Román Krása je stigma není postaven na sofistikovaných literárních postupech, kompozičních či narativních hlavolamech, tematických efektech či filozofických podkladech. Jeho drtivá síla spočívá v precizování příběhové linie, kterou naplňují životní osudy svérázných postav jedné halimundské rodiny. Přes fiktivní městečko Halimunda proteče větší část indonéské historie dvacátého století, se vším svým násilím, kolonizací, nepokoji, komunismem, ale jeho podstata zůstává mytologická (založila ho kdysi dávno překrásná princezna Rengganis, obyvatelé Halimundy jsou potomci jejího prazvláštního „manželství“ — okolnosti však nechci prozradit, abych neobral čtenáře o jeden z nejdojímavějších příběhů krásy). Odkazy k historickým a politickým proměnám indonéského regionu Kurniawan kombinuje s dominujícím mytickým genofondem postav, přičemž historie v tomto svazku nemá regulační, ale naopak iniciační funkci — vytváří příležitosti k dalším subverzím postav. Historie sice vstupuje do prostoru Halimundy, ale v dotyku s mytologickým základem se proměňuje na téměř bachtinovský karneval, v němž se uplatňují hyperboly, prolamování řádu, bizarnost, smíchovost, ritualizace životních úkonů či fatalita kleteb. Ve světě Kurniawanova románu se tak vše odehrává podle kulturních principů folklorní imaginace, které daleko přesahují racionalitu západního světa, stále však nepozbývají logiku a přirozenost. Když žena miluje muže, může mu porodit syna i z hrobu, když žena muže nemiluje, kýchnutím se ještě nenarozeného dítěte může zbavit.

Leitmotivem a hybným principem dění je mystická krása žen, která na straně mužů vyvolává lásku a uhrančivost, nejčastěji se projevující v chtíči a násilí. Láska má tady všechny podoby, od bezprecedentní odevzdanosti milenců až po zločiny z lásky. Skutečně, Kurniawanův román je zahlcen všemi druhy násilí, od historicky a politicky motivovaného (kolonizace, válka, povstání a podobně) přes masové vraždy a čistky až po sedm dní a nocí trvající brutální souboj mezi dvěma násilníky, který má rozhodnout, kdo se stane nejsilnějším premanem (grázlem) města. Nejčastějším a nejrozšířenějším násilím je tu však znásilnění. V Kurniawanově díle však nejsou znásilňovány/milovány jen ženy, ale také ovce, kozy, krávy, myši či slepice a vše přitom karnevalovým způsobem souvisí s láskou — naplněnou i nenaplněnou, šťastnou i nešťastnou, rozloučenou či odmítanou, tragickou či komickou. Znásilnění jednostranně vyvolené ženy není jen uspokojením chtíče, ale paradoxně se tak často vyjadřuje poklona její kráse a projevuje se o ni láskyplný zájem (tak koná kupříkladu Šódančó nebo částečně Krisan). Živočišná sexualita reprezentuje halimundský svět natolik, že jeho nejznámějším a nejprestižnějším občanem nemůže být nikdo jiný než čarokrásná a svérázná prostitutka Dewi Ayu, která se stala váženou právě proto, že ji chtělo (a mělo) téměř celé město, včetně těch, kteří městem jen procházeli (kupříkladu jako okupační armáda), nebo jejích vlastních zeťů. Tato postava je zároveň reprezentativním vyjádřením výše zmíněných principů: Dewi Ayu se rozhodne umřít, aby o jednadvacet let později vstala z hrobu a sehrála svou osudovou roli v souboji „dobra se zlem“.

Román tedy sleduje především osudy tří generací rodiny Dewi Ayu, ji samotnou, její čtyři dcery, z nichž poslední jménem Kráska je vymodleně nejošklivější dívkou na světě, a její vnoučata. Příběh, který jim autor připravil, je hravý, toulavý a často překvapivý, je to skutečně působivá dynamická superkonstrukce. Autor prokazuje úctyhodnou schopnost vytvořit velký epický svět, vtisknout mu tvář a pořádek, funkčně vyvažovat tlaky a protitlaky vyprávění, precizovat nuance a detaily tak, aby dostál jednolitosti románu. V tomto smyslu je nutné Kurniawana ocenit nejen jako nadaného autora, ale také jako disciplinovaného vypravěče, který dokáže pracovat nejen s mnohadimenzionální románovou konstrukcí, ale i s (potenciální) rozbíhavostí čtenářské pozornosti. Jeho psaní je nápadité, svěží, energické a poutavé, decentně osciluje mezi úsměvným a tragickým, magickým a realistickým či historickým a imaginativním.

Od první věty je Kurniawanův román Krása je stigma podmanivý. Má jenom jeden velký nedostatek, který nepotěší žádného čtenáře. Má konec.


Eka Kurniawan: Krása je stigma, přeložil Libor Havránek, Odeon, Praha 2018