Vaše autorské čtení, vyprávění i besedování působilo jako úsporný, ale dokonalý scénický tvar. Nebojíte se stereotypu, toho, že při besedách se čtenáři vyhoříte?

Aby se to nestalo, trochu jsem si svá veřejná vystoupení promyslela a zanesla do setkávání se čtenáři řád. Věnuji jim vždy měsíc na jaře, v dubnu, a pak měsíc na podzim, v říjnu. Nechci se rozptylovat v čase vyhrazeném psaní a také bych si přála, aby besedy bavily nejen návštěvníky, ale i mě, aby byly pro mne vzácné. Ale mám jedenáctiletou zkušenost s učením, a to mne také nepřestalo nikdy bavit.

Jaká to byla zkušenost?

K učení jsem přišla víceméně náhodou. Nedostala jsem se po střední škole na vysokou a brzy poté jsem se vdala. Maminka mne v těch časech ponoukala k rozšíření kvalifikace, tak jsem ještě před listopadem 1989 absolvovala dvouletou nástavbu, která se věnovala výpočetní technice, informatice a programování. Zřizovala ji místní ekonomická škola, a když jsem obor dostudovala, zrovna padl režim a byla velká poptávka po učitelích angličtiny. Státnici z jazyka jsem tehdy už měla, tak mi na škole nabídli místo. Vzala jsem to samozřejmě ráda, ale s podmínkou, že mne při zaměstnání nechají dodělat vysokou školu. Rok devadesát byl přelomový z více důvodů, začala jsem v Ostravě dálkově studovat první semestr angličtiny a bohemistiky a moje starší dcera šla do první třídy.

Alena Mornštajnová, foto: David Konečný

Pěkné, synchronní. Vás školní docházka bavila?

Bavila mne tak napůl. Jako žačka a studentka jsem nebyla žádným zářným příkladem, škola mne dost svazovala, některé předměty jako matematika, deskriptiva, fyzika, chemie mne trápily z obvyklého důvodu, že jsem nemohla pochopit, k čemu mi v životě budou. Raději bych tu povinnou školní energii věnovala něčemu jinému.

Jak jste později, v roli učitele, probouzela k zájmu podobně tápající studenty?

Vůbec jsem nečekala, jak mi bude učení sedět, a snad mám pro něj i jisté předpoklady. Je pravda, že takzvaně donucovací a testovací část kantorské profese mi dělala radost ze všeho nejmíň. Nejvíc mi vyhovovalo vedení intenzivního jazykového kurzu, protože ten navštěvovali motivovaní studenti.

Výdrž a zarputilost, to jsou podle vašich slov vaše charakteristické vlastnosti.

Myslím, že tohle mám zděděné po svém tatínkovi. Ale platí to jen v záležitostech, na kterých mi záleží, věci, co jdou nějak stranou, ráda pustím z hlavy. Otec byl lékařem a už jako student byl prý velmi svědomitý. Na medicínu se dostal v padesátých letech bez problémů. To mi vždy trochu vrtalo hlavou, protože byl synem zubaře, kterému zabavili prosperující ordinaci a poslali jej pracovat někde na vesničku. Proč táta nemusel jít svou loajalitu osvědčit někam do výroby, nevím, bohužel jsem se nestihla zeptat, zemřel relativně mladý, ale nedávno jsem to probírala s tetou a podle ní jeho nástup na fakultu zrovna padl do času tehdejšího krátkého tání, tak to nějak prošlo.

Někde jste řekla, že jste čas svého mládí, normalizaci, vnímala jako perverzní, ale dál jste to už nerozvedla. Můžete se k tomu vrátit?

Základní školu jsem začala navštěvovat v roce sedmdesát, což byla doba, kdy společnost opravdu zatuhla a atmosféra se zase posunula o mnoho let zpátky. I dítě vypozoruje tu nenormálnost, pochopí princip dvojího metru. Něco jiného platí a může se říkat doma, a úplně něco jiného se odehrává ve škole a na veřejnosti. Už to ve mně není moc živé, jsou to spíš takové útržky vzpomínek na pionýrská shromáždění v tělocvičně, na oficialitu, proslovy agilní paní ředitelky. Zrovna to sdružování bylo typické. Povinně jsme byli v Pionýru, šli jsme na výlet do lesa, hráli normální dětské hry, bylo to vlastně úžasné, svobodné, ale výsledkem byl výkaz, zápis někde v červené kronice, kde stálo, že jsme probírali Velkou říjnovou socialistickou revoluci a tak dále. Všechno se muselo ideologicky přelakovat. Někdy v půlce mé školní docházky jsem z toho byla opravdu zmatená a otrávená, ale zároveň jsem s tím byla jaksi smířená. Nedovedla jsem si představit, že by to v mém životě mohlo být někdy jinak.

Celý rozhovor najdete v Hostu 05/2018.