23/11/2021 | komentář |

Přebytky z berlínského deníku

„Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky — když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.“ Berlínská glosa Alžběty Stančákové.

Protnutím reality a přeludu vznikají zhruba dva druhy zážitků: ty, které se nestaly, ač by klidně mohly, a ty, které se staly, ač jsou nepravděpodobné.

Zaprvé — když pod vlivem narkotik vidíte chcát na auto policajty, kteří si vlastně jen přepisují číslo něčí espézetky. Zadruhé — když se turistické skupině, kterou akorát provázíte po Praze, náhle připlete pod nohy sedm tisíc korun v bankovkách. S penězi v ruce rozmýšlíte, jak dále postupovat, dokud vám je nevyškubne východoněmecká turistka a lačně si je nenarve do kabely.

Obdobně pochybná byla pak skupinová halucinace, v níž se lidé měli vracet z ciziny domů, ačkoliv někteří žádný domov nemají. Halucinace, v níž náš pohyb na ulici podmiňovala policejní hodina. Realita a přelud sebou prorostly, ale nebylo z toho nic.

Teď je ale chvíli klid a v Berlíně je vedro. Agatha s Hannou mají v plánu procházku v Tiergartenu, já chci být sama. Vycházím akorát na rozpálenou ulici v Lankwitzu, nasednu do libovolného autobusu, který zrovna přijel, část cesty si čtu, část koukám z okna, na Walther-Schreiber-Platz, což je konečná, přesednu na U-Bahn a dál nazdařbůh jedu, vylezu, aniž bych tušila proč, na Zoologischer Garten, sleduji kavku, jak naklovává kus žvance, projdu si Kurfürstendamm, jen tak se sunu a teče ze mě pot, a nakonec se přistihnu, jak stojím v Tiergartenu a koukám na nějaký potok.

Vyčítám si, že jsem dezertovala ze společné vycházky, a pocítím potřebu být zase s lidmi. V tu chvíli mě mine Agatha, která jde akorát za Hannou. Poznám ji podle sandálů, které mi ráno ukazovala — jsou nové. Ani jedna z nás se nepodiví, že jsme se tu tak náhodně potkaly, načež si, skoro beze slova, jdeme dát ke stánku pivo.

Nad ránem zjistím, že vytéká lednice. Konkrétně moje šuple s číslem 19. Ta fochy v lednici vypadají jak schrány na pitevně. „Sprichst du Englisch oder Französisch?“ zeptám se místního uklízeče, neboť němčina ze mě během té skupinové halucinace stačila vyprchat. Je z Beninu, a tak mluvíme francouzsky. Odkáže mě na Hausmeistera a utře vnitřek lednice, poděkuju mu, že je hodný a že to nemusel, a on se mě zeptá, kolik mi je let. Zarazí se, že by mi hádal méně, a dodá „T’es agée!“. Vyzvídá ještě, zda jsem vdaná, ale zanechám ho samotného v kuchyni — musím umýt popruhy batohu žlučovým mýdlem a při tom si přehrát svůj dnešní sen.

Budím se zalomená a s vyschlými ústy

Obsah tašky (klíče, pár eur, forintů a dinárů, jakási stará mast proti plísním), který jsem před spaním vyklepala na své starorůžové prostěradlo (znouzectnost z tureckého obchodu, to staré vyhodil Hausmeister v době mé nepřítomnosti), mi leží u hlavy. Zase mám tik v oku. S obtíží se zvednu a vlezu do kuchyně, kde akorát uklízí můj přítel z Beninu. Zdraví mě česky: „Dobry den, jak se mate?“, já sahám do svého fochu po rozpustném hořčíku. On švitoří, že z lednice pořád teče a proč jsem tak unavená, jestli jsem včera sportovala. Je to čistá duše a neví, že jsem včera ve křoví tajně olizovala ječmen. Než stačím odpovědět, vytáhne mobil a poprosí mě o moje telefonní číslo. Stojí blízko u mě a musí vidět, jak se mi tikem rozšiřuje a zužuje zornička. Musím mu také zapáchat zpoceninou. Mám rozstřepenou hlavu, chci si sednout nebo lehnout, páteř jako by mi vyhřezla z těla. Řeknu mu jen, že jsem tu přeci každý den a že se jistě uvidíme, ale teď že mám moc práce, načež usnu skrčená v posteli za šumění hořčíku, který ani nevypiju.

Celý den je marný. Umírám bolestí po třech pivech a čtyřech cigaretách a proklínám se — lidé přeci trpěli kvůli mnohem horším věcem. Až navečer se zvednu a dojedu na Kochstrasse, projdu si centrum a nic zvláštního nezažiju.

Vyjma jedné maličkosti. Zaujala mě budova severokorejské ambasády. Musím si ji prohlédnout, je to zvláštní stavba. Když prokukuju mříží, zahlédnu nápis „České centrum“. Nikdy jsem si nevšimla, že dvorem severokorejské ambasády lze dohlédnout na tu českou, a zatoužím tu kompozici zachytit. Už v hledáčku fotoaparátu si všimnu dvou tváří, které vykoukly z nedalekých oken — muž v modrém saku a žena v červeném kostýmku si mě prohlížejí s nezvyklou výhružností. Asi bych neměla, ale vyfotím si je a odejdu.

Nebe se u Brandenburské brány změní z nijakého v rozvrkočené. Berlín tedy má nebe, a dokonce i počasí. Projeví se to hned dalšího dne, kdy se rozprší a ochladí, beninský uklízeč bude zase šúrovat, já ale nevstanu a nepozdravím ho, protože je neslušné opouštět sny předtím, než samy ustanou.

Wer schweigt, stimmt zu

Vyhlédnu z okna, abych zjistila, zda prší, a záda mi promáčí čísi čaj vylitý z okna nade mnou. Ne, to se nestalo; avšak spadly mi klíče do záchoda. Jasný příznak únavy.

Páteční večer na Karl-Marx-Allee, sobotní ráno na Karl-Marx-Strasse.

K zápiskům z Berlína mě nedonutí ani odbíjení zvonů z nedalekého etiopského kostela

Přesto je slušnost vést si v cizině alespoň nějaké poznámky.

Po týdnu bohatého — a nerizikového — života mě dohnal můj vlastní imunodeficit. Došly mi síly a víc se teď zavrtávám do peřiny, kterou mi v březnu přivezl Vojtěch v kostkované plastové kabele výměnou za hnědou zmijovku, která mi na hlavě příliš plandala. Nehodlám se své nemoci podvolit, a tak žiju dál. Nasedám na různé linky U-Bahnu a S-Bahnu, chodím podél Sprévy a močím poblíž sochy Marxe a Engelse. Zahlédnu hlasitý protest na Alexanderplatzu, kritiku e-shopů s oblečením, po které performeři všem přihlížejícím rozdají vizitky s datem otvíračky výběrového sekáče, kde za uválený kabát s fleky od kafe zaplatíme sto eur.

Nazítří zajdu do Humany, pořídím obří větrovku a padnoucí okopané konversky. S Hannou si vaříme velkolepou večeři, na Agathině parapetu suším své v umyvadle přeprané boty, trochu žeru třešně, píšu disertaci a článek o chronické obstrukční poruše (skoro jsem napsala poluce) plic, ráno neopouštím sny, tudíž se nepotkávám s uklízečem z Beninu, zato jsem se v autobuse spřátelila s hudebníkem z Tanzanie.

V Hasenheide s Hankou sledujeme, kterak si vosa hloubí v zemi ďolík a hrabe nožkama jak pejsek, přisedne si k nám Bruno, Berlíňan, vypráví česky pohádku o mouchách. Nakonec zjistíme, že umí cvrlikat a zná se s Vojtěchem, který u něj přespal tu březnovou noc, kdy mi dovezl peřinu.

Zatímco jsem toto psala, vyrušil mě zvuk.

Našla jsem za naším Studentenwohnheimem satyra, který se dvěma vílami tančil až do svítání, chytal mě za ruce a říkal: „You are Alžběta. You are from the Czech Republic.“ Jenže já si pak omylem lehla do rozlitého piva a satyr se odvrátil a vyblil do záhonu begonií.

Je tři čtvrtě na pět a svítá. Kdosi nás cestou zpátky sledoval v zašedlém úsvitu špehýrkou ubytovny.

Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky — když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.

Autorka je básnířka.