11/03/2021 | komentář | Zbyněk Vybíral

Pravidlo povšechnosti

Možná se vám také dlouho po přečtení vybavují některé pasáže z knih. Mně například jeden dialog, přecitlivělý rozhovor mezi kritikem (či kdovíkým) a spisovatelem nad autorovou knihou, který nezapomenutelně popsala Nathalie Sarraute v románu Mezi životem a smrtí.

Autor napsal knihu. „Je tu. Nevíme, co to je… Je krásná, nebo ošklivá? Kdo ví…“ Autor si nikdy není jist. Teď touží, aby si knížky aspoň někdo všiml. Přece „je tu i pro ně… ona nepojmenovatelná neznámá, kolem níž nelze projít bez povšimnutí…“. Jde kolem výlohy: je tam. A co? Když se na ni podívá cizíma očima, takových knih je všude plno. Napsal knihu a teď si zoufá. Co když je „ve srovnání s tolika jinými spíš nevydařená?“.

Zbyněk Vybíral, foto: Karel Cudlín

Nejraději by někam zalezl, nejradši by knihu odevšad stáhl, určitě jí všichni zhrdají. Ta jeho prostě není hezká, vrhá světlo i na něj, špiní ho a zostouzí. Jak si mohl myslet, že by mohla pro někoho něco znamenat?! A pak se s ním někdo, snad kritik, dá do řeči:

„Víte, že je to znamenité?“

„Prosím?“

„Četl jsem tu vaši knihu… Víte, že je to znamenité?“

Už nečekal, že si knihy vůbec někdo všimne. V první chvíli ustoupí a zvedne ruku, jako by se chránil. Celé tělo sálá nedůvěrou. Přece teď dlouho pracoval na tom, aby už nic neočekával, sám sebe přesvědčil, že knížka za nic nestojí — a teď se někdo ozval. „Vzedme se v něm obrovská zpěněná vlna vděčnosti…“ Zakoktá se; už si myslel, že se mu druzí vyhýbají…

„Ne, ne,“ ujišťuje ho kritik, „je výborná.“ A mluví s ním o jeho knize. Kritik mluví obecně, o ústředním pilíři, o neznámém, hlubokém, o tom, že autor evidentně objevil něco, mluví o symbolismu, impresích, struktuře… Sarraute nemilosrdně „cituje“ povšechná klišé, idiomy; podobně jimi opovrhovala třeba Ingeborg Bachmann. A pak to přijde. Kritik zmíní scénu na nádraží. Autorovi vyklouzne z úst, že tam žádné nádraží není.

Ach! Kritik si vyčítá: „Tohle mu scházelo. Takové hloupé nedopatření… Dopustil se hrubé chyby. Porušil základní pravidlo, které musíme mít neustále na zřeteli… To pravidlo říká, že je třeba držet se vždy povšechností a nikdy neříci nic určitého… Jak mohl být tak lehkomyslný, tak neopatrný… On si prostě myslel, že si může všechno dovolit, opájel se svou mocí, byl přesvědčen, že nenarazí na žádný odpor… A vida, rozehrál to špatně, přepočítal se, tentokrát se někdo jen tak nedá, troufá si odolávat…“

Dialog se rázem mění v sezení, ve kterém jde o záchranu důstojnosti. Obou. Kritik zkusí říct, že to možná nebylo nádraží. Zariskuje: „O nádraží jste ale přece psal v jiném textu, mně se to spletlo…“ „Ano, ano, v jednom textu před lety jsem zmínil nádraží,“ řekne autor, „tak vy jste četl i ten můj text…“

A autor odkládá nedůvěru a je opět dojat. Znovu dostižen svou potřebou, aby ho druzí obdivovali: „Přetéká pěnivou, perlivou radostí, směje se.“ Takový může být smysl rozhovorů: posloužit našemu sebeobrazu. Chránit se. Sebe pěstovat. Posláním intelektuální bajky od Nathalie Sarraute je: Držme se nekonkrétního. Toho, co můžeme říct vždycky. Jinak hrozí pád.

Vypisuji si už nějakou dobu obecné výrazy psychologů a zejména psychoterapeutů. Klienta je potřeba pojmout v jeho celistvosti. V jeho jedinečnosti. Praktikovat holistický přístup. Fenomén setkání…

Ach, kráso jazykového kamuflování literárních recenzentů i terapeutů! Ti první knihu nepřečetli, ti druzí neviděli pacienta. S úšklebkem nad námi, které by hanba fackovala, drží se sebejistě pravidla povšechnosti.


Zbyněk Vybíral je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.