06/03/2020 | ukázka | Vít Machálek

Prezident lidskosti

Ukázka z monografie o Emilu Háchovi, která se soustředí nejen na roli prezidenta druhé republiky a protektorátu Čechy a Morava, ale i na celý jeho život od jihočeského dětství přes působení mladého právníka a vlastence spojeného s českou samosprávou v habsburské monarchii až po roli nejvyššího soudce první republiky.

„Když někde byla nějaká tombola, vždycky mi strčili nějaké lístky a jakživ nic kloudného jsem nevyhrál, vždycky to nejhorší. Ale když […] na Hradě strašilo a nikomu se sem nechtělo, tak si v milém národě vzpomněli, že udělají tombolu a že tentokráte mne nechají vyhrát. Všichni byli jednomyslně pro to, že jenom já jsem povolán k tomu, vést v těchto strašlivých dobách národ a stát.“

Výběr prezidenta

„Po abdikaci a následném odletu Edvarda Beneše z vlasti bylo nutné nalézt vhodného prezidentského kandidáta. Z politických jednání vzešel jako jediný Emil Hácha.“ Vzhledem k tomu, že nový prezident měl jako „obětní beránek“ vzít na sebe celou tíži pomnichovské situace, není příliš nadsazené konstatování, že Háchovi, kterého tento osud postihl místo kýženého odchodu na odpočinek, mnichovská katastrofa změnila život ještě hůř než jiným občanům Československa.

K tomu, že se Hácha ve vztahu k přijetí kandidatury nakonec ocitl pod neodolatelným tlakem, přispělo nejen to, že se na jeho jménu shodly různé politické síly, ale i dlouhé odkládání prezidentské volby, která by se pak už v případě jeho odmítnutí vůbec nemusela uskutečnit.

Podle ústavy se Národní shromáždění mělo k volbě nového prezidenta sejít do čtrnácti dnů od abdikace jeho předchůdce. Tuto lhůtu, po jejímž uplynutí už Syrového vláda nevykonávala prezidentskou funkci „mocí ústavní listiny, nýbrž mocí vlastní“, nebylo po Benešově rezignaci možné dodržet: „Úřední zpráva na vysvětlenou upozornila, že nelze dosud přesně zjistiti, kteří poslanci pozbyli státního občanství a tím také mandátu.“

I samotné hledání kandidáta, které by za normálních okolností bylo úkolem jednotlivých stran, zkomplikovaly pomnichovské změny politického systému. K těm nedocházelo z vůle československých politiků, ale pod nátlakem Adolfa Hitlera, který 14. října 1938 od ministra Chvalkovského ultimativně požadoval mj. i „redukci politických stran“. Svou roli v něm nicméně sehrál i sklon české společnosti k despektu vůči stranám (projevující se i v řadě pozdějších období našich dějin, zdaleka ne jen za druhé republiky).

Emil Hácha v roce 1938, foto: Wikimedia Commons

Namísto vytváření jedné státostrany totalitního typu, které se uskutečnilo na Slovensku, směřoval v českých zemích vývoj k vytvoření dvou uskupení kolem nejsilnějších českých stran první republiky, agrární a sociálnědemokratické. Agrárníci vedení Rudolfem Beranem se ujali formování Strany národní jednoty, zahrnující strany od středu napravo, zatímco sociální demokraté v čele s Antonínem Hamplem připravovali vytvoření levicové Národní strany práce. V průběhu listopadu postupně zanikaly dosavadní politické strany a připojovaly se ke Straně národní jednoty (která vzdor svému názvu představovala spíš nesourodý konglomerát demokratických a k autoritativním režimům tíhnoucích politických sil), jejíž ustavující provolání bylo zveřejněno 17. listopadu. Jen menší část národních socialistů se připojila k postupně vznikající Národní straně práce. Tímto způsobem „se konkretizovala jak představa Berana, tak i Hampla o zavedení politického systému podle anglického vzoru, založeného na principu existence vládní strany a strany loajální opozice“. V nestandardních pomnichovských poměrech mohlo ovšem jít jen o vnějškovou podobnost s klasickou demokracií anglosaského typu.

Ještě před oficiálním ustavením obou nových stran připadla Beranovi a Hamplovi rozhodující role při hledání nového prezidenta. To bylo mimořádně obtížné, protože muselo jít o reprezentativní osobnost akceptovatelnou pro širokou českou veřejnost, která nemohla stát v protikladu k první republice, ale ani s ní nesměla být politicky spojená, protože vhodný kandidát musel být přijatelný i pro slovenské ľudáky a pro nacistické Německo.

„Při úvaze o obsazení ‚křesla‘ prezidenta byla přijata všeobecná zásada, aby do této funkce nebyl navrhován aktivní politik. Návrhů se vyskytlo několik (J. Preiss, J. Baťa, J. B. Foerster, J. Šusta, F. Chvalkovský, V. Mastný, Š. Osuský, J. Syrový, J. Lobkowicz).“ Postupně se však ukazovalo, že možní kandidáti buď nesplňují všechny nezbytné podmínky, anebo kandidaturu odmítají.

Příznačný byl například postoj prof. Kaprasa, který se jako představitel jedné z celonárodních organizací (stál v čele Národní rady československé) zdál být obzvlášť vhodným kandidátem: Kapras Beranovi nabídku prezidentské kandidatury odmítl, protože si byl vědom toho, že jako prezident by se „stal pouhou figurkou, která by byla zmítána událostmi dějin“. Poněkud paradoxně se právě Národní rada československá dne 11. listopadu 1938 obracela na premiéra Syrového s konstatováním, „že v zájmu dalšího zachování státu a národa je nezbytně nutné neprodleně provésti volbu prezidenta republiky. Jakékoli další průtahy v této otázce znamenají pro existenci a samostatnost národa i život státu nedozírné ztráty a nové škody a nebezpečí“.

Zdálo se, že stále kritičtější situace přispěje k tomu, že se prezidentem stane ministr Chvalkovský, kandidát přijatelný pro agrárníky, ľudáky i Berlín. Už 11. listopadu zasedal v parlamentě čtrnáctičlenný politický výbor českých a slovenských poslanců, zabývající se volbou prezidenta a ústavními změnami, kterými byl podmíněn souhlas ľudové strany s touto volbou. V následujících dnech intenzivní jednání pokračovala a 19. listopadu došlo k přijetí zákona o slovenské autonomii Národním shromážděním.

Poté měla následovat volba dr. Chvalkovského prezidentem republiky. Dne 21. listopadu 1938 se však Chvalkovský místo toho kandidatury vzdal. Jeho rozhodnutí zůstat ministrem zahraničí a o prezidentský úřad se neucházet zřejmě ovlivnilo více faktorů, počínaje osobními důvody a konče rozporem mezi Chvalkovského evangelickým vyznáním a tehdejší představou, že by prezidentem měla být konzervativně katolická osobnost.

Nejpodstatnější však byla skutečnost, že Chvalkovský byl jen kandidátem agrárníků, nikoliv celé Strany národní jednoty, kde s ním nesouhlasilo její levé křídlo (národní socialisté a lidovci). Odevzdáním bílých lístků při prezidentské volbě hrozila i Hamplova Národní strana práce.

Emil Hácha s Adolfem Hitlerem na pohřbu Reinharda Heydricha, foto: Wikimedia Commons

Třetí říše se do prezidentské volby v Praze přímo nevměšovala a nepodpořila aktivity českých ultrapravicových extremistů z Akce národní obrody, jejíž představitel M. Hlávka prostřednictvím německého velvyslanectví do Berlína „oznámil, že bude-li zvolen levičák, což se pak vztahovalo i na E. Háchu, uskuteční fašisté protivládní puč“.

Lidé z ANO se nemýlili v tušení, že prezidentský kandidát nakonec vzejde z návrhu levé části politického spektra. Levicoví politici kolem Antonína Hampla se nespokojili jen s kritikou kandidatury dr. Chvalkovského, ale současně už také hledali jiného kandidáta. Uvažovalo se o představitelích Nejvyššího správního soudu (dr. Hácha), Nejvyššího soudu (dr. Fajnor) a Nejvyššího kontrolního úřadu (dr. Horák). „Z těchto úvah se pozornost koncentrovala na E. Háchu.“ Příčinou byla patrně skutečnost, že „v zasvěcených kruzích sociálních demokratů, kteří se vůči českým úředníkům a soudcům stavěli zásadně skepticky, se Hácha odjakživa těšil dobré pověsti“. V době, kdy dr. Chvalkovský rezignoval na svou kandidaturu, se sociální demokraté a představitelé levého křídla Strany národní jednoty vyslovili pro Háchu. Vzhledem k tomu, že na Háchově jménu se politici druhé republiky rychle sjednotili, historické prameny spojené s tímto obdobím většinou ani neřeší otázku, kdo je vyslovil jako první. Lze nicméně konstatovat, že Hácha nebyl kandidátem Beranovým (tím byl Chvalkovský), ale „kandidátem Hamplovým, nebo kompromisním“. S touto informací z pamětí ministra Klumpara (který ji měl přímo od Hampla) se shoduje i vzpomínka agrárníka Feierabenda, který ve spojení se svým poválečným setkáním s někdejším sociálnědemokratickým ministrem Meissnerem říká: „Potvrdil mi, že Hampl navrhl Beranovi za kandidáta na prezidentství Háchu, a dodal, že se za to Hampl před historií nebude muset stydět.“

Hampl se stal později jednou z obětí nacistické okupace. Stejný osud potkal i druhého z politiků, kteří stáli u zrodu Háchovy kandidatury, Otakara Klapku. Tento původně národněsocialistický politik byl v listopadu 1938 členem předsednictva Strany národní jednoty, v němž předložil předem projednaný návrh, na jehož základě „se političtí činitelé nakonec shodli, že nejvhodnějším kandidátem prezidentství bude JUDr. Emil Hácha. Rozhodnutí padlo 22. listopadu 1938“.

Tento den byl pro Háchu, který se v situaci ohromného morálního nátlaku až morálního vydírání rozhodoval kandidaturu přijmout, patrně nejtěžším v celém jeho životě. Dr. Hácha byl konfrontován se skutečností, že po více než půldruhém měsíci od Benešovy abdikace se nyní konečně podařilo dosáhnout shody politických stran (Strany národní jednoty, Národní strany práce i Hlinkovy slovenské ľudové strany, která vítala, že se prezidentem má stát katolík) na zřejmě jediném možném kandidátovi, který byl současně, ať už z jakýchkoliv důvodů, přijatelný i pro Berlín. Předseda Strany národní jednoty Rudolf Beran předložil už 21. listopadu v ministerské radě návrh Háchovy kandidatury a

[…] přislíbil, že dr. Háchu přivede, aby vláda mohla s ním pohovořit. Tuto schůzku ujednal Syrový s Beranem […] do bytu Jana Syrového v budově „Kadetky“, kamž Beran dr. Háchu, který úřadoval v téže budově jako první prezident Nejvyššího správního soudu, resp. v témže bloku, též přivedl. Beran dr. Háchu představil, načež došlo k bližšímu rozhovoru. Dr. Hácha […] zpěčoval se původně převzíti prezidentský úřad. Byly mu vysvětleny povinnosti s funkcí prezidenta republiky spojené a bylo řečeno, že za dané situace by měl tuto funkci jako věhlasný právník přijmout. Dr. Hácha tehdy své zásadní rozhodnutí nevyřkl, a proto byl pověřen Rudolf Beran, aby věc s ním ještě jednou projednal.

Hácha, který na sklonku své životní dráhy netrpěl žádnou stařeckou ješitností či ctižádostivostí a o pozlátko nejvyšší státní funkce by vůbec nestál ani za politicky příznivějších okolností, byl touto situací zcela zaskočen. Svým kolegům u Nejvyššího správního soudu kladl v této době otázku: „Víte, co se na mne chystá?“ Když mu dr. Kliment odpověděl, že „zaslechl již něco o tom, že přichází v úvahu též na místo prezidenta republiky“, dr. Hácha nešťastně konstatoval, „že je to bohužel pravda, že by byl raději něco jiného než to, zejména že se chystal nyní po úmrtí své choti na klidnou penzi. Nová funkce však že prý je mu líčena jako jeho povinnost“. Politici Háchu přesvědčovali, že se musí obětovat, protože jinak by se už patrně strany na jiném kandidátovi vůbec nedomluvily a neobsazení nejvyšší funkce by mělo pro zmrzačený stát osudové důsledky jak vzhledem ke Slovensku, tak také ve vztahu k Německu. Rudolf Beran jej současně utěšoval tvrzením, že bude v čele státu „jen na krátkou, přechodnou dobu“. Podobně podle Háchova pozdějšího líčení argumentovali i jiní: „Oni za mnou chodili lidé a říkali mi, že je to má národní povinnost kandidaturu přijmout. Byl to hlavně [předseda poslanecké sněmovny] Jan Malypetr, který mne ujišťoval, že je to jen na přechodnou, krátkou dobu, nejvýše na dva roky.“

Hácha se za dané situaci „zpěčoval“ marně, protože proti naléhání ze strany politiků nemohl postavit žádné pro ně působivé námitky. Kdyby v době po smrti manželky stihl z důvodu nedobrého duševního i fyzického stavu odejít do penze, cestě na Hrad se mohl vyhnout; jako nejvyšší soudce v činné službě však pokročilým věkem a zdravotními důvody přesvědčivě argumentovat nemohl.

Argumentem, že mu chybějí politické zkušenosti, dosáhl jen toho, že se Beran jako ostřílený politik uvolil ujmout se funkce předsedy vlády. U prezidenta, který měl být spíše reprezentativní postavou, se předpokládalo, že bude jednat vždy v dohodě s vládou.

Když Hácha „zesiloval své námitky také tím, že se hodlá znovu oženit“, politici jej mohli prostě jen vyzvat, aby tento svůj plán odložil až na dobu po uplynutí nedlouhého prezidentského mandátu. V dané souvislosti došlo ke kuriózní epizodě v podobě zjištění, že dáma, s níž se dr. Hácha stýkal v Poděbradech, byla v minulosti obviněna z kleptomanie. Ministr Chvalkovský údajně tento problém označil za bezvýznamný slovy, „kolik že takových cest do Poděbrad napříště ještě bude“.

Hácha měl osobně blíž k sociálním demokratům než k agrárníkům, takže víc než naléhání Rudolfa Berana jej patrně ovlivnil postoj Národní strany práce. Ta za ním v době, kdy stále ještě váhal, vyslala deputaci vedenou Hamplem, což bylo prý „rozhodující pro to, že se Hácha odhodlal kandidaturu přijmout“.

Podle pozdějších výroků Háchovy dcery a přesvědčení tradovaného v širší rodině dr. Háchy by k přijetí kandidatury nedošlo v případě, že by byla ještě naživu paní Háchová. Samotný dr. Hácha, který byl celý život zvyklý na veřejnou službu, však nakonec ve svém svědomí nepokládal za možné nadřadit nad ni své osobní zájmy. Později opakovaně zdůrazňoval, že přijetí prezidentského úřadu chápal „jako příkaz občanské povinnosti, jemuž musí ustoupiti všecky úvahy o tíživosti osobní oběti, když ji okamžitá situace státu a národa požaduje“.

Tušil, že tíže této oběti bude opravdu veliká, a nemýlil se, „když předvídal, že jeho nový úřad bude cestou křížovou“. Andor Hencke, chargé d’affaires německého vyslanectví v Praze, zdůraznil tento náboženský rozměr Háchova trýznivého rozhodnutí už v době nástupu dr. Háchy do čela státu a ještě více ve svých pozdějších pamětech:

Dr. Emil Hácha […] prohlašoval, že pro prezidentský úřad není stvořen, že nemá žádné politické zkušenosti a že reprezentační povinnosti jemu, který už žije ve velkém ústraní, nepřísluší už vůbec. Jestliže své pochybnosti nakonec nechal stranou, tak toho sotva dosáhly apely směrované na něho jako na „vlastence“, aby neodepřel službu ve velké nouzi své země. Hácha nebyl někdo, kdo by se považoval za nenahraditelného. Pro tohoto hluboce náboženského muže bylo spíše určující působení z církevní strany, kterým mu bylo dáváno na srozuměnou, že jeho povolání za hlavu státu je Božím řízením, kterému se nesmí vyhnout.

Háchův příchod na hrad

Dne 24. listopadu 1938 se v ranních novinách objevila zpráva, že jednání o volbě prezidenta, vedené českými, slovenskými i podkarpatoruskými politickými činiteli, „skončilo jednomyslnou dohodou o osobě kandidáta, kterým je první prezident Nejvyššího správního soudu a docent Karlovy univerzity JUDr. Emil Hácha, vynikající český právník“.

I když byl Hácha po většinu svého života znám spíše jen odborné právnické veřejnosti, nyní se rychle začal těšit celonárodní popularitě. Zatímco ještě před čtyřmi měsíci bylo vtipkování o nástupnictví po Žižkovi jen absurdním žertem ironika Háchy, nyní se myšlenky tohoto druhu objevovaly ve vážně míněných souvislostech. „Naše veřejnost, zejména novináři neopom[n]ěli zdůraznit jeho jihočeský původ z blízkosti Žižkova rodiště v Trocnově. Jeho kandidatura na funkci prezidenta republiky se posuzovala za velmi šťastnou.“ Víceméně spontánně, aniž by se o to musela přičiňovat vládou řízená propaganda, začaly být všeobecně oceňovány Háchovy odborné a lidské kvality.

Spontánní chválou zahrnul Háchu i opoziční, s duchem první republiky stále spojený tisk. Sociálnědemokratické Právo lidu například 25. listopadu 1938 napsalo, že „Československo může si blahopřáti, že ve chvíli tak nebezpečné, ve chvíli kolísání a nejistoty může postaviti do svého čela muže charakteru a váhy Háchovy“.

Obzvláštní důraz byl kladen na skutečnost, že dr. Hácha jako soudce vynikal smyslem pro spravedlnost a objektivitu. Národní listy z 25. listopadu konstatovaly, že „naše veřejnost i cizina vítají konečné rozhodnutí o jediném kandidátu na úřad třetího prezidenta republiky, poněvadž volba padá na muže, jehož dosavadní působení dává mu vysvědčení naprosté nestrannosti v obraně práva a spravedlnosti v republice pro všecky národy, třídy a vrstvy“. A Jaroslav Stránský o dva dny později v Lidových novinách přímo napsal, že „je to jako slavné a dobré znamení, když vychází najevo, že tento kandidát právě pro převahu právního cítění nad cítěním politickým získal si už dávno důvěry tam, kde důvěra teď znamená pro nás mír a svobodu“.

Stránského postřeh vyjadřoval paradoxní skutečnost, že díky svému rozhodování přesně podle zákona i v kauzách týkajících se sudetských Němců se nyní Hácha těšil určité důvěře i u nacistů, tedy úhlavních odpůrců právního státu. Henckeho zpráva do Berlína například pochvalně konstatovala, že Hácha ve všech národnostních otázkách zastával „výhradně právní úhel pohledu“.

Dvojnásobný důvod k uspokojení měli v těchto dnech obyvatelé Trhových Svinů, jinak těžce zkoušených pomnichovskou státní hranicí, která teď vedla v bezprostřední blízkosti města a ponechávala jeho majetek v odtrženém pohraničí. Po zveřejnění zprávy o Háchově kandidatuře nechal starosta Ladislav Stráský obecním strážníkem vybubnovat výzvu, aby obyvatelé Trhových Svinů slavnostně vyzdobili své domy a projevili tak „výraz uspokojení nad tím, že v čelo státu bude postavena silná osobnost, zaručující spravedlivý řád a pořádek“ a „radost, že touto osobností jest náš rodák“.

Samotný dr. Hácha ovšem v těchto dnech žádnou radost neprožíval. Ministru spravedlnosti Ladislavu Feierabendovi, který k němu byl vládou vyslán k projednání podrobností týkajících se volby, si posteskl, že místo odpočinku, na který se těšil, musí přinést velkou oběť a „být prezidentem v dnešních těžkých dobách, v nichž se neví dnes, co může přijít zítra“.

Nešťastný Hácha odedávna říkal, že dožije-li se svého odchodu do penze, bude mu tato chvíle „ze všech nejmilejší“. Nyní se sice dožil svého penzionování, ale jen proto, aby mohl místo dosavadní role soudce převzít roli, která by za daných okolností byla zničující i pro mladého a zdravého člověka.


Vychází v nakladatelství Academia.