými příspěvky třeba filozofové Václav Bělohradský a Miroslav Petříček, publicisté Jan Bělíček a Ondřej Slačálek nebo spisovatelé jako Adam Borzič, Petra Hůlová, Jan Němec či Tomáš Zmeškal. Sjezd byl podle některých řečníků úspěšný už proto, že se konal, a česká literatura je na tom lépe, než se obecně soudí.

V Malajsii zažívá literatura zlaté časy, ale ze špatných důvodů. Donedávna poměrně liberální vláda islámské země se začala proměňovat v konzervativní a represivní režim: stát zasahuje do akademických svobod, cenzuruje média nebo zakazuje kouřit vodní dýmky na veřejnosti. Malajsijská mládež proto hledá exil v literatuře, což se projevuje ve zvýšeném zájmu o improvizované knižní trhy a novou pokleslou literaturu. Zatímco ale tradiční horory, sci-fi a erotiku psali rutinéři, tu současnou píší v Malajsii většinou debutanti, kteří mají zkušenosti s psaním z internetu a blogů, a do žánrových románů pašují kritické komentáře k současné atmosféře ve společnosti nebo režimem zakázané ovoce jako sexuální promiskuitu nebo komunismus. Propagace i prodej knih se odehrává mimo oficiální kanály a knihkupectví, většinou na zmíněných improvizovaných trzích nebo skrze sociální sítě.

Na lepší časy se v literatuře zatím neblýská ani ženám. Nedávný výzkum ukázal, že literární ceny mají mnohem větší šanci dostat texty, které vypráví muž nebo jsou o mužích a nejlépe je i muž napsal. Nicola Griffithová porovnala vítěze šesti důležitých literárních cen za posledních patnáct let a došla k jednoznačným závěrům, že muži jsou stále samozřejmou perspektivou světa, kdežto ženy jsou nejdříve ženy a potom až lidé. Což je například vzhledem k dominanci čtenářek i žen zaměstnaných v knižním průmyslu zarážející.