18/11/2021 | glosa |

Pravopisný příběh

Cyklicky se objevují různá zamyšlení nad tím, jak nám zastarávají seznamy tak zvaných vyjmenovaných slov a jak se v nich děti setkávají s některými výrazy, které nikde jinde než v pravopisném cvičení nepoužijí. Slov nebo slovních spojení vyskytujících se hlavně ve školních diktátech je celá řada a při troše fantazie bychom z nich mohli sepsat i krátký příběh.

Mohl by znít třeba takto: Lenní pán Spytihněv víská ve vlasech svou ženu Lydii, jež slyne krásou. Na stolku mají kávu, kterou jim museli umlít ve starobylém mlýnku. Spytihněv sípavým hlasem vypráví Lydii o tom, jak zchodil celé Krkonoše, zlezl Sněžku a jak krkonošští obyvatelé výskali radostí, když ho směli doprovodit na jeho nedobytný hrad. Cestou byli s to rozpoznat divoké býlí, syrovinky a lýkovec, vzájemně se upozornili i na jedovatý blín, na němž seděla načepýřená sýkora. Povívající větřík kolem roznášel hebké chmýří pampelišek. Všem se velmi líbila tamější sýpka plná obilí. U jejích vrat obdivovali kočku se srstí jako blyštivý kov, která po boji s myšmi vypila z plytkého talíře všechno mléko. Spytihněv dále Lydii vyprávěl, jak Nezamysl zesinal hrůzou, když měl přejít visutý most, ale nakonec to dokázal, protože jej zaujala ve vodě vyza, a nabyl zkušenost, že most není vyviklaný. Přestal tedy dělat cavyky. Po návratu na hrad, jehož průčelí zdobí vlys, příchozí zhlédli divadelní představení s názvem Tchyně zpytuje svědomí a malý Cyril zjistil, že má osypky. Spytihněv hned dodal, že ty se podle lidového obyčeje léčí bylinným čajem a před vypitím musí nemocný zvolat: Kdo s koho, zlosyne! Díky vyprávění Lydii i Spytihněvovi slunný den krásně uplynul.

Nejednoho jímá hrůza při pomyšlení, že by tento text měl napsat jako diktát a neudělat chybu. Když si příběh přečtete nahlas, místy ani nezní jako čeština 21. století. Přinejmenším obsahuje slova, s nimiž se setkáváme velmi zřídka, takže by z povinných školních diktátů měla nejspíš vymizet. Na psaní obtížnějších slov se můžeme vždy podívat do příruček a je důležité dětem vysvětlit, že není ostudou je užívat. Je třeba naučit je zacházet například s Internetovou jazykovou příručkou a dovolit jim s ní pracovat i ve škole: Nevíš, jak se něco píše? Najdi si to a ověř! Přemýšlej o tom, co jsi zjistil. 

Pravopis by tak možná přestal být strašákem, více času by zbylo na zdůraznění potřeby porozumět tomu, co čteme a slyšíme, a nácviku srozumitelného popisu světa kolem nás. I s příručkou v ruce je pořád ještě dost prostoru pro to, co je možné se o češtině učit a naučit a co v ní lze objevovat.

Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.