Prekarizace smysluplnosti

Data z Británie nebo USA, stejně jako informace sdílené napříč českou kulturní sférou ukazují, že v zaběhnuté praxi člověk své tvůrčí aktivity spíš dotuje z vedlejších úvazků a denního zaměstnání, než aby jej uživila samotná kreativní činnost. Spisovatelé Západu i středu proto sepisují otevřené dopisy a petice, zakládají Asociace a Družstva, chtějí po nakladatelích férovější podmínky, po státu bohatší nebo aspoň transparentnější dotační a stipendijní programy.

Není se moc čemu divit. U debutanta je ještě pochopitelné, že si své psaní musí dotovat z vlastních zdrojů, u zavedeného autora — dejme tomu žánrové prózy, která se prodává a kterou je schopný pravidelně dodávat — už ale zaráží, že si často nepřijde ani na průměrnou mzdu. Respektive v českém, jazykově, a tudíž i finančně omezeném prostředí třeba na ucházející grant nebo stipendijní pobyt. Každý, kdo se kdy potýkal s textem na profesionální úrovni, může potvrdit, že se jedná o práci a často o práci náročnou. A jako taková by měla být náležitě odměněna, nejen příslovečným pocitem smysluplnosti a možností „dělat si, co mě baví“. Spisovatelé se dobrého pocitu ze svého „poslání“ nenají, stejně jako zdravotní sestry, sociální pracovníci nebo učitelé.

Populární antropolog David Graeber ve snad už kanonickém eseji „Práce na hovno“ poukazuje na zajímavý fenomén: s tím, jak se za poslední dekády exponenciálně množí administrativní pozice, zaměstnání ve službách, korporátní práce či PR a management struktury všeho druhu na úkor výroby, zemědělství nebo práce v domácnosti, čili vzrůstá počet i pro samotné zaměstnance nesmyslných a bezobsažných povolání, vztek vyvolaný touto bezobsažností a absurditou „práce na hovno“ paradoxně směřuje k těm několika povoláním, která pořád ještě dávají smysl. Vzbuzují zlost právě tím, že smysl jejich existence spočívá v jejich samotném provozování a nepotřebují žádnou slizkou korporátní legitimizaci vyhoněnou šílenými budgety a těmi nejzářnějšími PR mozky.

V euroatlantickém civilizačním rámci považujeme literaturu a umění za smysluplné — jako společnost je prostě potřebujeme ke svému bytí a nedokážeme si představit existenci bez nich. Smysluplná je i práce zdravotníků, řidičů hromadné dopravy, učitelů, kuchařů, popelářů, květinářů, tesařů a dalších. Na rozdíl od přebujelých administrativních, korporátních a s prodejem či marketingem souvisejících zaměstnání, pohodlně uhnízděných v náruči globálního kapitálu, ale musí všichni tito často bojovat o své právo na důstojnou odměnu; tím, že znovu podtrhnou smysluplnost toho, co dělají, připomenou, že se bez nich společnost neobejde — stávkou, peticí, demonstrací, happeningem a podobně.

Zvláštní, ale přitom nepřekvapivé na celém tom nárokování si smysluplné práce ve světě, v němž začíná být o smysluplnost konání nouze, je, že má zpravidla nesystémový, zdánlivě nahodilý charakter. Jednou stávkují řidiči autobusů, jindy sepisují umělci petice, za týden se chystají demonstrace horníků, přitom mají všichni stejný cíl: důstojné živobytí. Samozřejmě, v konkrétních krocích a požadovaných podmínkách si mohou občas protiřečit, ale nejedná se o antagonické skupiny. Ty z nich dělá právě až vstoupení do veřejného prostoru pod hlavičkou vlastní profese, a nikoliv všech, kdo chtějí za práci odpovídající ocenění. Proto se tak dočítáme o problémech zdravotních sester nebo nárocích českých spisovatelů: samotná povaha práce v jednadvacátém století, struktura pracovního trhu nebo systému, který jej udržuje v chodu, zůstávají nedotčeny. Paradoxně se tak tímto veřejným žádáním o výjimku, úlevu a zlepšení systém, který nedůstojné podmínky produkuje, legitimizuje. Namísto zpochybnění jeho spravedlnosti se postižení dovolávají jeho autority.

Je proto škoda, že se dnes už globální debata o postavení spisovatele na pracovním trhu — což v kapitalismu vlastně znamená ve společnosti — ubírá touto vyšlapanou, a přesto zjevně nikam nevedoucí cestou žádostí nakladatelů o férovost, handrkování o procenta či vyjednávání státní podpory. Nejen proto, že ve výsledku na sebe spisovatelé poutají onen společenský vztek, vtělený do odfrknutí zmrzlého nádražáka nad ukňouranými primadonami nebo pohoršení manažera v IBM nad tím, že si někdo jen tak nárokuje naše peníze, ale hlavně kvůli omezení problému jen na vlastní profesi. Peníze schází spoustě lidí a na základě dostupných sociologických dat je jasné, že tento nedostatek se pravidelně týká konkrétních profesí, etnik, věkových skupin, genderů či lokalit. Proč jej tedy řešit nesystémově a odděleně?

Neříkám, že by spisovatelé měli vytvořit neprůstřelnou politickou koncepci — ať už se bavíme o základním nepodmíněném příjmu, zkrácení pracovního týdne, překopání zákoníku práce, zvýhodnění malých živnostníků, progresivním zdanění a dalších receptech z jakéhokoliv konce politického spektra — a napochodovat s ní do nejbližšího parlamentu. Bohatě by stačilo, kdyby symbolickou váhu, jíž se v západních společnostech stále ještě těší, a formulační um napnuli směrem ven z literatury a místo technikálií typu „kolik kdo dostane z prodeje jedné e-knihy“ upozornili na jejich politickou a systémovou podstatu. Jedině takto mohou strhnout nálepku ufňukané primadony s apetitem na státní peníze: poukázáním na skutečnost, že se nejedná o privátní potíž jedné profese, nýbrž o systémový problém celé společnosti. Zvlášť když spousta chudých nebo pracujících v nedůstojných podmínkách nemá tak silný hlas.