V sedmdesátých letech minulého století se skupině ideologicky vyhraněných ekonomů podařilo zaujmout tehdejší politiky. Svůj „neoliberální“ model založili na tezi, že ekonomický růst a rozvoj přímo závisí na tržní konkurenceschopnosti, a proto by se všechno mělo podřídit prohlubování soutěže a soutěživosti a tržní principy by měly proniknout do všech oblastí života.

Podle jedné z hlavních myšlenek neoliberalismu měly jednotlivé země zvyšovat flexibilitu trhu práce, což znamenalo programové přenášení nejistoty a rizika na pracující a jejich rodiny. Výsledkem je zrození světového „prekariátu“ sestávajícího z milionů vykořeněných lidí po celém světě. Ti se stávají novou nebezpečnou třídou. Mají sklon naslouchat zlým hlasům a svým volebním potenciálem a finančními úsporami vytváří pro takové hlasy politickou platformu. Úspěch „neoliberální“ agendy, kterému více či méně napomáhaly vlády všech ideologických zaměření, vrhl na scénu politické monstrum v zárodečném stavu — a je třeba jednat dříve, než se probere k životu.

 

Prekariát čeří vody

Na prvního máje 2001 se sešlo 5000 lidí — převážně studentů a mladých aktivistů — v centru Milána na plánovaném protestním pochodu MayDay, který měl být alternativou tradičních odborářských manifestací. V roce 2005 již dosáhl počet účastníků více než 50 000 — podle některých odhadů dokonce více než 100000 — a „Euro MayDay“ získal celoevropský charakter; zúčastnily se ho stovky tisíc především mladých lidí v ulicích měst po celé kontinentální Evropě. Tyto demonstrace byly první záchvěvy globálního prekariátu.

Stárnoucí odboráři, kteří do té doby akce k mezinárodnímu svátku práce organizovali, pochopitelně neměli radost z této nové masy, která volala po vstřícném přístupu k migraci nebo nepodmíněném základním příjmu, což jsou požadavky tradičnímu odborářství poměrně vzdálené. Odbory hledaly řešení prekarizace práce v návratu k „labouristickému“ modelu, který úspěšně prosadily v polovině dvacátého století. Modelu, který stavěl na stabilnějších úvazcích s dlouhodobým výhledem a odpovídajícími benefity. Jenže mnozí z mladých demonstrantů měli před očima generaci svých rodičů, která se přizpůsobila fordistickému vzorci a celý život strávila ve vyčerpávajících úvazcích, podřízena průmyslovému managementu a diktátu kapitálu. Účastníci Euro MayDay sice neměli promyšlenou alternativu, ale oživovat tradiční labourismus se jim rozhodně nechtělo.

Stojaté vody se začaly čeřit nejprve v západní Evropě, ale Euro MayDay brzy nabyl globální povahy; významným centrem jeho působení se stalo například Japonsko. Zprvu byl spíše hnutím mladých, vzdělaných, zklamaných Evropanů, odcizených projektu Evropské unie soutěživým tržním (či neoliberálním) přístupem, který je nutil ke krátkodobým zaměstnáním, flexibilitě a co nejrychlejšímu ekonomickému růstu. Europocentrický původ hnutí však ustoupil internacionálnímu charakteru, jakmile jeho příslušníci začali vnímat souvislost mezi nejistotami, s nimiž se museli vyrovnávat, a údělem lidí ve zbytku světa. Významnou součástí demonstrací prekariátu se stali přistěhovalci.

Následně se hnutí rozšířilo o osoby s nekonvenčním životním stylem. Stále tak bylo přítomno tvůrčí napětí mezi prekariátem jakožto oběťmi, jež jsou sankcionovány a démonizovány běžnými institucemi a hlavními politickými proudy, a prekariátem jakožto hrdiny, kteří tyto instituce zavrhují gestem intelektuálního a emocionálního vzdoru. V roce 2008 již demonstrace Euro MayDay začaly souběžně probíhající odborářské akce zastiňovat. Širší veřejnost ani politici si tohoto trendu sice nevšímali, jednalo se nicméně o významný posun.

Zmíněná podvojná identita oběti/hrdiny zároveň přispěla k nedostatečné soudržnosti hnutí. Další problémem byla neschopnost zacílit svůj boj. Kdo nebo co byl nepřítel? Všechna velká hnutí v našich dějinách stavěla na otázce třídy, ať už to bylo ku prospěchu věci, nebo ne. Jeden skupinový zájem (nebo soubor zájmů) bojoval proti druhému, který ho vykořisťoval a utlačoval. Bojovalo se obvykle o využívání a kontrolu klíčových prvků výrobního a distribučního systému dané doby. Jako by prekariátu kvůli jeho pestré skladbě nebylo zřejmé, které prvky to jsou. K intelektuálním hrdinům patřili Pierre Bourdieu (1998), který vytyčil pojem prekarity, Michel Foucault, Jürgen Habermas nebo také Michael Hardt s Tonym Negrim (2000), jejichž kniha Impérium byla pro rodící se hnutí zcela zásadní; v pozadí stálo rovněž dílo Hannah Arendt (1958; čes. 2007) a ozvuky protestů z roku 1968, které vytvořily vazbu mezi prekariátem a Frankfurtskou školou zastoupenou Marcuseho Jednorozměrným člověkem (1964; česky 1991).

Šlo o osvobození ducha, vědomí sdíleného pocitu nejistoty. Žádná „revoluce“ však nevyplývá z prostého porozumění stavu věcí. Tehdy hnutím ještě necloumala skutečná zlost. Bylo to proto, že si dosud nevypracovalo politickou agendu nebo strategii. Scházela programová odpověď, což se ukazovalo zvláště při hledání symbolů, na dialektické povaze vnitřních debat a napětí uvnitř prekariátu, které trvají a sotva kdy pominou.

Vůdci z řad demonstrantů na Euro MayDay se trhliny ve tkáni hnutí snažili všemožně zalepit, a to doslova — například na obrazech a plakátech. Někteří kladli důraz na zájmovou shodu mezi migranty a ostatními (například na plakátu k Euro MayDay v roce 2008 se skvělo heslo migranti i precarie), mezi mladými a seniory, kterou sympaticky vyjadřoval plakát k akcím v Berlíně v roce 2006 (Doerr, 2006).

Ovšem levicově libertariánské hnutí si musí nejprve zjednat respekt, nebo alespoň vzbudit zájem těch, kdo nejsou jeho součástí. I jeho nejnadšenější přívrženci by nejspíš připustili, že dosavadní demonstrace byly více divadlem než hrozbou a že šlo spíše o prosazování individuality a identity v rámci kolektivního prekérního údělu. Řečeno jazykem sociologů, veřejná vystoupení byla projevem hrdosti prekarizovaných subjektivit/subjektů. Jeden plakát k Euro MayDay v Hamburku spojoval v jediném gestu odporu čtyři figury: uklízeče, pečovatele, uprchlíka či migranta a takzvané kreativce (k nimž nejspíš patřil také tvůrce plakátu). Prominentní místo na plakátě zaujímala taška jakožto ikonický symbol současného nomádství v globalizujícím se světě.

Plakát Euro Mayday 2005 v Hamburgu

Na symbolech záleží. Pomáhají sjednocovat sociální skupiny tak, aby byly více než jen nerozlišitelnou mnohostí navzájem si odcizených lidí. Pomáhají utvářet třídní vědomí a budovat identitu, posilují povědomí o tom, co sdílíme, a upevňují základy solidarity nebo bratrství (fraternité). Tato kniha však volá po posunu od symbolů k programu. Vývoj prekariátu jako uskutečňovatele politiky ráje teprve musí nabrat směr od divadelních a vizuálních představ o emancipaci ke konkrétním požadavkům, jež zaměstnají stát místo toho, aby ho pouze mátly a provokovaly.

Pro Euro MayDay je typická atmosféra karnevalu, tančí se salsa a plakáty i projevy bývají humorné, zesměšňují nepřítele. Mnohé akce spočívající na základě volného sdružování jsou však povahy spíše dobrodružné a anarchické než strategicky promyšlené, což vede k tomu, že společnost téměř neohrožují. V Hamburku si demonstranti navzájem radili, jak se vyhýbat placení za lístky na autobus nebo do kina. Při jednom kousku z roku 2006, který byl pro hnutí typický, vtrhlo zrána přibližně 20 mladých lidí v převlecích, oslovujících se Spidermáma, Multiflex, Operaistorix a Santa Guevara, do obchodu s luxusními potravinami. Nacpali nákupní košík drahými dobrotami, zapózovali, nafotili se a pak odešli, přičemž pokladní předali květinu a vzkaz, kde stálo, že sice vytvářejí bohatství, ale sami nemají šanci ho požívat. Tato scéna jako by byla vystřižena z německého filmu Občanská výchova. Skupina, která si říkala Gang Robina Hooda, nebyla nikdy dopadena. Na internet umístila oznámení, že ukradené jídlo rozdala stážistům, kteří jsou podle ní mezi prekarizovanými pracovníky ve městě nejvíce vykořisťováni.

Legrácky podobných skupin, jež mají jen zřídka za cíl získat nové příznivce nebo oslovit většinovou společnost, vyvolávají historické analogie. Možná se nacházíme ve fázi vývoje prekariátu, kdy odpůrci jeho hlavních rysů — nejistoty bydlení, námezdní a jiné práce, sociální ochrany — v něčem připomínají „primitivní buřiče“, jací povstali z každé velké společenské proměny, během níž se ztrácely staré výsady a odvrhovaly společenské úmluvy. Jak trefně poznamenal Eric Hobsbawm (1959), dějiny jsou plné různých Robinů Hoodů. Jejich chvíle přichází krátce před tím, než se nově vznikající třídě podaří zformovat koherentní politickou strategii, jak prosazovat své zájmy.

Účastníci pochodů EuroMayDay a s nimi spojených setkání v jiných částech světa představují jen špičku ledovce prekariátu. Ve strachu a nejistotě dnes přežívá mnohonásobně více lidí. Většina z nich by se s demonstracemi při EuroMayDay neztotožnila. Proto však nepřestávají být součástí prekariátu. Jsou neukotvení, bez vlastního směřování, ale dusí v sobě vztek, který je může přivést do náruče extrémní pravice nebo extrémní levice a k podpoře populistické demagogie, jež hraje na strunu jejich fobií a strachů.

Překlad Antonín Handl a Petr Janus

 

Vychází v nakladatelství Rubato.