31/05/2021 | recenze | Jakub Kára

Přes vyprávění přerostlý pan Hugo

Naivizující próza z archaického bezčasí: bude humor? Recenze románu Nejkrásnější pohřeb Jana Huga od Lukáše Csicselyho.

Lukáš Csicsely: Nejkrásnější pohřeb Jana Huga
Vyšehrad, Praha 2020

Poslední kniha spisovatele Lukáše Csicselyho v sobě spojuje bizarní obrazy venkova, humoristické vyprávění, ale i nesnesitelného vypravěče, který nás bohužel celou knihou provází.

Lukáš Csicsely není úplně neznámé jméno české literatury. Dosud se věnoval především literatuře pro děti a začínající čtenáře. Jeho poslední román Podivuhodný pohřeb Jana Huga je po debutu Svátek teprve jeho druhou knihou „pro dospělé“. A i zde se setkáváme s podobnými prvky, jaké se objevily již ve „festivalovém a karlovarském“ Svátku: najdeme zde snobského hlavního hrdinu, který neprojevuje příliš zájmu o své okolí, tajemnou dívku, jazykovou hru či tvorbu neexistujícího nářečí. Zatímco ve Svátku se pohybujeme v naší současnosti, příběh Nejkrásnějšího pohřbu Jana Huga je zasazen do prostoru mimo čas, respektive propojuje ho s naší současností jen několik nepatrných drobností.

Příběh Csicselyho nového románu není nijak komplikovaný. Jan Hugo, hlavní postava a vypravěč, se zamiluje do hlasu tajemné dívky, kterou nazve Zpěvankou, rozhodne se opustit svou rodnou ves Hlučiny a vypraví se do Bílin, kde jeho vysněná bydlí. Na to, že jeho „dobrodružná cesta“ skončí tragicky, upozorňuje již titul románu, a čtenář je tak veden do očekávaného finále a může jen zvědavě číhat, kdy, jak a jak moc tragicky se ukončí protagonistovo putování a z jakého důvodu bude poslední rozloučení s Janem Hugem tím nejkrásnějším pohřbem.

Na počátku knihy se tedy ocitáme v Hlučinách, vesnici, v níž se jaksi zastavil čas. Obyvatelé zde žijí bez civilizačních výdobytků a vše se točí kolem sběru borůvek. Jan Hugo, místní estét, sebestředný dandy a odpůrce práce, shodou okolností zaslechne hlas tajemné dívky, vmžiku je zamilován a je ochoten neznámé dívce věnovat své srdce a zcela se jí oddat. Stačí se jen vypravit do nedalekých Bílin, opět poněkud archaické a podivné vesnice…

Nejkrásnější pohřeb Jana Huga je od první stránky anekdotickým vyprávěním, které slibuje dovést čtenáře k závěrečné pointě. A začátek knihy, členěný do krátkých úvodních kapitol, zároveň budí naději na slovní komiku, alegorické prvky a spád. Ale po první čtvrtině se čtenář ocitne v houštině poznámek a tu více tu méně vtipných komentářů hlavního hrdiny.

Csicsely se totiž rozhodl postavit celé své vyprávění na výrazném vypravěči, jenž má zálibu v rozvleklém popisu a který vše kolem sebe „dandyovsky“ opisuje a zálibně či rádoby humorně líčí. Zpočátku úsměvný staromilský styl Jana Huga, se kterým nás informuje, že matka „dokuchtila snídani“, on si vzal „skývu chleba“, „upil hlt kávy“, „vyleštil střevíce“ a „očistil fráček“, začne více a více dominovat a postupně zcela zastíní vše ostatní. Děj, vedlejší postavy a popis prostředí tak po čase vypravěči a jeho stylu ustoupí a celý slibně se rozbíhající příběh se i přes snad dobrodružné epizody začne sunout doslova hlemýždím tempem. Rozběhnutý děj se zasekne. Přibývají sice další epizody, ale už mají podobu jen nedostatečně humorných vycpávek. Anekdota se zbytečně protahuje, k pointě se nespěchá a Hugovy slovní hrátky se mění ve slovní mlhu. Průběžně se zjevující postavy slouží snad jen jako terče břitkých odsudků pana Huga, děj nijak výrazně neposunou a zase mizí. Jazyková hravost vypravěče, který každý krok či posun v ději obalí všemožnými komentáři, má i své světlé momenty, často se však poněkud utrhne ze řetězu a zplodí podivné větné konstrukce či promluvy. Čtenář tápe, nakolik jde o záměr, nepřesnost, chybu či důkaz pochopitelné únavy redaktorské pozornosti.

V tomto případě Nejkrásnější pohřeb Jana Huga nenašel svého čtenáře. Už proto, že celý děj se odehrává za vypouklým sklem vypravěčova otravného stylu. Jsem si vědom vytrvalé snahy o humor a všemožné jazykové eskapády, ale zamýšlený efekt se bohužel tentokrát nedostavil. Kniha tak nakonec budí dojem jen zbytečně natažené anekdoty.