25/03/2020 | portrét | Jakub Pavlovský

Překvapuje mě tak častá absence sebeúcty

Rozhovor s profesorkou a historičkou Milenou Lenderovou, která se ve své badatelské i literární práci dlouhodobě zabývá ženami, jejich dějinami a postavením, genderem a dějinami každodennosti, především v 19. století. Dosud jí vyšly knihy Dějiny těla, Žena v českých zemích od středověku do 20. století či K hříchu i k modlitbě — Žena devatenáctého století. Nedávno Mileně Lenderové vyšla nová kniha Ženy s kufříkem a nadějí, ve které se věnuje porodním bábám a asistentkám v českých zemích.

Proč by nás měly zajímat dějiny každodennosti?

Samozřejmě by nás měly zajímat i událostní dějiny, důležité historické procesy, politický vývoj především v druhé polovině 20. století, to, jak snadno je možné ztratit jednou nabytou demokracii. Nemyslím si, že by historie byla magistra vitae na celý úvazek, něco však určitě zmůže. Ale dějiny každodennosti — či kulturní dějiny jako takové — odpovídají na otázku, jak lidé žili, co je zajímalo, jak cestovali, jedli, oblékali se, v čem vozili děti, jak se bavili a radovali atd. Docela dobře nastavují zrcadlo soudobému konzumu a pro většinu laických zájemců o dějiny jsou srozumitelnější a pestřejší než makrohistorie. A mohou třeba pár jedinců zavést i k ní.

Milena Lenderová, foto: osobní archiv

Je něco, co vás při bádání v dějinách žen dodnes překvapuje?

Nepřestává mě udivovat pasivita, trpělivost a submisivnost většiny našich praprababiček. Nic jiného jim nezbývalo, byly na mužích ekonomicky závislé, to je zřejmé, ale přesto mě překvapuje tak častý výskyt absence sebeúcty. A pokud se tomuto úzu vymkly, společnost jim to dala tvrdě najevo.

Překvapuje vás to i přesto, že neměly moc na výběr?

Asi jsem se špatně vyjádřila, spíš mi jich je líto. Ale překvapuje mě, že tuto „tradiční“ rodinu dodnes někdo považuje za ideální model. 

Když jsme u té „tradiční rodiny“ existuje něco, co bylo běžné, ale co následně vymizelo a dnes bychom to uvítali?

Myslím, že ne. Opravdu mě nic nenapadá. Kromě už zmíněného si představme náročnou péči o domácnost, časté porody, špatné poporodní ošetření, pořád relativně vysokou kojeneckou a dětskou úmrtnost. Hygiena nic moc, nepohodlné oblečení a obutí, špatné stravování.

Kniha Ženy s kufříkem a nadějí, vyšla v Karolinu

To souvisí s vaší poslední knihou. Proč jste si jako téma zvolila zrovna porodní báby?

Zájem o minulost porodní asistence paradoxně nevyplynul ze zájmu o dějiny žen a vůbec ne ze zájmu o dějiny ženské emancipace, ale z takové hezké náhody. Ostatně ženská emancipace, zpracovaná už z různých úhlů pohledů, mě tolik nezajímá, spíš mě zajímají proměny konstruktu feminity. Asi před patnácti lety se mi do rukou dostal úžasný pramen — kopie deníku porodní babičky Anny Vondráčkové z Choltic z let 1878—1897. Začala jsem se pídit po dalších denících, přesvědčila o užitečnosti tématu své kolegyně, a dokonce jednoho kolegu, a za pár let byla kniha Ženy s kufříkem a nadějí na světě. Byl to velmi příjemný proces, ozývali se nám potomci někdejších porodních babiček, pracovníci muzeí i archivů.

Jaký je vlastně rozdíl mezi bábou a asistentkou?

Vidíte, možná právě v té sebeúctě — samy představitelky této profese začaly na přelomu 19. a 20. století odmítat označení „bába“ a volat po kvalitnějším vzdělání a uznání své práce. A rovněž po označení „porodní asistentka“.

Dá se říct, že se pohled mužů na ženskou emancipaci zlepšuje?

Jak kterých. Do značné míry záleží na orientační rodině muže a na jeho vzdělání. Málo platné, rodinné vzorce kopírujeme, i když nechceme. Nicméně inteligentní muž si nemyslí, že je žena tvorem méněcenným. Upřímně, nevím, co některé muže vede k pocitu nadřazenosti. Že by to byl jejich způsob sebeobrany?